Největší nepřítel hubnutí je mozek: Jak ho ošálit?

Námořníci na zaoceánských objevitelských plavbách v 15. a 16. století někdy zažívali zvláštní halucinace: měli vidiny lákavých pokrmů nebo se jim zdálo, že místo širého moře se kolem lodi rozprostírají šťavnaté zelené louky. Mnozí se z nenaplněné touhy rozplakali, někteří se dokonce vrhli přes palubu. Po čase se přišlo na to, že tyto halucinace jsou průvodním znakem kurdějí, nemoci způsobené nedostatkem vitaminu C, a že je lze snadno vyléčit třeba pravidelným podáváním citrusové šťávy.

Hubený neznamená zdravější, chytřejší ani méně líný. Co je fatfobie a proč škodí nám všem?

Petra Stěhulová

Seberozvoj

Tento příběh je extrémním příkladem toho, co v daleko mírnějším měřítku zažíváme každý den. Náš mozek citlivě sleduje, čím své tělo krmíme, a pokud má pocit, že se mu něčeho nedostává, začne protestovat. Dietním režimem s cílem zhubnout ho tedy rozhodně nepotěšíme. „Mozku je jedno, jak vypadáte. Jde mu o přežití,“ říká Stephan Guyenet, autor knihy The Hungry Brain. Snížení příjmu potravy mozek vnímá jako přímé ohrožení. A začne se bránit.

Pod vlivem hormonů hladu

Guyenet hovoří o tom, že mozek má určitou představu o naší ideální váze a množství tělesného tuku, které se snaží zuby nehty držet. Hypotalamus přirovnává k termostatu: „Když se naše váha podle jeho názoru moc sníží, zasáhne, abychom se vrátili do výchozího stavu.“ Nemusíme samozřejmě zmiňovat, že představa hypotalamu o ideálním objemu tělesného tuku nemusí mít nic společného s naší představou nebo dobovými estetickými ideály.

K tomu, aby nás mozek při pokusech o zhubnutí vrátil zpátky do pro něj přijatelných mezí, má mocné nástroje: hormon ghrelin, nazývaný také hormon hladu, a leptin, který signalizuje nasycení. Jakmile začneme ztrácet na váze, hladina leptinu v krvi se sníží. Mozek chce svůj tuk zpátky. To, co následuje, většina z nás dobře zná na vlastní kůži: dostaví se nepřekonatelná chuť právě na ta jídla, která si v rámci diety zapovídáme. Odpírat si je se stává stále těžším. Zároveň se zpomaluje pokles váhy, protože metabolismus najíždí na úsporný režim a snaží se bránit tukové zásoby za každou cenu.

Co byste měli vědět, pokud chcete zdravě zhubnout

Veronika Pourová: Proč nehubnu? • Videoredakce ženských titulů

Naše psychika se tak ocitá v sevření hned dvou protichůdných negativních vlivů. Na jednu stranu jsme se sebou nespokojení, protože nedosahujeme kýžených výsledků. Na druhou stranu se nám nedostává chemikálií příznivě ovlivňujících náladu, které mozek produkuje při konzumaci sladkých a tučných jídel. „Brokolice a grilovaná kuřecí prsa mozek tímto způsobem stimulovat nedokážou,“ konstatuje Stephan Guyenet.

Bezsacharidová deprese

Mnoho diet, jako je v současnosti velmi populární keto dieta, je založeno na výrazném omezení příjmu sacharidů. Ty jsou pro tělo za běžných okolností nejdůležitějším zdrojem energie. Když je ze stravy vynecháme, organismus je nucen naučit se čerpat energii z nového zdroje, ketonů, které získává štěpením vlastních tukových zásob. Ketogenní dieta může v některých případech působit i blahodárně, její terapeutické účinky jsou například prokázány v případě pacientů s epilepsií. Tato dieta je ovšem pečlivě sledovaná lékaři a s „keto pytlíčky“, které znáte z reklam, má velmi málo společného.

Drastický pokles hladiny cukru v krvi, který provází nástup každé diety s nízkým obsahem sacharidů, je navíc příčinou úbytku energie a změn nálad, které se mohou projevovat na nejširší škále – od pouhé špatné nálady či podrážděnosti až po depresi. "Faktem je, že nemáme žádný spolehlivý důkaz, že by nízkosacharidová dieta nebo strava zmírňovala nebo naopak způsobovala vznik depresivních syndromů. Naopak u ketogenní diety existuje celá řada důkazů, že má pozitivní vliv na zmírnění příznaků deprese a dokonce se k tomuto účelu už také experimentálně používá," říká psycholog Martin Cvrkal, který se dlouhodobě věnuje pomoci lidem s obezitou a nadváhou.