Mozek funguje v režimu všechno nebo nic, proto předsevzetí selhávají. Řešení existuje, říká terapeut
Stačí se rozhodnout, začít a pak už to jde samo. Nebo ne? Proč i u dobrých rozhodnutí často selháváme a jak to udělat, abychom u nich vydrželi? Třeba i u novoročních předsevzetí? Na to se budeme ptát psychologa a psychoterapeuta Martina Cvrkala v nejnovějším dílu podcastu Moje psychologie.
Nový rok má zvláštní kouzlo. Čistý list, pocit nového začátku a tiché přesvědčení, že tentokrát už to vyjde. Předsevzetí tak vznikají často spontánně, z touhy cítit se lépe, zdravěji, klidněji. Jenže realita bývá jiná. Nadšení vydrží pár dní, maximálně týdnů, a pak se pomalu vytratí. Ne proto, že bychom byli slabí nebo líní. Spíš proto, že od předsevzetí čekáme něco, co nám samo o sobě dát nemůže.
Předsevzetí a motivace: Proč nestačí jen chtít
Motivace hraje na začátku klíčovou roli. Právě ona nás zvedne z gauče, přiměje otevřít diáře, stáhnout aplikace nebo nakoupit sportovní oblečení. Jenže motivace je proměnlivá. Přichází ve vlnách a nelze se na ni dlouhodobě spoléhat. „Motivaci často potřebujeme hlavně k tomu, abychom začali dělat něco, co se nám nechce. Pak už to udržujeme spíš na jiných faktorech," říká psychoterapeut a psycholog Martin Cvrkal. Mnohem důležitější než trvalá motivace je prostředí, drobné návyky a pocit, že to, co děláme, někam vede.
Proč mozek nemá rád velké cíle
Často si dáváme předsevzetí ve velkém stylu. Zhubnout deset kilo, začít pravidelně cvičit, přestat s alkoholem, kompletně změnit jídelníček. Odhodlání bývá upřímné, ale cíl příliš vzdálený.
Mozek ale miluje rychlou odměnu. Potřebuje vidět výsledek, a to ideálně hned. Když se nedostaví, začne pochybovat a pochybnosti jsou tichým začátkem konce každého předsevzetí. Psycholog a psychoterapeut Martin Cvrkal říká, že mnohem funkčnější je rozdělit velké rozhodnutí na malé, dosažitelné kroky. Ne „budu zdravě jíst“, ale třeba „přidám si zeleninu k obědu“. Ne „začnu běhat“, ale „dvakrát týdně se půjdu projít svižnějším tempem“. Výsledek pak nepřichází jen na váze nebo v zrcadle, ale i v pocitu, že to, co jsem si zadal, zvládám.
Past která vás polapí aneb všechno, nebo nic
Další častý důvod, proč předsevzetí opouštíme, souvisí s tím, jak o sobě přemýšlíme. Mozek má tendenci fungovat v režimu všechno, nebo nic. Buď se držím plánu na sto procent, nebo to nemá cenu. Stačí jedno vynechané cvičení, jeden večer s vínem, jeden nezdravý oběd a v hlavě se ozvou pochybnosti. Paradoxně právě tento přístup vede k tomu, že se změnou přestaneme úplně.
Ve skutečnosti ale drobná selhání nejsou selháním. Patří k procesu. Rozhodující není, že občas uklouzneme, ale to, jestli se dokážeme vrátit zpátky bez zbytečné sebekritiky.
Proč je těžké naše přesvědčení a předsevzetí udržet, když víme, co je pro nás dobré a co nám naopak škodí? Proč je tak lákavé s našimi špatnými zvyky nic nedělat a přístup k životu neměnit? Jakou roli v naší motivaci hraje přelom starého a nového roku? A jak pokračovat v našich předsevzetích dál, když si je dobře nastavíme, ale během té cesty prostě občas selžeme? To a mnohem více se dozvíte v novém díle podcastu Moje psychologie nebo ve videu níže.
Zdroj: autorský článek
