Nejste projekt k opravě: Proč nás tak přitahuje role zachránce a zachraňované?

Někdo vám přijde do života a po nějakém čase řekne, že vás miluje. Dívá se na vás tak, jak jste se vždycky toužili vidět – jako na něco výjimečného, krásného… A vy té osobě i tomu, co říká, uvěříte. Nejen jí, ale i obrazu, který o vás namalovala. Proč byste také nevěřili, když se vám ta pozornost a představa, že jste dost dobří přesně takoví, jací jste, tak líbí? Najednou máte své místo. Bez zmatků, bez extrémů. Místo, kde nejste „příliš“. Kde nejste moc citliví, moc unavení, moc nároční, moc lhostejní, ale ani málo vtipní, málo zdrženliví nebo málo zajímaví. Vy se v tom bezpečí konečně cítíte vidění. Možná poprvé v životě. Možná poprvé bez snahy něco dokazovat. A vznikne iluze, že tohle jste opravdu vy. Že jste konečně „v pořádku“.

Jako v pohádce

A pak příběh pokračuje. Přeroste to v lásku jako trám. V opojnou fázi, kdy máte pocit, že se vám zalepily všechny dětské rány a bolesti z minulých vztahů. Že jste konečně doma. Že spolu všechny šrámy uzdravíte, protože takhle to přece má být. Ten druhý vás miluje tak hluboce, že se chce stát nositelem všeho, co vám kdysi chybělo. Takový princ na bílém koni s mečem, který se prosekává k vašemu srdci, nebo magická víla s léčivým dotekem, kteří vám obvážou rány, které ani nezpůsobili. Jestli se v tom poznáváte, vítejte v mém světě.

Před třemi měsíci jsem přišla o vztah, ve kterém jsem byla hýčkaná jako princezna. Sliboval, že mi nikdy neublíží. Že se postará, abych se měla už jen dobře. A já mu věřila. Protože která lidská bytost by po všech životních strastech netoužila po někom, kdo ji obejme tak pevně, že už nebude muset být pořád tak sama a pořád tak silná? Žila jsem v iluzi, že už je všechno za mnou. Že teď už budu jen milovaná, chráněná a že se o mě někdo postará. Že mě nikdy nic nerozhodí. Že se už nikdy nebudu muset bát.

Rozchod mě zlomil. Doslova mě přerazil vejpůl. Měla jsem pocit, že se mi hroutí polovina mého já. Že spolu s ním odešlo všechno, co jsme spolu budovali, tedy i to, co jsem si o sobě začala myslet.

Váš balík byl doručen

Opravdu jsem ten první rok vztahu byla šťastná. Ale poslední měsíce? Poslední měsíce jsem se cítila jako někdo, kým doopravdy nejsem. Pořád dokola jsem si v hlavě přehrávala smyčku otázek: Když mám svého prince, proč nejsem šťastná? Proč mám vedle něj potřebu pořád plakat, být přecitlivělá, neschopná fungovat? Proč se vracím domů a toužím jen po tom, abych mu skočila do náruče a řekla mu, jak mi tam venku ublížili? Připadala jsem si jako projekt, který on měl spravit. Jako někdo, kdo si světem nese batoh plný nedostatku lásky, neviditelnosti, traumat ze šikany ve škole, i toho hlubokého strachu, že nakonec zůstanu sama.

A i když jsem věřila, že to všechno zmizí, když do mého života přišel on, pravda byla jiná. Všechno to ve mně dál bylo, jen jsem svůj balík strachů pečlivě zabalila, po letech samoty, kdy jsem měla pocit, že všechno musím zvládnout sama, ho přehodila na jeho ramena a čekala, co se stane. Zpočátku to bylo úlevné. Skoro jako lázně. Moje hlava se konečně mohla soustředit na hezké věci, a tak jsem na něj dál a dál házela všechno, co mě bolelo. Strach z práce? Šup na něj. Strach, že nejsem dost dobrá? Honem to přesypat na něj. Udělala jsem si z něj terapeuta. Z prince, co mě měl milovat, se stal někdo, kdo mě měl opravit. A mezi tím vším se láskyplný vztah tiše vytrácel.

Ideál? Nesmysl

Zůstaly jen naše role. On jako zachránce, já jako holka s věčným strachem. I když jsem si to dlouho nechtěla přiznat, podvědomě jsem začala vytvářet nové problémy, jen abych byla „zajímavá“, jen abych mu pořád dávala důvod mě chránit. Aby mě neopustil.

Naše poslední týdny byly plné napětí. Neustále jsem byla nervózní, nejistá. Cítila jsem, jak mu dochází energie, a zároveň jsem věděla, že ani já už nemám sílu být pořád jen ta nešťastná. Udusili jsme náš vztah. Zůstala v něm jen představa. Já jako jeho ideální holka, on jako dokonalý strážce mé hodnoty. Jenže já ideální nebyla. Měla jsem své mouchy. A už jsem byla unavená z toho je schovávat. Unavená, že nemůžu být plně já, se vším svým smíchem i vztekem. S touhou po hlubokých hovorech i chvílích ticha. Se dny, kdy chci být silná, ale i s těmi, kdy prostě silná nejsem.

Ve chvíli, kdy jsem to dala najevo, začalo se mezi námi něco lámat. A možná se to zlomilo už dávno. Možná jsem byla tak zamilovaná do naší představy, že jsem neviděla, že mě má rád jen v jedné verzi. V té opravené. Stabilní, vděčné, krásné. Ale už ne v té reálné, živé, nevyzpytatelné, zraňující i té zraněné. Všechno to bouchlo a on utekl. A já se mu teď už ani nedivím. On nepoznal to, jaká doopravdy jsem a já nepoznala to, jaký doopravdy je on. Viděl mě jenom jako projekt k opravě, který musí opečovávat. Plakala jsem a křičela do prázdna otázky typu: V co jsem vlastně tehdy věřila? Že mi někdo slíbí, že už se nikdy nerozpadnu? Že mi zalepí ty části, které jsem sama nechtěla vidět?

Barák na odstřel

V našem vztahu jsem si připadala jako polorozestavěný dům, kde se mu sice líbí výhled z okna, ale podlaha vrže, takže už plánuje rekonstrukci. Jenže já nejsem byt k předělání. Nejsem projekt, co potřebuje čas a trpělivost, aby se „opravil“. Já jsem člověk. Celý. I když někdy na zemi, i když někdy zmatený, i když někdy prostě jenom… divně smutný. Došlo mi, že nechci a nebudu každé ráno vstávat s tím, že na sobě zase něco opravím. Protože opravujeme věci, které jsou pokažené. A já, i se vším, co cítím, prostě pokažená nejsem. Někdy se bojím, někdy jsem přecitlivělá, někdy nemám kapacitu na těžké rozhovory a někdy prostě reaguju podle starých zranění. A i tak si zasloužím být milovaná. Ne „až… když“. Ale teď. Tady. Taková, jaká jsem.

Dlouho jsem si myslela, že když se mě někdo snaží zlepšit, že mě tím vlastně miluje. Že chce moje dobro. Jenže láska neznamená rekonstrukci mě samotné. Láska je tiché rozhodnutí zůstat, když se rozpadám. Je to pohled, který neříká „změň se“, ale „vidím tě takovou, jaká jsi“. Dneska už vím, že jsem v tom životním boji nestála po jeho boku, ale za ním. Jako stín.

On držel meč a prosekával mi cestu k pohodlí, ochraně a klidu. A mně nedocházelo, že jsem za ním v rukou taky něco držela — meč a k tomu ještě štít. Meč, kterým jsem bojovala se světem, a štít proti němu. Abych ho k sobě nepustila moc blízko. Aby náhodou nezahlédl to, co jsem se snažila za každou cenu skrýt. To, jaká doopravdy jsem.

Jenže skrývat, jaká doopravdy jsem, mě stálo všechno. Především samu sebe. A nakonec i ten vztah. Protože jak dlouho může někdo milovat jen představu? Jak dlouho můžeme být milovaní za to, co vlastně není pravda? A hlavně, jak dlouho to sami ustojíme, když víme, že nás milují jenom zčásti? Jen tehdy, když nejsme moc, nejsme slabí, nejsme smutní. Jen tehdy, když jsme ideální verzí.

Neopravovat, nepřetvářet

Zhroutilo se to ve chvíli, kdy jsem už nedokázala předstírat, že jsem ten vděčný, vždy pozitivní člověk, který se na svět dívá s nadějí a otevřenou náručí. Začala jsem být víc „já“.

A to tak, že jsem byla občas plačtivá, unavená, někdy tichá, jindy přecitlivělá. Zkrátka obyčejně lidská. V tu chvíli už se mnou nechtěl být, protože nechtěl celý balík. Chtěl mě jen tehdy, když jsem byla jeho projekt. Když bylo co opravovat, co hýčkat, co zachraňovat. Ale jakmile jsem přestala hrát svoji roli, přestal mít zájem.

Bylo to kruté, ale i upřímné. V tu chvíli mi došlo, že jsem ho vlastně nikdy nenechala milovat mě úplně. Že jsem mu neukázala celý obraz mě samotné, protože jsem se za něj styděla. Dnes se učím být celá. Ne jako projekt, který se má vylepšit, ale jako celek, který má hodnotu už teď. Učím se mít ráda i tu svou část, která není insta-friendly. Tu, co ráno nevstává s úsměvem, ale mračí se rozespale do zrcadla. Tu, co potřebuje klid, ne přehnanou pozornost. Tu, co si občas není jistá, co říct, a tak radši mlčí.

Protože sebeláska není o tom stát se lepší verzí sebe. Ale o tom přijmout i ty části, které nejsou ideální. A vědět, že právě v té nedokonalosti je skutečná hodnota a výjimečnost toho člověka. A jestli je v tom sem tam trochu tmy, tak ať. Už vím, že to neznamená, že nejsem hodna lásky. Znamená to jen, že jsem člověk.

Zdroj: autorský článek