Fenomén Hikikomori: Když vás uvězní váš vlastní byt
Venku je zima, šedo, lidé vás dráždí i tím, že nahlas dýchají, a představa víkendu stráveného v posteli s Netflixem a s dovezenou pizzou zní jako definice štěstí. Jenže co když ten víkend trvá půl roku? Nebo pět let? To, co začíná jako nevinný únik před realitou, může přerůst v hikikomori, stav, kdy se okolní svět stane nepřítelem.
Tento fenomén, který se poprvé objevil v Japonsku, se dnes stává globálním tématem. Co se skrývá v mysli člověka, který se rozhodne na měsíce či roky přerušit kontakt se společností?
Co přesně znamená hikikomori?
Termín hikikomori (v doslovném překladu „vtažení se dovnitř“ nebo „uzavření se“) označuje lidi, kteří se izolují ve svých domovech. Nechodí do školy, do práce a často se vyhýbají jakémukoli osobnímu kontaktu, a to i se svou nejbližší rodinou.
Nejde ale o běžnou krátkodobou izolaci. Za hikikomori se považuje člověk (většinou muž), který se straní společnosti alespoň šest měsíců. Nepředstavujte si ale, že vždy musí jít o jedince, kterého nikdo neviděl ani koutkem oka, hikikomori má totiž různé stupně závažnosti:
Lehčí formy: Jedinec vyjde párkrát za týden alespoň na nákup (počítá se i nejbližší večerka).
Extrémní stavy: Člověk odmítá opustit domov, a v nejhorších případech dokonce i svůj pokoj.
Co stojí za zdmi izolace?
Možná si říkáte, že za tímto fenoménem stojí gaming nebo sociální sítě. Podle odborníků jsou ale moderní technologie spíše nástrojem úniku než samotným viníkem. Pro někoho, kdo prožívá panickou hrůzu z reálného kontaktu, představuje Discord nebo Fortnite jediný způsob, jak si udržet zbytky sociálních vazeb a nepropadnout úplné osamělosti.
Problém nastává ve chvíli, kdy digitální interakce zcela nahradí tu fyzickou a vytvoří bariéru, přes kterou je návrat do reality stále těžší.
Diagnóza, nebo příznak?
Dlouho se spekulovalo, zda je hikikomori samostatná diagnóza, nebo jen průvodní jev jiných potíží. V současnosti se odborníci přiklánějí k teorii, že jde o komplexní sociálně-psychologický fenomén, který se často překrývá s dalšími stavy:
- Sociální fobie a úzkosti: Strach z hodnocení okolím bývá přímou cestou k dobrovolné izolaci.
- Neurodiverzita: Stranění se společnosti se často objevuje u lidí na autistickém spektru nebo s ADHD, pro které je okolní svět příliš stimulující (tzv. senzorické přetížení).
- Deprese: Ta může být jak prvotní příčinou uzavření se, tak i přímým důsledkem dlouhodobého pobytu v izolaci.
Jak vypadá cesta zpět?
Návrat z dlouhodobé izolace je procesem, který nelze uspěchat a tlak ze strany rodiny typu „prostě běž ven“ situaci obvykle jen zhoršuje. Cesta ven z dlouhodobé izolace vyžaduje především trpělivost a citlivý přístup, který začíná vytvořením bezpečného prostředí. Protože je pro hikikomori osobní návštěva ordinace často nepředstavitelnou překážkou, bývá ideálním prvním krokem online konzultace. Tato digitální forma kontaktu je pro ně mnohem přijatelnější.
Nezbytná je ale i podpora rodiny. Právě blízcí hrají v celém procesu klíčovou roli, ovšem musí se naučit specifickým strategiím jak dotyčného podpořit a motivovat k návratu, aniž by nechtěně upevňovali jeho sociální stažení nebo v něm vyvolávali další pocity viny. U těžších forem izolace je pak nevyhnutelná spolupráce s psychiatry kvůli možným úzkostným nebo depresivním stavům.
Zdroj: The Journal of Nervous and Mental Disease, PCN Frontier Review
