Nesmrtelný Comeback a Kingdom Come: Deliverance II. Herečka Kristýna Leichtová je, ať chce, nebo nechce, tváří několika generací. Také ženou, která se nebojí žít po svém a učí se požádat o pomoc.
Když jsem doma řekla, že jdu dělat rozhovor s Kristýnou Leichtovou, ani muž, ani syn nebyli schopni si k vašemu jménu přiřadit obličej. Když jsem ale zmínila Ivu Pacovskou a Kateřinu z Kingdom Come: Deliverance II, okamžitě věděli a byli nadšení. Je to pro herečku pocta, nebo spíš trochu prokletí, být takhle silně spojená s konkrétní rolí?
Myslím si, že pro herečku i pro mě jako pro osobu je to maličko prokletí, protože postava, kterou jsem ztvárnila, zůstává pořád ve stejné věkové kategorii, zatímco já, Kristýna, už samozřejmě jaksi stárnu. Takže jak si mě všichni spojují s postavou Ivy z Comebacku, tak jsou potom zděšení, že už nevypadám jako před patnácti lety. A co se týče Kateřiny, tak tam je to ještě úplně jiné. Vzhledem k tomu, že jde o počítačem vytvořenou postavu z videohry, zažívají její fanoušci střet s realitou ještě silnější. Je to složité, ale na druhou stranu bych neřekla, že nepříjemné.
Jak Comeback, tak Kingdom Come se staly obrovsky populárními projekty. Čekala jste takový úspěch?
Určitě ne. U Kingdom Come: Deliverance II ho tvůrci, na rozdíl ode mě, očekávali, protože šlo o druhý díl velmi úspěšné videohry, ale já se v herním světě neorientuji, takže jsem vůbec nevěděla, jak populární je. U Comebacku si troufám říct, že to nečekal nikdo z nás, co jsme na seriálu pracovali. Dokonce jsem teď někde slyšela Tomáše Matonohu říkat, že má pocit, jako by byl Comeback ještě populárnější u mladé generace než tehdy u našich vrstevníků. A to se opravdu očekávat nedá.
Šla byste do toho znovu, kdybyste věděla, jak populární bude?
Jako před těmi šestnácti lety? Určitě ano. Ona to byla fakt krásná a velmi specifická práce, a i kdyby chtěl někdo oživit seriál dnes, tak bych do toho zase šla.
Hrát ve videohře muselo být velmi specifické, jak to vlastně probíhalo?
U Kingdom Come je paradoxní, že jsem v ní vlastně nehrála. Tu postavu a její tělo ztvárnila britská herečka, můj je jenom obličej, který digitálně upravili. Takže pohyby, které ve hře vidíte, nejsou moje. Celé herectví spočívalo v tom, že mi dali čtečky na obličej, snímali moje výrazy a mimiku. Až po sedmi letech vývojářské práce na hře jsem znovu nastoupila a předabovala právě tu britskou herečku. Byla to velmi specifi cká, rozstříhaná a rozkouskovaná práce, kterou nakonec slepili dohromady v jeden celek.
To zní strašně komplikovaně. Proč jste to rovnou netočila celé vy, nebo proč postava Kateřiny nemá naopak obličej té britské herečky?
Nevím, musela byste se zeptat tvůrců, ale mám pocit, že záměrem bylo, aby se ve hře objevili čeští herci, které lidé znají, a budou mít radost, že je v ní vidí. A taky si myslím, že kreativní ředitel vývojářského studia, pod nímž hra vznikla, má rád Comeback, takže možná i proto má Kateřina můj obličej.
Asi ten samotný dabing, který jsem celý namluvila jen do obrazovky, a to, že jsem se musela trefovat do vět namluvených britskou herečkou, protože emoce v angličtině se do češtiny překládají docela složitě. Musela jsem si překlad vět upravovat do pusy, a protože jsem k sobě neměla ty ostatní herce, museli mi vždy dramaturgicky vysvětlit, o co v té scéně zrovna jde – jestli na někoho křičím, jestli posouvám děj, nebo to říkám jen tak, když hráč prochází kolem. To bylo asi největší specifi kum celé práce.
Je tohle podle vás budoucnost herecké profese? Začíná se přesouvat do digitálního světa?
To je samozřejmě otázka, která mě trochu děsí, protože je taky možné, že brzo všichni přijdeme o práci. Divadlo je naštěstí stále živé a pravděpodobně se ještě udrží, nicméně množství diváků je omezené kapacitou hlediště a ta ani zdaleka nedosahuje velikosti té digitální, ať už f i lmové, televizní, nebo videoherní. Takže se přirozeně bojím, že všichni budeme mít tak velkou digitální stopu, že už naše kostičky budou tvůrci moci upravit do svých představ, a my to budeme muset horko těžko nějak právně řešit. Upřímně netuším, kam to půjde dál.
Divadlo je samozřejmě moje láska, ale také je to náročná práce za strašně málo peněz, takže se jí člověk nemá moc šanci uživit. Narazila jste na existenční téma, a já na ně nemám ani pro sebe uspokojivou odpověď. Člověk v naší profesi by měl mít asi nějaká zadní vrátka, ukázala nám to už covidová pandemie, kdy se zavřela divadla, a navíc se mohlo jen velmi omezeně natáčet. Tehdy se mnoho mých kolegů vrhlo na úplně jiné profese, vrátili se třeba k tomu, co původně vystudovali. Jeden z mých ostravských kolegů je třeba hrobník, tak pracoval na hřbitově, z mnoha herců se stali zpátky tesaři, klempíři, pokrývači a k herectví se zase vrátili, až když už bylo po všem.
Vy jste poměrně aktivní na sociálních sítích, explodovaly vám poté, co videohra vyšla?
Docela jo. Když hráči zjistili, že skutečně existuji a nejsem jen počítačová postava, měla jsem obrovský nárůst sledujících nejen z Česka, ale i z Itálie, Anglie a jiných zemí. Většina z nich mě chtěla jen pozdravit, dostala jsem i nějaké návrhy, abych přijela do Itálie, to bylo trochu zvláštní. Jenže jak nejsem bohužel znalá videoherního světa, tak jsem z toho nárůstu sledujících nedokázala nic vytěžit, a myslím, že i pro hráče musel být můj osobní Instagram docela zklamáním, asi čekali něco jiného.
Kristýna Leichtová | Zdroj: David Turecký
Nevzbudilo v hráčích vlnu nevole, když jste v rozhovoru pro DVTV řekla, že jste videohru nehrála a asi ani nebudete, protože máte ráda svůj život?
Nevzbudilo to ani tak vlnu nevole, jako totální vlnu nenávisti, a to nejen v hráčské komunitě. Vyjadřovali se ke mně i vývojáři jiných her a ptali se, proč na tom tedy vůbec spolupracuju, když nemám ráda videohry. Upřímně jsem vůbec nechápala, co se děje, protože jsem absolutně nehodnotila hráče a jejich život. Mluvila jsem čistě o sobě a o své tendenci trávit spoustu času u věcí, co mě zaujmou. Když si třeba pustím nějaký seriál, sedím u něj klidně několik hodin, dokud nedokoukám všechny díly, a tím pádem přicházím o hodně životního času. Takže kdybych si pustila tuhle hru, která je skvělá příběhem nebo i historickou věrností, vím, že bych u ní seděla dlouhé hodiny, a to si prostě s dvěma malými dětmi nechci a ani nemůžu dovolit.
Jak tedy relaxujete, když ne videohrami?
Čím dál víc se vracím k přírodě, protože cítím, že tam je mi nejlíp. Ale záleží na ročním období, když je zima, tak se strašně ráda vykydnu u televize a ani u ní nesleduji nějaká hluboká psychologická dramata, ale úplně obyčejné seriály.
Nějaké jsem viděla. Mám ráda třeba soutěž MasterChef, ta mě opravdu baví. Můj problém s reality show je ten, že když mě nějaký účastník štve, tak ji vypnu a už nejsem schopná se na ni dívat dál.
Když mluvíme o volném čase, toho vy máte poměrně málo. Neustále s rodinou přejíždíte mezi Plzní, Ostravou, Prahou a chalupou na Kokořínsku. Co pro vás v tomto kočovném životě znamená domov?
Pro mě je domov tam, kde je rodina. Říkáme to i našim dcerám, aby nebyly smutné, když odjíždíme odněkud, kde se jim líbí, a jedeme zase někam jinam. Jako rodiče si samozřejmě uvědomujeme tíhu našeho rozhodnutí, které nám možná bude v budoucnu vyčítáno, ale došli jsme k tomu, že jinak to bohužel udělat nejde. Pro nás je zkrátka domov tam, kde jsou lidi, které máme rádi, na prostředí zase tolik nezáleží.
Doma jste také porodila svoji druhou dceru Rozárku, tu první, Dorotku, zase doma vzděláváte. Co vás vedlo k tomu, učinit takováto rozhodnutí, pro mnoho lidí nepředstavitelná?
Jsem poměrně nesystémový člověk, nemám ráda škatulkování, tabulkování, to, že se něco musí dělat tak a tak. Když jsem měla termín porodu Rozárky, byly zrovna tvrdé covidové restrikce, které otcům zakazovaly být u porodu, což jsem absolutně odmítala, protože podle mě je to proti lidským právům. Takže porod doma byl jen přirozeným důsledkem této situace. Navíc se hodně pohybuji v porodnickém prostředí, mám spoustu odborných informací načtených a prodebatovaných, takže jsem se mohla informovaně rozhodnout. Nejsem hazardér, nemám potřebu riskovat a znám svoje možnosti a tělo. A co se domácí výuky týče, zaprvé tím, jak kočujeme, nemůže mít Dorotka pevnou kamennou školu, kam by docházela pět dní v týdnu, a zadruhé si myslím, že české školství v současné době příliš neodpovídá tomu, jakým způsobem se točí svět. Připadá mi, že nějakým způsobem zůstalo zkamenělé v období, které mi není úplně sympatické.
Do jaké třídy si dokážete představit, že byste dceru vzdělávala sama doma?
Podle mě je to hodně na ní, ve chvíli, kdy mi řekne, že jí škola a kolektiv opravdu chybí, tak se tomu budeme snažit přizpůsobit. V prvním půl roce to bylo úplně skvělé, protože dcera není příliš velký extrovert a bylo na ní vidět, že se potřebovala ještě nějakou chvíli saturovat doma, v bezpečném rodinném prostředí, být emočně zaopatřená. Potom už ale začala říkat, že jí chybí kamarádi, a tak jsme našli lesní školu, kam docházela tři dny v týdnu a kde se jí moc líbilo. Teď máme vyhlédnutou na Kokořínsku další takovou školu, kterou bude navštěvovat. Možnosti existují, i když jich v našem okolí není moc, a my se dcerám samozřejmě snažíme vycházet co nejvíc vstříc.
Mluvíte o tom hlavně z pohledu holčiček, ale i pro vás to muselo být v mnoha ohledech nové. Nemusela jste se třeba sama nějak dovzdělávat, jak vlastně dcery doma učit?
Musím říct, že jsem s naší situací hrozně spokojená a neměnila bych. Nerada bych se přizpůsobovala tabulkám, osnovám, domácím úkolům a všem věcem, které se školní docházkou souvisí a které by po mně škola vyžadovala. Domácí vzdělávání je v tomhle ohledu trochu jiné, dítě se vzdělává hlavně v tom, co ho zrovna v tu chvíli zajímá, a na všeobecné znalosti je kladen menší důraz. Počítá se s tím, že se k nim postupně dostane, vyvíjí se vlastním tempem a mě baví vzdělávat se s ní.
