Hodně budeš někde. Proč věříme kartářkám, horoskopům a věštbám?
Proč věříme kartářkám, horoskopům a věštbám, dokonce i když nahlas říkáme, že na to nevěříme? Mimo kostelní lavice klasických církví nabývá víra nejrozmanitějších podob.
V co věří Češi? V osud. V přírodu. Ve vesmír, energii, karmu, náhodu, nejčastěji pak v „něco“ mezi nebem a zemí. Podle průzkumu z roku 2021 více než třetina Čechů sice nevěří v Boha, ale věří ve vyšší moc, kterou popisují všemi výše uvedenými slovy. Na mimozemšťany přitom věří výrazně více lidí než ve zmrtvýchvstání Krista. Téměř dvě třetiny lidí nikdy neplánují přečíst si Bibli, ale překvapivě rozšířená je víra v anděly a démony, v léčivou moc kamenů, v minulé životy nebo numerologii.
Co z toho všeho vyplývá? Češi rozhodně nejsou národem ateistů, za který se často považují. Ateista je člověk odmítající jakoukoli představu boha. U nás má to slovo ovšem poněkud posunutý význam: „Když někdo řekne, že je ateista, chce říct, že je normální jako všichni ostatní, že nepatří k nějaké zvláštní skupině lidí. To ale rozhodně neznamená, že tito lidé jsou spirituálně hluší a slepí,“ řekl v rozhovoru pro Český rozhlas katolický kněz a fi lozof Tomáš Halík. Přestože jsou u nás asi čtyři miliony pokřtěných lidí, ke klasickým církvím se jich hlásí stále méně. Potřeba víry, duchovna, něčeho vyššího tím ale nikam nemizí. A tak je soukromá víra v „něco“ v tuto chvíli nejrozšířenějším českým vyznáním, které ovšem odmítá nálepku náboženství.
Potřeba najít smysl
Víra v „něco“ má pro své stoupence řadu výhod. Především jim nevnucuje žádná závazná pravidla. Nemusí v neděli chodit do kostela, odmítat vepřové, zahalovat si vlasy nebo odříkávat konkrétní modlitby, jako to žádají klasická náboženství. Věřící „něcisté“ nejsou pod kontrolou žádné komunity souvěrců, nikdo jim neurčuje, koho a jak si mají vzít, za žádných okolností nemohou být ze své církve vyloučeni, protože žádná fakticky neexistuje. Přesto mají alternativní duchovní proudy určité společné rysy, jak poznamenává religionistka Zuzana Marie Kostičová. „Prvním z nich je představa, že podstatou světa je neosobní, posvátná energie, která je základem hmotné i nehmotné reality. Tím druhým je přesvědčení, že každý z nás je architektem svého osudu a tvůrcem své vlastní reality.“ To se projevilo třeba v létě uplynulého roku, když alternativní guru Jaroslav Dušek vyvolal skandál svými výroky v pořadu Čestmíra Strakatého. Mimo jiné mluvil o tom, že lidé, které postihla rakovina, onemocněli a zemřeli ze své vlastní volby: „Vy si myslíte, že ten člověk umře na rakovinu? A já si myslím, že umře na to, že nenávidí život. To vím. Ten člověk nemá rád život, nemá rád sám sebe.“
Ezošmejdům se v Česku daří. Jak jim nenaletět?
Právě vážné onemocnění nebo jiná rána osudu jsou momentem, kdy máme potřebu se přimknout k víře – ať už jde o klasické náboženství, nebo alternativní podobu duchovna. Děje se nám něco tragického, co náš život vymklo z kloubů, co nedává smysl. Aby náš svět byl znovu srozumitelný, potřebujeme smysl najít. Třeba i v tom, že si za to můžeme sami, protože jsme prý neměli dost rádi sami sebe, život nebo jsme se pohybovali v blíže neurčeném poli negativní energie.
Kouzlo barnumského efektu
V těžkých okamžicích životních krizí se lidé také častěji svěřují do péče astrologů a věštců všeho druhu. Jako moje kamarádka Kateřina, která krátce po rozvodu zamířila ke kartářce. „Sotva se podívala do karet, začala mluvit a říkala i věci, které jsem nechtěla vědět. Řekla mi, že se objeví muž z minulosti, kterého si vezmu, budeme mít spolu dítě, ale ten muž mě taky opustí. Že mě muži sice milují, ale opouštějí. Strašně mě to ovlivnilo,“ vyprávěla Kateřina. „Když jsem potkala svého druhého manžela, při sebemenších problémech jsem se obávala, že mě chce opustit. Až se to stalo.“ Je otázka, jestli se Kateřina stala obětí sebenaplňujícího se proroctví. Každopádně je její příběh ilustrací toho, co tvrdí i psychologové, a to, že lidé vyhledávají kartářky, astrology a jiné ezo průvodce v obdobích stresu a pod tlakem náročných životních okolností jim více důvěřují.
Není zřejmě náhoda, že první pravidelný astrologický sloupek začal vycházet v Británii na začátku velké hospodářské krize roku 1930, když krachovala jedna firma za druhou a lidé přicházeli o práci. Nic neposiluje víru v horoskopy nebo výklad karet tolik jako životní nejistota. „Cokoli, co slibuje alespoň nepatrně poodhalit budoucí události, dodává lidem pocit kontroly, i když je zcela iluzorní,“ říká profesor psychologie Christopher French. A to platí dokonce i v případě, že věštba nám prorokuje něco negativního.
Jak přesně takové věštby fungují? Můžeme to ilustrovat na experimentu, který provedl psycholog Bertram Forer se svými studenty v roce 1950. Na přednášce je nechal vyplnit psychologický test a potom jim rozdal lístečky s jejich osobní charakteristikou. Požádal je, aby ohodnotili na stupnici od 0 do 5, jak je vystihuje. Průměrné hodnocení bylo 4,3, naprostá většina studentů se tedy v jeho charakteristice poznala. A pak se Forer přiznal, že je napálil. Všechny lístečky totiž obsahovaly stejný text: „Máte velkou potřebu, aby vás druzí měli rádi a obdivovali vás. Máte tendenci k sebekritičnosti. Řadu svých schopností nedokážete využít ve svůj prospěch. (…) Vaše sexualita vám už někdy způsobila problémy. Navenek jste člověk se značnou schopností sebekontroly, ale uvnitř cítíte obavy a nejistotu. (…) Některé vaše touhy jsou velmi nerealistické.“
Také máte pocit, že to na vás sedí? Ve skutečnosti ty věty Forer vybral ze sešitku horoskopů, který si koupil v trafi ce. Psychologové tomu říkají barnumský efekt: Všichni máme sklon vztahovat si na sebe obecné pravdy, které tak nějak platí pro většinu lidí. Vždyť každý někdy usiluje o přízeň druhých lidí, každý má někdy problémy spjaté se sexualitou. Obecné plky si propojíme se svými osobními zkušenostmi a lehce uvěříme, že vesmír promlouvá právě k nám. Právě na barnumském efektu je založen úspěch horoskopů, ale i výkladů karet a jiných věšteckých praktik.
Astrologie jako řeč metafor
Velká vlna zájmu o mystiku, astrologii, tarot a další ezoterické praktiky se světem přehnala v šedesátých letech s nástupem hnutí New Age. Do Československa dorazila se zpožděním a byla samozřejmě tlumena komunistickou cenzurou, nicméně počátkem sedmdesátých let vycházely v Mladém světě horoskopy Milana Kundery a komedie Jáchyme, hoď ho do stroje si dělala legraci z víry v počítačem generované „kondiciogramy“. V devadesátých letech se ezo trend dostavil znovu v plné síle, i když v poněkud křiklavých kulisách laciné estetiky: astrologické brožurky, horoskopy na posledních stránkách časopisů, televizní pořady s věštkyněmi na telefonu. Legendární věštkyně Jolanda tehdy shrnula teorii barnumského efektu v nezapomenutelné předpovědi: „Hodně budeš někde.“
V poslední době zažívá astrologie, tarot a jiné ezoterické praktiky další znovuzrození, tentokrát na sociálních sítích od Instagramu přes YouTube až po speciální aplikace. Kartářka nebo astroložka, která jde s dobou, nepřijímá své klienty v zatuchlém salonku, ale přes Skype nebo Zoom. Ti, kdo se astrologií seriózně zabývají, se ale shodují v jednom: Řeč hvězd nenabízí prvoplánové předpovědi typu „zítra upadnete na náledí a vymknete si kotník“, ale mocné metafory. „Nabízí nám barvitý slovník k vyjádření nejen vlastní osobnosti a temperamentu, ale také životních výzev a příležitostí, osudových událostí v lidském životě, může usnadnit i nalézání cest, jak se s nimi vypořádat,“ říká Bertram Malle, profesor společenských věd z Brownovy univerzity, který astrologii zkoumá jako kulturní a psychologický fenomén. Každý z nás má potřebu propojovat svou minulost, přítomnost a budoucnost do příběhu, který dává smysl, a astrologie je nástrojem, který nám pomáhá tento příběh vyprávět. Není divu, že astrologie, stejně jako tarot kdysi přitáhly i pozornost C. G. Junga, který je považoval nejen za zkratku do podvědomí, ale dokonce za bránu k obecně sdíleným lidským archetypům: „Člověk vždy cítil potřebu hledat skrze nevědomí cestu ke smyslu své současné situace, protože vždy existuje souvislost či podobnost mezi vnější situací a kolektivním nevědomím,“ uvedl v jedné ze svých přednášek.
Víra na míru
Trend alternativního duchovna a víry v „něco“ není ovšem specifi cky českou záležitostí. V Americe se narůstající procento lidí identifi kuje jako SBNR, „spiritual but not religious“, tedy jako „duchovně, ale ne nábožensky založení“. Podle Matthewa Hedstroma, profesora religionistiky na University of Virginia, se rozšířil po roce 2000 spolu s popularitou online seznamek, kde měli zájemci o seznámení zaškrtnout mimo jiné kolonku „vyznání“. „Když se člověk přihlásí k SBNR, hlásá do světa: ,Nejsem žádný moralizující, prudérní, otravný návštěvník kostelů, ale ani chladně racionální ateista. Zajímám se o smysl života, o duchovno, ale nemodlím se od rána do večera,‘“ vysvětluje Matthew Hedstrom. SBNR má i další pozitivní konotace: Naznačuje, že člověk nepřejal pasivně víru svých rodičů, že má otevřenou mysl a snaží se utvořit si vlastní názor.
Má to ale i svou temnou stránku. Podle studie Michaela Kinga z University College London právě lidé, kteří jsou „spirituálně, ale ne nábožensky založení“, nejčastěji trpí úzkostmi, neurózami a poruchami příjmu potravy. Zatím ovšem není potvrzeno, jak tato spojitost funguje. Je možné, že lidé trpící úzkostmi a neurózami prostě častěji inklinují k duchovnímu hledačství. Jisté je, že alternativní víra v „něco“ je zcela v souladu se současným trendem preferování autenticity a jedinečnosti před tradicí a uniformitou. Stejně jako hledáme parfém, kabelku nebo příchuť kávy, které přesně vystihují naši osobnost, můžeme si na míru vytvořit i vlastní víru.