Nejen toxický šéf, potrápit umí i příliš přátelská kolegyně. Jak se cítit dobře v práci?
Pracoviště může být druhý domov za předpokladu, že se na něm cítíme bezpečně. Potřebujeme tam respekt, vlídnost i nastavené hranice.
Tonda přišel ráno bez energie do práce a už myslel na oběd. Udělal jen to nejnutnější, zabředl s jiným kolegou do hovoru o hokeji a později se sesunul na židli, zaplul za stůl, příležitostně se díval na YouTube a u toho zobal oříšky. Pohled na něj byl deprimující a demotivující.
Ale to nebyl ten nejhorší kolega. Pak tam byla trojice kolegyň, jejichž zvučné hlasy a veselí byly často všechno jiné než veselé. Příhody ze školní docházky jejich dětí, trable s partnery a nadšení z nových bot zajímaly hlavně je. Ani ty nakonec nebyly největší problém, spíše nepříjemnost, kterou ale nikdo moc neřešil, jen se na ně brblalo v kuchyňce u kávovaru. Těmito slovy líčí Jana svou zkušenost z dnes již minulého pracoviště. Úder přišel ze strany, kterou nečekala, a přiznává, že si vlastně zavařila sama.
Filip Kahoun: Co dělat, když vás práce nebaví?
Začalo to nevinně, do práce nastoupila kolegyně, která byla v podobném věku jako ona, měly zároveň hodně společných zájmů. Prostě si sedly. Bylo fajn mít v kanceláři nějakou podporu a spojenkyni. Chodily spolu na obědy či kávu, navzájem si postěžovaly na osobní i pracovní záležitosti a bylo jim zkrátka lépe. Vše vypadalo ideálně, alespoň nějakou dobu.
Po pár měsících se situace změnila a Janě začalo docházet, že se v přítomnosti své nové kolegyně a kamarádky necítí dobře. „Přišlo mi, že se na mě až příliš upnula. Řešila se mnou každý detail svého života. Jako by neměla možnost to říct i někomu jinému,“ vzpomíná Jana s tím, že začala přebírat roli psycholožky, která musí řešit nejen své vlastní úkoly, ale i problémy někoho jiného. A nebylo jí v tom dobře. Brzy si uvědomila, že ji kolegyně prostě začala emocionálně vysávat. Pokračovalo to totiž stále dál, zprávami na sociálních sítích po pracovní době a nakonec i v noci. Každý den se cítila unavenější a skoro se začala bát chodit do práce. Kolegyně se stala neúnosně náročnou a Jana si uvědomila, že ztratila kontrolu nad svým pracovním prostředím. Nejenže jí to bralo energii, ale začalo to ovlivňovat i její pracovní výkon. Tonda, který si hleděl svého, začal být Janě skoro až sympatický.
Nevěděla, jak z toho ven. Přestávala reagovat na večerní zprávy, v práci se začala tvářit zaujatější úkoly, usilovně hleděla do počítače, aby nemusela stále komunikovat s kolegyní. Ta tento odstup vůbec nevnímala. Jít za šéfovou Janě přišlo nedospělé a ublížit nové kamarádce také nechtěla. Cítila se v pasti. Vysvobodilo ji až štěstí v neštěstí, když v té době začala chodit z jiného důvodu na terapii. Po několika sezeních, kdy se mimo jiné i s tímto problémem svěřila své psycholožce, jí došlo, že tahle situace jasně ukazuje, že si neumí nastavit a ohlídat vlastní hranice.
„Uvědomila jsem si, že je pro mě velmi těžké říct NE. I kvůli nízkému sebevědomí a sebehodnotě jsem nebyla schopná tuhle situaci vyřešit. Bála jsem se konfliktů a raději jsem skoro vždycky vyhověla požadavkům ostatních, abych se vyhnula konfrontaci. Bylo to pro mě zásadní uvědomění,“ vzpomíná Jana. Práci nakonec stejně změnila. Už delší dobu se cítila vyhořelá a potřebovala změnu. Pracovní kolektiv byl jen jedním z hlavních důvodů, proč z téhle situace odešla. Janina tehdejší kolegyně se snažila udržet kontakt. Jana nechtěla zranit její city, a tak jí řekla, že si teď potřebuje od bývalé práce úplně odpočinout a chce si udělat pauzu od všeho, co jí bývalé zaměstnání připomíná. Slíbila jí ale, že zajdou na kávu. „Ano, možná to bylo ještě trochu zbabělé, ale líp jsem to vyřešit nedokázala. Daří se mi ale lépe,“ přiznává Jana. Neznamená to, že bývalou kolegyni odstřihne ze svého života úplně. „Ještě uvidím, jak se budu cítit,“ přiznává.
Janin příběh ilustruje, že v pracovním kolektivu může nastat daleko více problémů než jen s nerudnými šéfy, milostnými aférami nebo nespolehlivými či demotivovanými kolegy. A přitom to, jak se cítíme v prostředí, ve kterém často trávíme víc času než doma, je velmi důležité.
Místo, kde má člověk cítit podporu
Průzkum Americké psychologické asociace ukázal, že 76 % pracovníků, kteří zažili negativní chování na pracovišti, pocítilo vliv na své duševní zdraví. Důsledky problematických lidí v práci mohou být dalekosáhlé a často velmi škodlivé pro celý tým a organizaci, od snížení morálky týmu přes zvýšenou úroveň stresu až po sníženou produktivitu a vyšší fluktuaci zaměstnanců.
To nejlepší z Mojí psychologie poslouchejte jako audioverze. Všechny audiočlánky najdete zde.
Vzhledem k tomu, že většina lidí tráví v práci značnou část svého bdělého života, mělo by být pracoviště jednou z hlavních komunit, ve kterých můžete cítit podporu,“ vysvětluje neuropsycholožka Judy Ho pro ladders.com, což je užitečná webová stránka zaměřená na kariérní poradenství. „Neznamená to spoustu mimopracovních akcí ani to, že budete neustále stát u kávovaru a povídat si, ale i myšlenka implicitní komunity - vědomí, že vaši spolupracovníci jsou tu pro vás v případě, že si s nimi chcete odpočinout nebo probrat pracovní problém - může zlepšit kvalitu vašeho života v práci,“ dodává.
Problémů na pracovišti může být celá řada. Nevyvážené rozdělení práce mezi zaměstnanci zvyšuje napětí a frustraci. Nadměrná soutěživost mezi kolegy zase často vede k napětí a ztrátě týmového ducha. Nedostatek důvěry brání otevřené komunikaci a efektivní spolupráci. Vždycky je to ale o lidech.
Psychologové zabývající se vztahy na pracovištích tvrdí, že v těchto prostředích existuje několik hlavních typů chování v konfliktních situacích: pštros (člověk, který se konfliktům za každou cenu vyhýbá), diplomat (hledá kompromisy, které jsou pro něj nejvýhodnější) a bojovník (pro kterého je konflikt povzbuzující a může ho i záměrně vyhledávat). Klíčem k úspěšnému řešení konfliktů je pochopení různých typů chování a schopnost přizpůsobit své přístupy tak, aby vedly k produktivní a harmonické spolupráci.
V práci bezpečně
Odborníci v posledních letech pracují s termínem „psychologické bezpečí“, které znamená důvěru, že se člen pracovního týmu nemusí ostýchat říct cokoli, co je konstruktivní a užitečné v širším měřítku. Na pracovišti, které chrání psychickou bezpečnost svých zaměstnanců, se člověk nemusí obávat, že bude zesměšněn, ponížen nebo propuštěn za to, že řekne svůj názor.
Psychologické bezpečí se stalo tématem i kvůli pandemii, kdy práce z domova nebo v rozptýlených týmech představovala nové výzvy pro komunikaci, spolupráci a koordinaci. Práce na dálku navíc u některých zaměstnanců zhoršila pocity izolace, stresu a úzkosti, což se podepisovalo na jejich duševní pohodě a následně i angažovanosti. Dnes proto záleží jak na práci z kanceláře, tak z domova. Důležitá otázka ohledně pracovního prostředí, kterou si může snadno položit a zodpovědět každý, zní: Jak se cítím, když v pondělí ráno vstávám do práce nebo k práci?
Chci se v práci cítit lépe
Pozdravte a poděkujte
Základ bleskově zlepšující atmosféru, který se ale vytrácí z řady velkých firem, kde se ve společných prostorách potkává hodně lidí. A rozhodně nejde jen o slušnost vůči nadřízeným a kolegům v týmu nebo na stejné pracovní pozici, ale i k lidem, kteří jsou pro některé „neviditelní“. Zdravit recepční, poděkovat za uklizený odpadkový koš…
Nastavte hranice
Někteří spolupracovníci potřebují jasně slyšet, že jejich chování je nepřijatelné. V mnoha pracovních kolektivech se najdou lidé, kteří si neuvědomují, že se vyjadřují nebo chovají urážlivě. Nastavením hranic můžete předejít dalším nedorozuměním a ochránit si vlastní pracovní prostor.
Na férovku
Máte problém? Tak šuškanda v kuchyňce to nevyřeší. Není fér podsouvat někomu, aby za vás tahal horké kaštany z ohně, stejně jako to oklikou dělat za někoho. Požádat o radu je jedna věc, manipulovat druhá.
Promluvte s nadřízeným
Klidné a věcné vysvětlení problému svému přímému nadřízenému může vést k rychlému vyřešení situace nebo alespoň upozornit na závažnější problém. Pokud je však váš přímý nadřízený součástí problému, neváhejte kontaktovat oddělení lidských zdrojů čili HR. Ti potřebují vědět, co ovlivňuje vaši produktivitu, a měli by vám umět poradit a pomoci.
Buďte proaktivní
Kulturu na pracovišti formují ti, kteří ji každodenně vytvářejí. Pokud negativní pracovní prostředí podporuje šíření pomluv, kritiku nebo ponižování, nemusíte se těmto tendencím podřizovat. Laskavé vyjadřování o ostatních a snaha o pozitivní chování mohou výrazně přispět k nápravě negativní kultury na pracovišti. Řešení konfliktů a zlepšení pracovního prostředí začíná u každého jednotlivce.
"Článek vyšel v časopise Moje psychologie 7/2024"
