Nevhodné dárky k narozeninám i výslovný tlak. Snaha změnit partnera může vypadat různě
Sníte o tom, že se váš partner nebo partnerka jednou změní? Přestane trousit hloupé vtipy, začne s vámi jezdit na cyklovýlety, probudíte v něm ctižádost nebo zálibu v uklízení? Pak buď můžete snít dál, anebo si položit otázku, v jakých případech je to reálné.
Moje kamarádka Petra dostávala od svého muže každý rok pod stromeček nějakou outdoorovou vychytávku. Jednou to byl spacák, podruhé goretexová bunda nebo sušák na promočené boty. Problém byl v tom, že Petra je zcela indoorový typ. Ze všeho nejraději vede sofistikované diskuse v kavárně nebo si čte nový román.
Značkové tábornické rekvizity, objevující se rok co rok pod stromečkem, ji štvaly nejen proto, že představovaly značný zásek do rodinného rozpočtu (který by raději způsobila třeba výletem po berlínských galeriích moderního umění), ale navíc vyjadřovaly manželův jemný, ale neustávající tlak, aby se změnila v nadšenou milovnici horských výšlapů a trávila s ním víkendy pod širákem.
Jiná kamarádka, Marcela, na tom byla ještě o něco hůř. Její (nyní již bývalý) manžel ji soustavně obdarovával erotickým prádlem, sexuálními hračkami a poukazy na společné „romantické“ večery ve vířivce nebo v luxusním hotýlku. Vytrvale se snažil vrátit frekvenci jejich sexu na úroveň na začátku vztahu, i když Marcela o to vůbec nestála, a každá další krajková soupravička s podvazky ji od něj spíš oddalovala.
„Nejvíc mě na tom mrzí, že on mě vlastně vůbec nezná,“ říkala po Vánocích smutně Petra. „Nejhorší je, že mě moc dobře zná, a přesto mě pořád tlačí tam, kam chce on,“ říkávala Marcela.
Proč máme tendenci chtít změnit partnera?
Citát, připisovaný Albertu Einsteinovi, tvrdí, že „muži si ženy berou s nadějí, že se nikdy nezmění. Ženy se vdávají s nadějí, že muže změní. Obojí nutně vede ke zklamání“. Ze zkušeností mých kamarádek je patrné, že to platí tak napůl. Nicméně je zřejmé, že snaha partnera nebo partnerku změnit i snaha o to, aby se pokud možno neměnili, mohou být stejně toxické.
Popkultura je plná vtipů o manželkách, které se snaží svého muže „vycepovat“. Stačí se podívat na některé epizody Sexu ve městě, v nichž vzorňácká Charlotte péruje svého manžela Harryho, kreslené vtipy z doby normalizace nebo nesčetné stereotypní narážky na poházené slipy a zvednutá záchodová prkýnka (nikdy jsem ve skutečném světě nepotkala ženu, které by opravdu vadilo zvednuté záchodové prkýnko, ale třeba se pohybuju v nesprávných kruzích). Má to historickou příčinu, v mnoha konzervativních kulturách rodiny žily pod tlakem představy, že žena má zušlechťovat manželův charakter.
Stereotyp manželky, která se snaží předělat partnera, se mohl zrodit i z toho, že ženy obecně více komunikují o vztahu: „Častěji mluví o tom, co by chtěly jinak, a muži to mohou vnímat jako tlak na změnu. Pak se mohou cítit nepřijatí nebo nedostateční,“ říká psycholožka Rebecca Bullion. Právě pocit přijetí je klíčový – a to u obou partnerů.
Muži ale také mívají tendenci předělávat své partnerky, třeba prostřednictvím manipulativních dárků, jako se to dělo mým kamarádkám. Anebo, v horším případě, třeba skrze body shaming, tlak na plastické operace, jako je zvětšení prsou, nebo kontrolu oblečení. Jejich snaha bývá přinejmenším na začátku vztahu často úspěšná, protože ženy v tomto období mají tendenci se více přizpůsobovat. Po letech se ale tato tendence může zvrátit, což manipulující muž vnímá tak, že jeho žena se nepěkně a možná zlovolně „změnila“, zatímco ona to prožívá jako návrat ke svému původnímu, autentickému já.
Je toxické měnit partnera?
Kdy je snaha o změnu chování partnera legitimní? Především tehdy, když on sám o ni stojí, ideálně když nejde o „předělávání“ toho druhého, ale společný růst v páru. Znovu mě napadá příklad z řad mých přátel: Eda a Gábina začali po několika letech manželství společně hubnout. I když původně šlo hlavně o iniciativu soutěživého Edy, podařilo se mu získat Gábinu pro dlouhé vyjížďky na kole i omezování sacharidů, a zdravější životní styl se stal jejich společným projektem. Jejich ostentativní prezentování vlastních úspěchů na tomto poli jde ostatním v partě trochu na nervy, ale navzájem si v tom rozumějí. Stejně legitimní je vymezit si hranice vůči chování, které nám vadí, schopnost dát najevo, že tohle už nestrpím.
Kde je ale hranice mezi dobře míněnou snahou partnera usměrnit a toxickou snahou ho předělat? John Gottman, autor legendární knihy Sedm principů spokojeného manželství, ji spatřuje v soustavné kritice. Tu považuje za jednoho ze „čtyř jezdců partnerské apokalypsy“, tedy jevů, které ohlašují, že vztah spěje k rozchodu (těmi dalšími jsou pohrdání, defenzivnost a zazdívání).
Problematická je především osobní kritika: „Na rozdíl od nespokojenosti s konkrétním problémem míří osobní kritika přímo na podstatu a charakter člověka, kterého milujete, a tím vztah systematicky nahlodává,“ říká John Gottman. Může jít o systematické vyčítání povahových rysů („jsi prostě slaboch“, „ty jsi tak sebestředná“), které našemu protějšku ukazuje, že ho neakceptujeme takový, jaký je.
Narcisti a syndrom bílého rytíře
Stejně toxický ale může být i „záchranářský“ přístup, kdy máme nutkání partnera zlepšovat „pro jeho dobro“, a v této víře za něj řešíme jeho problémy, což může sklouznout k manipulaci. Lidé postižení komplexem „záchranářů“ si někdy nesou zátěž z dětství, třeba v podobě toho, že museli přebírat zodpovědnost za své nějakým způsobem nestabilní rodiče. Hluboko v mysli se jim otiskl vzorec, že mají hodnotu, jen když se starají o druhé.
V dospělosti pak často vyhledávají partnery, které mohou zachraňovat nebo vylepšovat, a díky tomu si připadají potřební, pokračují v roli „bílého rytíře“. Ten druhý ale pod jejich vlivem často upadá do ještě větší neschopnosti nebo se cítí jako pod drobnohledem, stahuje se do sebe a vzdoruje.
Podleterapeuta Rosse Rosenberga je častým vzorcem vztah mezi závislým zachráncem a citově nedostupným partnerem, který má často narcistické rysy: „Ten, kdo zachraňuje, se až příliš přizpůsobuje, zatímco narcista ho využívá a ovládá ho skrze jeho slabost. Zachránce si myslí, že svou láskou narcistovi pomůže vyrůst, zatímco ten je rád středem jeho pozornosti. Vzniká tak křehká a nebezpečná rovnováha, která posiluje toxické rysy narcisty a obvykle končí psychickým vyčerpáním zachránce.“
V nefunkčním vztahu mohou setrvávat i léta v neustále uchovávané iluzi, že jednou partnera změní. Snaha vyhnout se hádkám může vést k zametání problémů pod koberec a k tomu, že jeden z dvojice se toho druhého snaží změnit „telepaticky“ – jen tím, že v sobě dusí svou nespokojenost a tiše očekává změnu. Papiňák může bublat dlouho, ale jednoho dne přijde výbuch kritiky nebo může nespokojený partner ventilovat svou frustraci třeba v paralelním vztahu.
Co je to syndrom investovaných nákladů?
Co vede lidi nejčastěji k tomu, že se léta a léta snaží svého partnera změnit? Může to být mylné přesvědčení, že „těžce vybojovaná“ láska má větší cenu a kvalita vztahu roste s množstvím překonaných překážek. Někteří lidé nevěří, že cokoli dobrého v životě lze získat zadarmo, všechno, včetně vztahu, si musejí „zasloužit“. Do opakovaného líbání žabáka, kterého chtějí proměnit v prince, tak investují ohromné úsilí.
Dalším a hodně častým důvodem je syndrom „investovaných nákladů“. Čím více jsme do vztahu investovali citů, energie a zejména času, tím těžší je si připustit, že to možná byla chyba. To může vést k popírání reality, přehlížení jasných signálů, že se nic nezlepšuje, a naopak přehnanému důrazu na drobné pozitivní odchylky od normy. Často se do této pasti dostávají lidé, kteří doufají, že jejich partner po letech změní třeba svůj odmítavý postoj k početí potomka.
A konečně, významnou motivací je samozřejmě strach – strach z rozchodu, vnímaného jako selhání, strach ze samoty v single životě, strach z neznámého –, který nás může nutit setrvávat raději ve „známém peklíčku“. Všechny snahy předělat či změnit osobnost partnera jsou vlastně snahou mít pod kontrolou něco, co je nekontrolovatelné. Není v naší moci zařídit, aby se milovaný člověk stal někým jiným. Možná je tedy namístě položit si otázku: „Pokud se on nebo ona nikdy nezmění, dokážu ho pořád milovat?“ A pokud je odpověď ano, můžeme pracovat na proměně někoho jiného, totiž sebe samých.
