Konstruktivní závist je zdravá. Co když jste ale obětí té zlé a destruktivní?
Zdravé hranice, sebejistota nebo radost vyvolávají dnes více závisti než majetek. Jenže přesně o tom se nemluví. Zametáme ji často i sami před sebou. Co dělat, když nám dojde, jak nám samotným otravuje život? A co dělat, když jsme objektem závisti?
„Napiš nám, co bys chtěla k narozeninám, rádi bychom ti něco dali, i když víme, že ty a Martin už máte všechno," čte mi Soňa zprávu od švagra Mirka a odfrkne si. „Chápeš to?!" Směju se a nechápu, ale není to poprvé, co se s něčím podobným setkávám. „A pokaždé, když pošleme jako pozdrav fotku z dovolené, tak se neptá, jak se nám tam líbilo, ale kolik to stálo."
Závist zná většina z nás z obou stran, sami jsme někdy záviděli a nejspíš nám i někdo něco záviděl. Ale přiznat si, že závidíme, bývá docela těžké. Často ji schováváme za jiné emoce nebo spravedlnost. I když je závist podle psychologů i sociologů věčný, univerzální jev, který provází lidstvo od počátků. Dnes ale dostává novou intenzitu díky médiím, sociálním sítím, konzumerismu a rostoucí nerovnosti.
Je závist normální?
Jedná se o emoční bolest, která vzniká ve chvíli, kdy si uvědomíme, že jiná osoba má něco, co bychom sami chtěli, a současně cítíme, že to nemůžeme mít, upozorňuje studie z roku 2007 psychologů Richarda H. Smithe a Sung Hee Kim. Tak jako Soně závidí její švagr, že nadstandardně vydělává a může cestovat do destinací s bílým pískem a tyrkysovou vodou, kam by chtěl svou ženu vzít i on. Jde o typ sociálního srovnání, kdy porovnáváme své vlastní postavení, kvality, majetek či úspěchy se stavem někoho jiného.
Závist nás může hodně potrápit. Je to kombinace smutku, studu a hněvu, případně obsahuje další emoce v závislosti na tom, o jaký druh závisti se jedná. Stud zahrnuje celkové negativní hodnocení sebe sama „jsem špatný", nikoli „udělal jsem něco špatného", jak konstatují ve studii Hanba a vina z roku 2002 psycholožky June P. Tangney a Ronda L. Dearing. Závist je smutek, který se stydí, a proto se často mění v hněv.
Závist nebývá o tom, co skutečně máme, ale o tom, jak druhý interpretuje naši „výhodu", tedy jeho vlastní vnitřní bolest či pocit nedostatku. Přibližme si, co typicky vyvolává závist. Jsou to viditelné úspěchy jako nový vztah, kariérní postup, dobré sebevědomí, dále finanční nebo symbolické výhody, rovněž to často bývá kreativita, talent, kompetence, pozornost od ostatních, klid, autenticita, spokojenost - paradoxně často víc než majetek. Objektem závisti se často stávají lidé, kteří působí vyrovnaně a stabilně, nikoli jen ti, kteří mají „víc".
Kde se v nás bere závist?
Závist nepatří mezi základní emoce. Vzniká kombinací několika primárních emocí a kognitivního srovnávání, což objasňuje ve své studii z roku 1992 Argument pro základní emoce psycholog Paul Ekman, ale ve vývoji byla velmi významná. Podle evolučních psychologů mohla hrát důležitou roli v regulaci chování v raných lidských komunitách - upozorňovala na nerovnosti, podporovala spravedlivější rozdělení zdrojů a mohla bránit tomu, aby někdo výrazně převyšoval ostatní.
V tomto smyslu závist mohla pomáhat udržovat soudržnost a rovnost ve skupině, protože když někdo získá víc než druzí, ostatní to vnímají a reagují například morálním hodnocením, kritikou, sociálním tlakem. Tady se ukazuje, že závist není pouze „zlá", ale může fungovat jako společenský indikátor nerovností a motivátor pro zlepšení.
Kdy je závislost dobrá a kdy zlá
Kdyby si Mirek řekl, že by se chtěl taky podívat na Mauricius, a hledal cesty, jak si na to vydělat, něco nového se naučil a našel si lépe placenou práci, tak můžeme říct, že závist byla pozitivní. Mluvíme pak o konstruktivní nebo benigní závisti. To je taková, kterou cítíme jako nepříjemnou, ale bereme ji jako motivaci: Chceme sami něco zlepšit, dosáhnout toho, co má jiný. Může podpořit snahu pracovat na sobě, zvýšit výkon, motivaci, kreativitu.
Jenže Mirkovi celkem vyhovuje, že má v práci klid, ve tři je doma. Do Prahy by nikdy nešel, ale má pocit, že Pražáci mají nespravedlivě víc peněz a svoje životy si zkrátka nezaslouží.
„V Praze je jednodušší se uchytit i v takových oborech, jako je marketing, a těch manažerských pozic je tam daleko víc. I když marketing je stejně akorát o lhaní lidem, ne?" komentuje Soninu práci. V takovém případě se bavíme o závisti maligní nebo také destruktivní. Zahrnuje pocity ponížení, zášti a někdy i touhu, aby daný člověk ztratil to, co má. Může vést k depresím, úzkostem, hněvu, izolaci, narušení vztahů i k toxickému chování, třeba k sabotáži, pomluvám.
Takovou zkušenost má i Karolína. Je krásná a relativně brzy se po vystudování vysoké školy dostala na pozici ve středním managementu v HR oddělení velké firmy. Tady spolupracovala s mzdovou účetní Evou, které se v životě v tom období zrovna nedařilo. Bojovala s nadváhou a pocitem osamělosti z dalšího rozchodu. Navíc viděla do platů celé firmy a Karolínin plat jí nebyl vůbec po chuti. Byl vyšší než její, i když byla ve firmě mnohem déle a měla daleko víc zkušeností. A protože Karolína byla celkem roztržitá a dělala chyby v detailech a tabulkách, tak se Eva postarala, aby se o jejích chybách vědělo.
„Karolínko, musíš si dávat pozor, jinak vedoucí nebude spokojený. Vždycky ti tam něco najdu, musíš si po sobě ty věci víc kontrolovat," naoko radila. K tomu přidala pár pomluv o tom, že Karolína spí s ředitelem a je promiskuitní, což vyústilo v tak nepříjemnou atmosféru a pracovní prostředí, že Karolína odešla ponížená a s pocitem, že by ji stejně vyhodili.
Součástí destruktivní závisti bývá i nepřátelství a hněv je v ní daleko výraznější než v její konstruktivní formě. Má obranný úkol, jeho účelem je překrýt stud a bezmoc. Člověk pociťující konstruktivní závist může ocenit náš úspěch a přát nám ho i přesto, že závist je nepříjemná a způsobuje chvilkovou odtažitost.
Člověk podléhající destruktivní závisti ale často používá manipulaci a kritiku vydává za dobré rady, jako jsme to viděli u Evy. Nebo bagatelizuje úspěchy druhých, tak jako Mirek. Mezi další oblíbené nástroje závisti patří pomluvy, tiché trestání – chlad, odtažitost, omezení kontaktu a nakonec pasivní agrese, do které patří zpožděné reakce typu „zapomínání“ či ignorování. Často jde o projevy, které vypadají nenápadně, ale systematicky podkopávají naši hodnotu.
Proč se závist spíš zesiluje?
Co se děje v člověku, který závidí? Na prvním místě cítí bolest, má pocit, že něco postrádá. Závist je zármutek převlečený za útok. Závistivec se cítí ohrožený, nedostatečný, méně hodnotný, zahanbený. Potom, co nás shodí, distancuje se anebo zpochybní náš výkon, se bude pravděpodobně snažit nějak získat pozornost. Důležité je si uvědomit, že závist není o nás, ale o tom druhém. Jsme jen zrcadlo, které mu ukazuje jeho vlastní nedostatek.
Důležitou otázkou je, proč je závist dnes silnější než v minulosti. Podívejme se třeba na Evu. Cestou z práce sjíždí Instagram. Chce si odpočinout. Dokola si opakuje, že to, co vidí, není realita, ale pak je stejně naštvaná a smutná, že lidé spolu chodí na romantické večeře, cpou se vším možným, a jsou hubení. Že chodí ráno cvičit, což ona za boha nezvládne, a vůbec že působí tak spokojeně a že se mají rádi. Její tramvaj jezdí okolo zdi, na kterou někdo načmáral „Stejně se všichni rozejdete, č****i!", a Eva si to taky přeje.
Lidé mají dojem, že ostatní žijí lepší život, protože vidí jen „kurátorskou verzi" reality. Ačkoli si mnohdy uvědomují, že se jedná jen o její část, říkají si, že ale nakonec na té pláži byli. Autenticita, výjimečnost nebo „dobře postavený život" dnes vyvolávají závist častěji než majetek. Ostatní vám často nezávidí to, co máte, ale to, jak působíte. Zdravé hranice, sebejistota nebo radost vyvolávají závist u lidí, kteří to nemají. Závidějící člověk se cítí ohrožený, nedostatečný, méně hodnotný, zahanbený.
Bolest převlečená za kritiku
Vrať'me se k Soně. To, co říká Mirek, si nebere osobně. Stejně by reagoval na jakoukoli její kolegyni z práce. Poučená několika podobnými výstupy nesdílí svoje úspěchy v práci, nový telefon raději nechá v kabelce a o plánech na dovolenou mluví, jen když se někdo z rodiny zeptá. Když se Mirek přece jen pustí do pasivně agresivních poznámek a pohrdavých komentářů, zkrátí s manželem návštěvu a odcházejí.
Jak tedy poznat, že nejde o vás, ale o závist? Existuje několik důležitých signálů: Vaše dobrá zpráva druhého zchladí, ne potěší. Pochvala je vždy spojená s jedovatou poznámkou. Závidějící člověk srovnává vaše úspěchy se svými neúspěchy, přestane vám přát úspěch ve věcech, které byly dřív neutrální, šíří o vás drobné pochybnosti (gaslighting, zlehčování), při kontaktu se cítíte menší. Důležité je si uvědomit, že toto nejsou reakce na vás. To jsou reakce na vlastní bolest závidějícího.
O Češích se říká, že jsou závistiví, že je to naše národní vlastnost. Žádná data na to neexistují, a tak těžko říct, zda se jedná o něco, co máme v genech, fenomén, který se rozvinul během socialismu, jenž poskytoval živnou půdu takovému prožívání, nebo jestli závidíme stejně jako v jiných zemích. Sami pro sebe můžeme udělat to, že když závist pocítíme, pokusíme se ji přetavit v motivaci k práci na sobě. Pokud někdo jiný závidí nám, je důležité vědět, že problém není v nás, a nastavovat hranice.
