Mozek funguje v režimu všechno, nebo nic, proto předsevzetí selhávají. Řešení existuje, říká terapeut
Stačí se rozhodnout, začít a pak už to jde samo. Nebo ne? Proč i u dobrých rozhodnutí často selháváme a jak to udělat, abychom u nich vydrželi? Třeba i u novoročních předsevzetí? Na to se budeme ptát psychologa a psychoterapeuta Martina Cvrkala v nejnovějším dílu podcastu Moje psychologie.
Nový rok má zvláštní kouzlo. Čistý list, pocit nového začátku a tiché přesvědčení, že tentokrát už to vyjde. Předsevzetí tak vznikají často spontánně, z touhy cítit se lépe, zdravěji, klidněji. Jenže realita bývá jiná. Nadšení vydrží pár dní, maximálně týdnů, pak se pomalu vytratí. Ne proto, že bychom byli slabí nebo líní. Spíš proto, že od předsevzetí čekáme něco, co nám samo o sobě dát nemůže.
Předsevzetí a motivace: Proč nestačí jen chtít
Motivace hraje na začátku klíčovou roli. Právě ona nás zvedne z gauče, přiměje otevřít diáře, stáhnout aplikace nebo nakoupit sportovní oblečení. Jenže motivace je proměnlivá. Přichází ve vlnách a nelze se na ni dlouhodobě spoléhat. „Motivaci často potřebujeme hlavně k tomu, abychom začali dělat něco, co se nám nechce. Pak už to udržujeme spíš na jiných faktorech,“ říká psychoterapeut a psycholog Martin Cvrkal. Mnohem důležitější než trvalá motivace je prostředí, drobné návyky a pocit, že to, co děláme, někam vede.
Proč mozek nemá rád velké cíle
Často si dáváme předsevzetí ve velkém stylu. Zhubnout deset kilo, začít pravidelně cvičit, přestat s alkoholem, kompletně změnit jídelníček. Odhodlání bývá upřímné, ale cíl příliš vzdálený.
Mozek ale miluje rychlou odměnu. Potřebuje vidět výsledek, a to ideálně hned. Když se nedostaví, začne pochybovat, a pochybnosti jsou tichým začátkem konce každého předsevzetí. Psycholog a psychoterapeut Martin Cvrkal říká, že mnohem funkčnější je rozdělit velké rozhodnutí na malé, dosažitelné kroky. Ne „budu zdravě jíst“, ale třeba „přidám si zeleninu k obědu“. Ne „začnu běhat“, ale „dvakrát týdně se půjdu projít svižnějším tempem“. Výsledek pak nepřichází jen na váze nebo v zrcadle, ale i v pocitu, že to, co jsme si zadali, zvládáme.
Past, která vás polapí, aneb všechno, nebo nic
Další častý důvod, proč předsevzetí opouštíme, souvisí s tím, jak o sobě přemýšlíme. Mozek má tendenci fungovat v režimu všechno, nebo nic. Buď se držím plánu na sto procent, nebo to nemá cenu. Stačí jedno vynechané cvičení, jeden večer s vínem, jeden nezdravý oběd a v hlavě se ozvou pochybnosti. Paradoxně právě tento přístup vede k tomu, že se změnou přestaneme úplně.
Ve skutečnosti ale drobná selhání nejsou selháním. Patří k procesu. Rozhodující není, že občas uklouzneme, ale to, jestli se dokážeme vrátit zpátky bez zbytečné sebekritiky.
Proč je těžké naše přesvědčení a předsevzetí udržet, když víme, co je pro nás dobré a co nám naopak škodí? Proč je tak lákavé s našimi špatnými zvyky nic nedělat a přístup k životu neměnit? Jakou roli v naší motivaci hraje přelom starého a nového roku? A jak pokračovat v našich předsevzetích dál, když si je dobře nastavíme, ale během té cesty prostě občas selžeme? To a mnohem více se dozvíte v novém díle podcastu Moje psychologie nebo ve videu níže.
Zdroj: autorský článek
