Proč potřebujeme roztomilost? Je důležitá pro naši emocionální pohodu i společenské uzdravení
Koťata, štěňata, miminka, mumínci, mofusand, ilustrace Heleny Zmatlíkové... Také vás rozněžňují, až se cítíte hloupě? Bez obav. To vám jen vaše podvědomí hází záchranné lano. Roztomilost vzbuzuje něhu a s tou jsme v životě silnější.
Roztomilost je pragmatický zásah přírody minimálně do lidské mysli. Vyvolává ochranitelské chování a emočně nás nastavuje na linku něha-láska. Co nás rozněžňuje, to nás totiž posiluje, a konkrétně to dobré, co se v člověku nachází.
„Můžeme vyjádřit svou něžnost - to je naše naděje a naše ambice," John Malkovich v Sorrentinově seriálu Nový papež by mohl mít něžnost na osobním štítu. Viděl v ní tu nejlepší stránku lásky. „Láska je abstrakce jako inteligence nebo štěstí. Pokaždé když je náš úsudek zakalen spalujícími vášněmi, dáváme lásce nebezpečnou, skandální a nezákonnou konkrétnost. Zkrátka působíme bolest sobě i ostatním. Nahraďte tu konkrétní lásku něžností," apeloval na katolíky, ovšem jeho mise se jeví v jistém ohledu jako multikulturní fenomén. Část láska nahraď me něhou.
To může být pohled křesťanského intelektuála hledajícího způsob, jak dát lásce pozitivní rozměr. Humanisté psycholog Erich Fromm a lékař Juan Rof Carballo z psychologického pohledu zdůrazňují něhu jako nezbytnou pro emocionální pohodu a společenské uzdravení a nabízejí tak protiváhu odcizení a násilí moderního života. A o tom celé to propojení je. Roztomilost - něha - láska nezraňující, všímavá, blízká jsou silná trojka lidských životů. Něha je nezbytná pro emocionální pohodu a společenské uzdravení.
Evoluční záchrana
O roztomilosti se dá hovořit i jako o evoluční šanci zejména v době, kdy odborníci na duševní zdraví upozorňují, že kvůli masivnímu užívání teczhnologií lidstvo svůj mozek zplošťuje a omezuje jeho rozvinuté funkce tím, že je automaticky nahrazuje technologiemi. Psychiatr a ředitel Národního ústavu pro duševní zdraví Jiří Horáček hovoří o horizontu tří měsíců, během nichž se nám to přihodí, například když začneme místo vlastní hlavy používat navigaci. Také jeho ústav nyní hledá cesty, jak podpořit evoluci a pomoci posílit kondici mozku mladé generace.
Jednou z cest je obnovovat schopnost lidí pociťovat i v tlacích současného světa radost. Podle profesora Hiroshiho Nittona z Univerzity v Ósace je i z toho důvodu nutné zkoumat vliv roztomilosti na mozek a život člověka. Předmětem jeho výzkumu se stal japonský fenomén kawaii, v němž spatřuje důležité aspekty, které jsou jedinečné pro japonskou kulturu a zároveň se ukazují být univerzální pro všechny lidi.
Svým způsobem lze na Japonsko pohlížet jako na přirozenou experimentální laboratoř, protože se v něm národní tradice mísí s nejvyspělejšími technologiemi, vysokým tlakem na výkon, emocionálním omezováním, odosobněním, opuštěností, stárnutím společnosti i bezpečnostními hrozbami, z nichž má nyní těžkou hlavu Evropa.
Japonsko žije po desetiletí s provokacemi Číny a Severní Koreje za zády. To, že zdejší popkultura vyústila ve fenomén kawaii čili okouzlení roztomilostí a že se přenesl do mnoha oblastí života včetně architektury či péče o seniory, není náhoda. Stejně jako to, že jeho popularita roste ve všech dálnovýchodních zemích včetně Číny. Odráží se v něm touha mladých lidí po svobodě, odmítání regulací a represí, které jsou v této části světa neporovnatelně silnější než v západních zemích.
Psychologové upozorňují, že když se k tomu přidá depresivní atmosféra umocňovaná ekonomickou stagnaci, je obrovský zájem o roztomilost zrcadlem odrážejícím negativní stránky života.
Lorenzovo východisko
Byl to rakouský zoolog a zakladatel moderní etologie Konrad Lorenz, od jehož přístupu se odvíjejí další teorie zkoumající fenomén roztomilosti. To, co spatřoval na zvířecích i lidských mláďatech, shrnul roku 1943 jako „Kinderschema", což není nic jiného než soubor infantilních fyzických rysů, jako je velká hlava, kulatý obličej, buclaté tváře, malý nos a velké oči, které jsou vnímány jako roztomilé a motivují k pečovatelskému chování u jiných jedinců.
Jejich funkcí je zlepšovat evoluční šance na přežití potomstva. Při pohledu na takto stavěná miminka a mláďata se v mozku aktivuje systém odměn a začne vyplavovat hormony štěstí - dopamin a oxytocin. Že vám lezou i z uší, poznáte z toho, jak vás zaplavuje hřejivý a příjemný pocit. To jsou pak ty chvíle, kdy pro vlastní omluvu říkáme s radostnou jiskrou v oku to jsem zase infantilní, to je zase roztomilosti fůra...".
Výsledky studií zkoumajících morfologii dětského schématu se přitom od prvních výzkumů, starých až padesát let, ve své podstatě moc nezměnily, říkají psychologové a neurologové. Zřejmé je jedno: Roztomilost je rozhodně víc než jen něco čistě vizuálního. Funguje tak, že zapojuje všechny smysly a silně přitahuje naši pozornost tím, že vyvolává rychlou mozkovou aktivitu. Vzbuzuje touhu chránit kojence před nebezpečím a spouští komplexní rodičovskou péči včetně snahy rychle uspokojovat jeho potřeby. S rostoucím věkem dítěte tato speciální emoce dospělých vůči němu klesá. A děje se to podobně i u dalších savců, například primátů.
Zmatlíková a spol.
Jenže jak ukazují mnohé výzkumy zejména z Japonska, nejde jen o samotné přežití mláďat neschopných se o sebe postarat. Vnímání roztomilosti zlepšuje mozkové funkce i samotný život dospělých. A nemusíme se koukat na japonská anime nebo se ňufat s plyšovými postavičkami mofusand. Že vám najednou dopamin leze i z uší, poznáte snadno. Zaplavuje vás hřejivý pocit.
Stejně geniálně s našimi emocemi pracovala například ilustrátorka Helena Zmatlíková. Děti, stejně jako mnohá zvířata, charakterizují oproti tělu velké hlavy, kulaté obličeje, velké oči, pro něž má čeština hezký výraz „kukadla", drobný nos a ústa, roztomilá ouška", prostě Lorenz přes kopírák. Knihy, které ilustrovala, milují nejen děti, ale najdete je leckdy i v knihovnách dospělých, kteří si svou oblíbenou „knihu se Zmatlíkovou" odvezou z dětských pokojíčků do dospěláckých bytů. Jistě, většinou byly napsány kvalitními autory a příběhy jsou kus naší dětské duše, jenže v náročném dni či období takovou knihu vlastně ani kolikrát nemusíte číst, stačí si ji prolistovat. Je vám lépe? No sláva. Přesně tak to funguje.
Zmatlíková je příkladem, že ve vnímání roztomilosti nemusí jít o gender, mají ji rádi chlapci i dívky. Řada studií sice prokázala větší reaktivitu žen, zvláště když byli předmětem bádání kojenci, případně mláďata savců, v poslední době se však opravdu ukazuje, že roztomilost může mít podobný vliv i na muže. Co se týče reakcí na vlastní děti, rodiče jsou na tom prostě podobně.
Budeme lepšími lidmi?
Kardinální otázka tedy zní: Může z nás roztomilost opravdu udělat lepší lidi? Odpovídá na to jedna ze studií navazujících na Lorenzovo Kinderschema, kterou vedl neurovědec z Oxfordské univerzity Morten L. Kringelbach. Rodičovství je podle něj dobrým příkladem toho, jak roztomilost může spustit pomalé a trvalé mozkové zpracování v sítích spojených s emocemi, potěšením a sociálními interakcemi.
Nicméně, jak ukazuje náš zájem nejen o naše vlastní kojence, ale i o jiné kojence a zvířecí mláďata, roztomilost může pomoci vyvolat empatii a soucit i mimo rodičovství. Aktivace této sítě mozkové aktivity může také umožnit roztomilosti posílit morální zájem tím, že rozšíří hranice kolem toho, co považujeme za hodné morálního zvážení. Například obrázek roztomilého mláděte může pomoci charitativním organizacím povzbudit nás k darování více peněz."
Když v životě chybí roztomilost
Kringelbachův výzkum je jedním z těch, které potvrdily, že rozkošným tvářím dávají přednost nejen dospělí, ale i miminka a děti a také že roztomilost ovlivňuje muže a ženy, i když nejsou rodiči.
Vraťme se nyní do Japonska, které je považováno za zemi roztomilostí posedlou, zdejší dívky a ženy pak bývají označovány za hlavní nositelky kawaii. Připomeňme si, že současnou depresivní atmosféru východních společností umocňuje ekonomická stagnace a již zmíněná bezpečnostní rizika. V tomto smyslu je kawaii zrcadlem, které odráží negativní stránky života Japonců. Z tohoto důvodu může být snadné oddělit ženy a mladé lidi, kteří ji mají rádi, od starších lidí, zejména starších mužů, kteří se jí chtějí vyhnout.
Je ovšem fakt, že nastupující generace hochů a mladých mužů má pro tuto vášeň čím dál větší pochopení a ve velkých městech v ní mnozí zcela v pohodě jedou. Brání se tím totiž mimo jiné tradiční machistické roli a přiznávají si, že potřebují více něžnosti, vlídnosti a pocitu ochrany pro vybalancování společenských tlaků, jimž čelí.
Nová velká studie uskutečněná psychologickým týmem Kjótské univerzity a zaměřená na roztomilost a pocit životního štěstí potvrdila skutečnost týkající se vysoce maskulinních společností, tedy nejen té japonské. Být mužem, stárnout, věnovat se cele práci založené na znalostech a vydělávat velké peníze je považováno za podmínky úspěchu, a aby si to vysoce ambiciózní člověk (muž více než takto zacílená žena) mohl udržet, potřebuje se držet vnější role silné, důstojné a přísné osobnosti. Nebo si to aspoň myslí. Což mnohdy logicky vede k potlačování něhy i vůči svým nejbližším.
Cena za to je vysoká. Nejde jen o odcizení s blízkými lidmi, což se nabízí, ale jak konstatuje tokijský výzkum, neochota a neschopnost vnímat roztomilost a poskytovat něhu poškozují mozkové funkce včetně paměti, koncentrace, kreativity. Ve vyšším věku je to o to citelnější, že právě roztomilost dokáže lidi radostněji naladit a sbližovat čili brání tomu nejhoršímu, co se jim může stát a co krátí lidský život. Není to nemoc, nýbrž osamění.
