A zase ten tlak na dokonalost. Co mají děti (opravdu) prožít o prázdninách?
Děti se dvouměsíčního volna dočkat, klidně by si daly i dva roky. Prázdniny vyhlížejí už od ledna. Rodiče naopak od ledna řeší, jak svých pár týdnů dovolené, které mají na celý rok, zkombinovat s velkými prázdninami. A že je to fuška.
Vím, o čem mluvím. Jako rodiče dvou dětí na prvním stupni základní školy máme už několik měsíců precizně rozplánovaný červenec i srpen. Víme, kdy budou děti u kterých prarodičů, kdy na táboře, kdy s námi na dovolené. Ano, patříme mezi ty šťastné, kterým během letních prázdnin pomáhají babičky a dědové. Ale máme ve svém okolí i rodiče, kteří jsou na to sami. A že je to fuška, asi nemusím zdůrazňovat.
Když jsem před rodinným terapeutem Jiřím Helusem zmínila, že ne všichni rodiče mají na léto „hlídání“, pousmál se: „To zní, jako by děti byly nebezpeční delikventi?“ A zmínil fenomén vrtulníkových rodičů, kteří žijí (mimo jiné i vlivem médií) ve strachu, co by se mohlo stát jejich dětem. Ale věděl, jak to myslím. Ono se totiž hezky mluví v teoretické rovině o tom, že máte dítě nechat i zažít nudu, aby mělo potřebu vytvářet si pro sebe program. Ale to se snáz realizuje, když bydlíte na vesnici a potomek vyběhne do polí nebo do blízkého lesa, než když bydlíte na pražském sídlišti a pod okny máte čtyřproudou silnici, takže malému dítěti jen tak s klidem neřeknete: „Běž si hrát ven, zavolám tě na oběd.“
Jak to mám asi zvládnout?
Je to tlak a málo se o tom mluví. Naopak se neustále zdůrazňuje, jaká dobrodružství by mělo dítě zažít, jak by nemělo sedět u počítače, ale hledat si kamarády, koupat se v rybníku a jíst třešně přímo ze stromu, aby se v září vracelo do školy plné zážitků. Jenže co když u babičky žádné děti v jeho věku nejsou a ne vždy má rodina čas a peníze na náležitě boží program?
A nebudu ani zmiňovat, že jedna věc je pečlivě program naplánovat měsíce dopředu, mít v excelovské tabulce pokrytá všechna pole, zaplacené tábory i domluvené týdny s babičkami, a druhá věc pak je dětské zdraví i zdraví všech okolo. Úpal nebo letní střevní viróza můžou snadno hodit do pečlivého plánu vidle a tabulku můžeme smazat. Co s tím? Nevěšte hlavu, odborníci se shodují, že není důležité kde, ale s kým dítě prázdninový čas prožije. A to, že občas nebude počítat čtyřlístky, ale vyzkouší novou hru na tabletu, mu také život a duševní zdraví nezničí.
Co by dítě mělo zažít
Existuje něco jako ideální prázdninový program? Zcela jistě ne univerzální. Během léta by ale dítě mělo prožívat to, na co není čas během školního roku, prázdninové volno má být jasně odlišeno od povinnostmi nabitých deseti měsíců, mělo by být prázdné, tedy zahrnovat zábavu a volnost. Ředitel základní školy Be Open a specialista na vzdělávání Marek Adler říká, že bez ohledu na místo bydliště by si děti i dospělí měli odpočinout od každodenní rutiny, shonu, povinností. Je to období, kdy by děti měly trávit delší čas s vrstevníky, ale i s prarodiči, které třeba tolik běžně nevídají. „Prázdniny nabízejí prostor být venku, sportovat, plavat v přírodních nádržích, přespat pod širým nebem,“ vyjmenovává ideální letní aktivity Adler. „Jeďme s dětmi na nová místa, zkoušejme nové věci, potkávejme další lidi. Ale nenaplňme si takto veškerý čas. Nechme si prostor pro povídání, čtení knihy, hraní úplně obyčejných her.“
To nejlepší z Mojí psychologie poslouchejte jako audioverze. Všechny audiočlánky najdete zde.
Podle Jiřího Heluse je základem využít volný čas k prohloubení osobního vztahu s dětmi. Zároveň je třeba mít na paměti, že jde o odpočinkový čas a dovolenou i pro rodiče. „Ideální je zažívat čas s blízkými u společné činnosti. To, co vztah posiluje, se nazývá intersubjektivní realita, a má několik podmínek. Trávíme čas s citově dostupným člověkem, máme stejný předmět zájmu a komplementární úmysly,“ což lze přeložit tak, že byste měli dělat to, co všechny baví a nikdo by se neměl obětovat.
Psycholožka a terapeutka z Calmea, Iva Hadj Moussa, pak apeluje na rodiče, aby děti co nejméně zatěžovali školou, nedávali jim diktáty a nepřipomínali, že v dalším roce musí zabrat. „Zároveň to samozřejmě neznamená, že děti prvního července ‚vypustíme‘ a necháme je dva měsíce dělat jenom to, co chtějí,“ říká a jedním dechem upozorňuje, že by prázdniny měly být nejen časem pro odpočinek a celkovou regeneraci duše i těla, ale je fajn najít i rozumnou rovnováhu mezi strukturovanými aktivitami a volným časem, rozvojem kreativity a samostatnosti. „Zkuste děti zapojovat do zajímavých domácích prací. Pro mnoho z nich je nečekanou zábavou, když můžou tátovi na zahradě umýt auto nebo babičce pomoct s pečením koláče z borůvek, které nasbíraly.“ Pedagog Lukáš Truksa radí vnímat léto jako příležitost trávit čas jinak než ve všední dny a naplnit jej smysluplnými a zábavnými aktivitami. „Děti mohou objevit spoustu překvapivých možností a to může být důležité i z hlediska budoucího směřování jejich zájmů.“
Nuda musí být
Určitě nechcete, aby vaše dítě na otázku paní učitelky „Jaké jsi měl léto?“ jen krčilo rameny. Ale je třeba oba měsíce vytunit programem jako od eventové agentury? Podle Marka Adlera je důležitý balanc: „Dítě by mělo strávit nějaký ten týden s rodiči, stejně tak může jet na pobytový tábor nebo se zúčastnit táboru příměstského. Ale zároveň by všechen čas neměl být dítěti organizován. Toho děti zažijí dost v průběhu školního roku.“ Co s tím? „Ať se nudí, ať vymýšlejí nové aktivity, ať si hledají nové kamarády.“
Zastáncem nudy je i Jiří Helus, podle něj je cestou k vnitřní inspiraci. Zároveň ale upozorňuje, že žijeme v době, kdy na nás číhá digitální svět, vždy připravený a ochotný nás nudy zbavit. Iva Hadj Moussa zase radí zohlednit při plánování léta zájmy a potřeby všech členů rodiny. „Učíte se tak dělat určité kompromisy a vycházíte si vstříc,“ vysvětluje a varuje před precizním plánem pro každý den! „Zvlášť u menších dětí může hektický režim vést až k určitému mentálnímu i fyzickému přetížení a únavě.“
I Lukáš Truksa apeluje na to, aby děti a jejich mozek měly čas na odpočinek, vnitřní reflexi a usazení zážitků. „Například psychologové Danckert a Eastwood ve své knize Out of My Skull nastiňují, že nuda je přirozený proces, který nám říká, že je potřeba něco změnit. Je to signál, že nenaplňujeme naši potřebu být efektivní.“ S nudou je třeba pracovat vědomě, naslouchat svým potřebám a nechat se motivovat ke změně, ne se ale snažit za každou cenu zaměstnat a nudu oddálit. „To totiž může vést například ke zneužívání digitálních technologií, kterými se necháme pohltit a bereme si tu možnost rozhodovat se o svém volném čase vědomě.“
Hry na počítači. Ano, s mírou!
Je čas u tabletu vážně důvodem k pocitu selhání rodiče, který dítěti nenabídl vhodnou alternativu program? Nikoli! „Je to otázka míry. Udělat si hezký večer a zhlédnout rodinný film? Proč ne? Zahrát si společně počítačovou hru? Klidně,“ uklidňuje znejistělé rodiče Marek Adler. Podle Ivy Hadj Moussy jde jednoduše o pravidla, limity a kompromisy, přičemž počítačová hra může být zábavnou a dobrou formou relaxace, jen by měla být vyvážena dalšími aktivitami.
Lukáš Truksa s pochopením poznamenává, že je pro rodiče opravdu obtížné, pokud mají kromě zajištění základních potřeb dítěte plnit i roli animátora. „Moderní technologie a média nabízejí obrovskou škálu možností, které mohou dítě jednak zabavit, ale i vzdělat.“ Jde jen o to, že neřízený čas strávený u televize či počítače může vést k rozvoji závislosti, má také špatný vliv na tělesnou stavbu rostoucího dítěte a negativně ovlivňuje i pozornost.
Rozhodnete-li se, že času s mobilem a počítačovými hrami už bylo dost, není podle Jiřího Heluse správné jen je „odstavit“ bez náhrady. Měli byste se nabídnout sami. A když už jsme nakousli téma bezpečnosti dětí, Jiří Helus připomíná smutný fakt, že mít dítě pod dohledem v pokojíčku u počítače, neznamená mít je v bezpečí.
Ty věčné výčitky
Máte pocit, že to mají všichni okolo vás skvěle naplánované a zvládají léto s dětmi s grácií? Věřte, že ne. Především má každý jiná očekávání a ambice. Nesrovnávejte proto nesrovnatelné. Nesrovnávejte ideálně vůbec. Podle Marka Adlera je rozumné na to nebýt sami. „Zapojte babičky, dědečky, tetičky nebo třeba sousedy. I v Česku už se šíří koncept takzvané rozšířené rodiny. Polovina obyvatel Česka žije na sídlištích, přesto zůstáváme až příliš často sami. Nedělíme se o různé činnosti, i když by to bylo výhodné.“ Což je škoda, má to totiž potenciál.
O tom, že jsme si svět udělali těžký i pro sebe, hovoří také Jiří Helus. Konflikt rolí zažívají mnozí rodiče. Chtějí být s dětmi, ale zároveň potřebují čas na práci. „Jsme v tom polapení a je těžké se v záplavě možností naučit plavat.“ A Lukáš Truksa jej doplňuje, že je důležité nejen na sebe neklást příliš velké nároky, ale s dítětem mluvit, vysvětlit, že se mu zkrátka nemůžete věnovat po celou dobu, ne proto, že nechcete, ale máte povinnosti. „Dítě si tak mimo jiné uvědomuje svoji budoucí sociální roli, i to, že rodič není nadčlověk.“
Tábory nejsou pro každého
Mám ve svém okolí vrstevníky, kteří dodnes na tábory s láskou vzpomínají, mé vzpomínky tak růžové nejsou. I proto jsem našim dětem tábory nenutila, myslím ty přespávací. A ony o ně dlouho nestály, nadšeně se hlásily na ty příměstské. Letos, v jedenácti letech, pojede dcera na tábor mimo domov poprvé. Všichni víme, že je už připravená. Její kamarádka to má zase jinak, na dva tábory v jednom létě jezdí už od školky. Marek Adler potvrzuje individuální potřeby dětí. „Ve své pedagogické praxi vidím velké osobnostní rozdíly mezi dětmi. Někdo vyrazí na školku v přírodě ve čtyřech letech, jiné dítě se poprvé osmělí v páté třídě.“
Podle Ivy Hadj Moussy jsou tábory skvělá škola odolnosti, kde si děti uvědomí, že mohou zvládat i smutek, a snesou i určitou míru nepohodlí, což utužuje jejich sebevědomí. A podle Jiřího Heluse je třeba mít na paměti, že dnešní děti jsou sociálně mladší, než byli před dvaceti lety jejich vrstevníci, a je zastáncem podpory offline sociálních kontaktů.
Jak se na tábory dívá zkušený táborový vedoucí Lukáš Truksa? „Děti připravujte po krůčcích a v co nejnižším věku. Když se dítě odmala naučí trávit čas s ostatními dětmi a bez rodičů, naučí se důvěřovat jiným dospělým osobám, je pro něj přespávací tábor menší šok.“ Dobré je, když dítě ví, co má očekávat a zná osoby, se kterými bude trávit čas. V tomto ohledu je podle Lukáše Truksy výborným řešením například skautská organizace, kdy spolu děti fungují v oddílech během roku. Je dobré vědět, jak je akce organizovaná, dítě vybavit plyšákem či hračkou, které zprostředkují kus domova. Co ale podle něj naopak nefunguje, jsou večerní telefonáty s rodiči. „Z mého pohledu je účast na přespávacích akcích důležitá pro rozvoj dítěte a osvojování sociálních kompetencí. Je to intenzivní zážitek, během kterého se naučí fungovat v jiném režimu, spolupracovat s kolektivem jiných dětí a důvěřovat jiným dospělým osobám. Odloučení dítěte a rodičů pak může vést i ke vzájemnému odpočinku a k většímu uvědomění si významu společných chvil.“
