Když máma s tátou žijí v ezopotámii

Všeho moc škodí

Všeho moc škodí Zdroj: Photo by Bob Coyne on Unsplash

Leila Chadalíková
Komentáře

Srdce mi zaplesalo radostí po zjištění, že tématem tohoto čísla je EZO svět a vše kolem něj. K tomu já toho budu mít přece tolik co říct! O tom není pochyb! Jenže…

Čím víc jsem o tom přemýšlela, tím těžší pro mě bylo položit prsty na klávesnici a nechat je rozehrát v rytmu lehce sarkastického posměváčkovského sloupku plného vtipů a narážek na ezo kraviny. Tedy takového sloupku, jaký jsem původně zamýšlela.

Mám kamaráda Petra, který se poté, co se mu narodila dcera, s velmi na péči náročným postižením, vydává jednou za tři měsíce na šamanský týden. Díky speciálním, duši očišťujícím obřadům a několika dnům stráveným v týpí se stejně smýšlejícími lidmi nachází Petr úlevu, a především sílu jít dál. Naše přátelství se nezměnilo, respektuji ho navlas stejně jako předtím. Možná i víc. Za odvahu a mnoho dalšího.

Mám kamarádku Lindu, co mi při každém těhotenství říká, jak se těší, až uvidí, která duše si ji za matku vybrala tentokrát.

Mám kamarádku Jitku, která se po několika letech léčby s chronickým kašlem rozhodla, že nemůže „rozdýchat“ nevěru, následný odchod svého manžela a rozvod, proto se stále dusí a kašle. Chystá se vysadit všechny léky a začít meditovat.

Být duchovně založený, není špatně. O tom se asi nemusíme přít. Všichni výše zmínění jsou naprosto normální, v běžném životě fungující úžasní lidé. Podle někoho jsou však také šmrncnutí lehkým ezo.

Znám také pár lidí, kteří jsou přísně racionální a působí, že duchovno kolem nich ani neprošlo. Pokud však zavedete řeč například na to, čemu věří, jejich odpovědí často bývá, že nemají víru ve smyslu náboženství. Jedním dechem však dodávají, že věří ve vesmír. Sílu vesmíru, abych byla přesná. Údajně proto, že to je ve své podstatě fyzika. Myšlenky způsobují vibrace, a tak dále a tak dále, koneckonců, film Tajemství jsme nejspíš všichni viděli. Ti méně šťastní z nás dodnes stojí každé ráno před zrcadlem a při čištění zubů si říkají: Dokážu cokoli, co budu chtít, jsem v harmonii se sebou i celým světem, rád/a se učím a rostu, dnes v sebe věřím… Pak už jen vyplivnout zubní pastu, úsměv a vzhůru do nového dne. Pokusit se ho přežít a nezhroutit se. Podle mých zkušeností, čím déle stojí člověk ráno před zrcadlem a přesvědčuje se, že je v míru s celým vesmírem, tím hůř na tom ve skutečnosti je. Takže kdo je tedy horší? Racionalisté věřící v sílu vesmíru a opakující si všemocné afi rmace, nebo kluk, co ze sebe jednou za čtvrt roku při tanci kolem ohně s týpí za zády dostane všechnu frustraci a jde dál.

Pokud duchovno jako takové není špatně, co vlastně špatně je? Odpověď na tuhle otázku není žádná věda, je to stejné jako se vším. Špatně to je, pokud ho začne být moc a člověk z toho začne blbnout. Moje oblíbená věta je, že každý extremismus je špatný. Extrém neznamená, že člověk nemůže vybočovat z řady. Být unikátní, jiný, něčím se lišit, to je v pořádku, možná až žádoucí. Ale být extrémní, to je špatně. Alespoň takhle to říkám já. 

Tady ovšem vyvstává další otázka. Kdo určuje hranici, že už je toho moc, že je vaše „víra“ za hranou. Obecně by se dalo říct, že postup je stejný jako například u alkoholismu či jakékoli jiné závislosti. Okolí vás začne upozorňovat, že asi ujíždíte někam, kde už to není úplně oukej. Čímž se nejbližší pohybují na velmi tenkém ledě. V případě ezo pobláznění totiž v tuto chvíli zpravidla přicházejí od dotyčné osoby argumenty typu: „Upozorňovali mě na to, že se mě budete snažit odradit, je to důkaz, že jsem na správné cestě.“ Nebo: „Jistěže vám to vadí, protože vy to nevidíte, jste zaslepené ovce.“

Při přípravě tohoto textu jsem samozřejmě přemýšlela, zda je vlastně vůbec nutné někoho z ezo cesty vracet zpět. Nabízí se totiž aplikovat princip žít a nechat žít. Ale ono to tak úplně nejde. Pokud začne někdo přesvědčovat vaši rakovinou nemocnou matku, ať skončí léčbu a vydá se do Peru smířit se svojí duší (to je konkrétní příklad z mého života), uvědomíte si, že mnohem víc než žít a nechat žít je potřeba připomínat, že „svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého“. John Stuart Mill, anglický filozof, touhle větou vyjádřil podstatu svobody: Žít podle svého, ale neomezovat nebo dokonce neohrožovat tím ostatní. Pokud se ezo bláznění rozjede do výšin, kterým sami nerozumíme, může omezovat a ohrožovat.

Smějeme se, protože Země opravdu není placatá, pití vlastní moči nepomáhá k léčbě akné a konec světa nenastane kvůli tomu, že se nějak seřadí čísla na konci prosince… Ale na druhé straně, někde jsou lidé, kteří tomu věří, a jejich víra v některých případech rozbíjí rodiny. Proto pokud někdo kolem vás, třeba vaši rodiče, žijí lapeni ve světě Ezopotámie, zkuste postupovat stejně jako u závisláka. Předkládat fakta, být trpěliví, vysvětlovat… A když dojdou síly, uvědomit si, že i vy máte právo žít podle svého a nechat blázny bláznit.

Článek vyšel v časopise Moje psychologie 1/24