Karolína Kachyňová a Alena Mihulová: Pokud člověk říká věci nahlas, tak si je sám docela dobře urovná
Matka a dcera – Alena Mihulová a Karolína Kachyňová si do života nemluví,prostě si o něm jenom povídají. Protože ať už vám přinese cokoli, je důležité ho mít rád a mít se rádi navzájem.
Jakou vlastnost má ta druhá, kterou byste chtěla mít taky?
Alena: Těžko se mi hledá jenom jedna, protože Karolína má těch dobrých vlastností opravdu strašně moc, a to si myslím, že se mi poměrně daří nebýt jako její máma až tak subjektivní. Kdybych měla ale říct opravdu jen jednu, tak je to asi její vytrvalost. Dokáže opravdu trpělivě, dlouhodobě a cílevědomě vykonávat nějakou činnost, což já neumím. Mám tah na branku, jdu do co nejlepšího výkonu, makám naplno, ale ve chvíli, kdy je hotovo, tak si dám nohy nahoru a nic po mně nechtějte. Kdežto Kačka dokáže jet dlouhodobě, soustavně a nepolevovat.
Karolína: Nevím, jestli pro tu vlastnost, co bych chtěla mít jako máma, je nějaké konkrétní jedno slovo. Popsala bych to jako být v propojení se svými emocemi a umět je prožívat tak, jak se zrovna dějí. Myslím si, že jsem totiž v určitém ohledu trochu otupělejší člověk, není pro mě jednoduché plně prožívat jak negativní, tak pozitivní emoce. Asi je to pro mě nějaká forma sebeobrany. Když mám emoce takzvaně pod dekou, může to být v určitém ohledu i výhoda, třeba trému zvládám velmi dobře a díky tomu, že si tyhle emoce umím vypnout, jsem obrněnější. Problém je v tom, že je bohužel neumím zase zapnout, kdybych si naplno chtěla prožít právě tyto pozitivní. Tohle má mamka nastavené mnohem zdravěji. Alena: Ono je to moc příjemné, když je vám fajn a jste šťastná, pak si to samozřejmě užíváte. Ale já stejně intenzivně prožívám i ten druhý pól, kdy naprosto trpím. Naštěstí už jsem se naučila si toho aspoň všimnout a říct si: „Jsou to jenom pocity a myšlenky, ne realita. Máš se strašně fajn, tak si to neškrábej.“
Není to ale i tak, že když si ty negativní emoce odtrpíte, prostě je nenosíte dál v sobě?
Karolína: Určitě. Já si je nosím všechny, prakticky je sbírám. Alena: To ano. Měla jsem na mysli ani ne tak emoce, jako spíš myšlenky, které mě nahánějí. 10 Ale zaplaťpánbůh za to, že už si všímám, kdy se mi hlava rozjíždí někam, kam nechci a dokážu to do určité míry zastavit. To jsem dřív neuměla.
Jak jste se to naučila?
Alena: Utrpením. Upřímně si myslím, že když je člověk v pohodě a má hezký život, tak se toho vlastně naučí docela málo. Většinou musí nastat nějaká potřeba, musí se stát něco, co vás přiměje k tomu, abyste se zastavili a zkusili to jinak. Karolíno, zkoušela jste se to prožívání emocí nějak naučit, třeba formou terapie? Karolína: Jasně, že terapie jsem zkoušela, a dokonce jsem se po čase dozvěděla, že už jsem vyléčená a můžu na ně přestat chodit. Myslím si ale, že tyhle moje bloky jsou spíš na podvědomé nebo nevědomé úrovni. Takže se s tím snažím pracovat formou meditací a prací s dechem, ať už intenzivním dýcháním, nebo naopak zpomaleným. Přijde mi, že když o svých emocích mluvím, tak mám tendenci se autocenzurovat, ale když jsem ve stavu, ve kterém nemůžu aktivně přemýšlet a soustředím se jen na tělo, nastávají momenty, kdy se něco uvolní. Uvolňuje se to sice velmi postupně, ale mám na to celý život, takže nakonec asi budou tyto věci v pohodě.
Obě máte velmi úspěšnou kariéru a každá v úplně jiné oblasti. Radíte si vzájemně, třeba s vystupováním před kamerou nebo v nějaké sebeprezentaci?
Alena: My si obecně moc neradíme, zato o spoustě věcí mluvíme. Ani jedna z nás totiž nemá ráda, když je na ni vyvíjen nějaký tlak, co bychom měly, nebo neměly dělat. Radíme si jenom, když se ta druhá vyloženě zeptá.
Karolína: To je pravda. Já dávám jenom vyžádané rady, když se maminka třeba zeptá, co se mi líbilo nebo nelíbilo na nějakém představení, co by šlo režijně udělat jinak. Já se jí na rady ale neptám skoro nikdy. Dokonce jsem jí zakázala koukat na moje YouTube videa. Bohužel, algoritmy na sociálních sítích už pokročily takovým způsobem, že pochopily, že se asi známe, takže jí moje videa začaly doporučovat. Takže mi teď nedávno říkala, že nějaké mé video viděla, a mně je to strašně nepříjemné. Jsem úplně v pohodě, když mám přednášet před třemi stovkami lidí, ale šíleně by mi vadilo, kdybych věděla, že je mezi nimi třeba máma, moje přítelkyně nebo kamarádi. Stejně tak, když mi dá zpětnou vazbu někdo z oboru, tak ji ráda přijmu, ale když to dělají blízcí, nezvládám ji dobře. Není to o tom, že bych neuměla přijímat kritiku, ale nechci ji slyšet od lidí, které mám ráda.
Proč?
Karolína: Asi to souvisí s tím, o čem jsme se bavily na začátku. Je to pro mě zkrátka příliš intimní. Je mi v důsledku jedno, co si o mně myslí tři sta lidí. Vím, že mě neznají a jejich názor je vytvořený jen ze zlomku toho, co ze mě vidí. Ale když mě někdo opravdu zná, a navíc je to člověk, se kterým mám hezký a důvěrný vztah, pak je ta kritika prostě mnohem bolestivější. Proto blokuju i dobře míněné rady, protože jsou mi tyto situace prostě nepříjemné.
Alena: On by se asi kritiky ani nikdo z nás nedopustil, ale ona dobře míněná nevyžádaná rada může být kolikrát ještě horší. Takže i proto si prostě povídáme, klidně i o vztahových věcech. Doptáváme se, svěřujeme, vyslechneme. Navíc není neobvyklé, že když člověk říká věci nahlas, tak si je sám docela dobře urovná a žádné rady nakonec nepotřebuje.
Vám nevadí, když je Karolína při představení v hledišti?
Alena: Samozřejmě jsem nervózní, a o to víc, když jde o premiéru a vy ještě netušíte, jak to na diváky bude fungovat. Takže mi to není jedno, ale na druhou stranu jsem taky ráda, že vím, že mám v publiku někoho, kdo mi za každých okolností fandí.
Všimla jsem si, že na rozdíl od Karolíny nemáte Instagram. Proč? Nebaví vás svět sociálních sítí?
Alena: To ani není tak, že by mě nebavil, ale zkrátka mě v začátku úplně minul. Já si na telefonu umím otevřít mail, přečíst si dispozice, texty, ale všem říkám, že je nejlepší, když mi zavolají. Já už prostě vždycky budu s lidmi nejraději mluvit osobně, a když to nejde jinak, tak aspoň po telefonu.
Vy jste mamince nikdy neradila, že by si ho měla založit?
Karolína: Naopak, když se mě ptala, jestli by si ho založit měla a jestli ho potřebuje, tak jsem jí říkala, ať se na to vykašle. Sice učím podnikatele, jak by skrz Instagram a sociální sítě obecně měli oslovovat a získávat zákazníky, ale upřímně si myslím, že pokud je někdo veřejně známá osobnost, na sociálních sítích nebuduje podnikání a nic na nich neprodává, tak mu fungují jenom na to, aby na nich prezentoval svůj osobní život. A to moje maminka dělá hrozně nerada, takže není potřeba, aby na nich vůbec byla. Taky na nich člověk najde spoustu negativních věcí ze světa, spoustu negativních komentářů a hejtů, a podle mě nemá smysl, aby si něco takového zbytečně četla. Já jsem na to zvyklá, patří to k mojí práci, ale přesně vím, co to přináší. Takže jsem jí říkala, že pokud po tom vyloženě netouží, tak je rozhodně nepotřebuje.
Alena: To je naprosto přesné a absolutně s tím souhlasím. Tím, že nemám sociální sítě, tak se o sobě nedočtu, jak jsem blbá, hnusná a neschopná. Naopak se mi stává, když jezdíme s divadlem na zájezdy, že za mnou přijdou lidé a říkají mi, jak mě mají rádi, v jakých fi lmech nebo seriálech jsem se jim líbila, a to je moc krásné. Člověk, kterého nezajímáte, vám to nepřijde říct do očí, to udělá jenom někdo, komu jste sympatická. A není nic víc, než když vám to někdo přímo řekne. Navíc, já mám svých starostí a trápení za celý život už dost, nemusím se s něčím takovým dobrovolně zabývat.
Karolíno, vy jste říkala, že jste na hnusné komentáře zvyklá. Jak se dá na něco takového zvyknout? Jak jste se to naučila?
Karolína: V první řadě je důležité uvědomit si, jaký je důvod takových komentářů. Čím to je, že zrovna já lidi provokuju k tomu, aby mi něco takového psali? Častokrát je za tím to, že třeba chodí do práce, která je nebaví, nedokázali si v životě splnit to, co chtěli, protože se třeba báli, že jim plán nevyjde, a když pak vidí mě, tak si řeknou: „No jo, povoláním dcera.“ Sami sebe přesvědčí, že jsem po tátovi dostala nějakou absurdně vysokou částku a že to je ten důvod, proč mi něco vyšlo. Že to nemůže být tím, že jsem pracovitá, že makám, že jsem možná měla i občas štěstí, zkrátka si myslí, že musím mít nějakou nefér výhodu, proč mně se daří a jim tolik ne. Pak taky některé lidi dráždím tím, že nenaplňuji, a dokonce se o to ani nesnažím, nějaký ideál ženské krásy. Nic z toho, kdo jsem, jak se chovám, jak vystupuji, jak vypadám nebo jak se oblékám, není pro chlapské oči. A vzhledem k tomu, že pořád žijeme v patriarchátu, tak je to největší rebelie a drzost. Jak se opovažuju neukazovat kozy, nemít vypasované šaty a nosit nakrátko střižené vlasy? Je legrační, že někdy se mezi takovými komentáři objeví i věty ve stylu: „No, tak ta si manžela nikdy nenajde. Jakému chlapovi by se líbila?“ Díkybohu, že bych se žádnému nelíbila. A když vím, co za takovými komentáři je, prostě se mě nemohou dotknout, protože se mnou nemají nic společného. Zvednout se z gauče, jít něco dělat, třeba zažít nějaký neúspěch a stejně se nevzdat je těžké. Vyžaduje to mnohem víc úsilí a času, než si do někoho kopnout na sociálních sítích.
Alena: Spokojení lidé s naplněným životem a prací, kterou mají rádi, vůbec nemají něco takového zapotřebí. Většinou takové komentáře píšou jenom frustrovaní lidé, kteří se potřebují na někoho vyblít. Ale za mě je Kačka stejně dobrá, protože mě by to v klidu nenechávalo.
Karolíno, otevřeně mluvíte o své identitě a vztahové orientaci. Byl to pro vás přirozený krok, nebo jste někdy zvažovala, jestli máte být takto otevřená?
Karolína: Je hrozně legrační, že jsem se o sobě nedávno v nějakém článku dozvěděla, že jsem velká LGBTQ+ aktivistka. Mě to ale nikdy nenapadlo. Nikdy mě nikdo s ničím neoslovil, nepůsobím v žádných LGBTQ+ organizacích, nechodím na protesty. Samozřejmě, že když mě někdo pozve a mám jít někam mluvit, tak to dělám ráda, ale nedělám nic aktivně, což je podle mě význam slova aktivismus. Takže mi přijde vtipné, že jsem se stala „aktivistkou“ jenom proto, že svůj život žiju otevřeně. Není náhoda, že vypadám, jak vypadám, a oblékám se, jak se oblékám. Je 14 to z mé strany záměr, nechci se cpát do nějakých genderových rolí, jak by si to třeba někdo přál. Ale není to pro mě ani aktivismus. Prostě taková jsem a stejně tak si přirozeně dám na sociální sítě fotku s přítelkyní, jako to dělá jakýkoli jiný pár.
Vy jste, jako máma, měla někdy o Karolínu strach, když vám řekla o své orientaci?
Alena: Dřív mě strašně zajímalo, co si o mně druzí myslí a hrozně mi to vadilo a ubližovalo. Dnes už to mám výrazně míň, někdy díkybohu vůbec. Ale když mi to Karolína před nějakými čtrnácti lety řekla, tak mě zrovna to, co si o nás bude kdo myslet, ani nenapadlo. Jediné, o co jsem se starala, bylo, jak dlouho to o sobě věděla a jak dlouho s tímhle tajemstvím musela být sama. To mě zasáhlo nejvíc. A pak mě teda ještě napadlo, jestli budu mít vnoučata, která bych opravdu chtěla, ale na druhou stranu, kdyby žila s chlapem a rozhodla se, že děti mít nechce, taky by je stejně neměla jenom proto, že já chci být babička.
Vzpomenete si ještě, jak tehdy ten coming out probíhal?
Karolína: My o něm máme obě dost jinou představu. Maminka říká, že to celé bylo hrozně emotivní, což já tak vůbec nevnímám. Pamatuju si jenom, že jsem byla ve stresu a chtěla jí to říct těsně před tím, než jsem šla do školy, aby měla čas informaci zpracovat, než se zase odpoledne vrátím. A taky si pamatuju, že se mě ptala na takové ty nesmysly, jako kdo je v našem vztahu táta a kdo máma.
Alena: Samozřejmě jsem se ptala na to nejblbější, co si dokážete představit.
Karolína: Pak zavolala svým kamarádům, kteří jsou homosexuálové, a když jsem se večer vrátila, tak už mi říkala: „Promiň, kluci říkali, že jsem se ptala na nesmysly.“ Takže takhle si to pamatuju já.
Alena: Já si pamatuju, že jsem potom Karolce říkala, že o tom nevím vůbec nic, ale že předpokládám, že ty věci budou podobné. Že prostě vztahy jsou vždycky vztahy, musí se na nich pracovat a že se jí teda budu ptát za pochodu, abych tomu porozuměla. A že se musí smířit s tím, že moje otázky možná někdy budou trochu blbé, a že taky nemusím vědět vždycky úplně všechno. Vždycky jsem chtěla, aby moje dítě bylo prostě jenom šťastné, protože to je to jediné, co mě zajímá.
Když tu zkušenost máte, co byste poradila rodičům, kterým se dítě vyoutuje?
Alena: Takhle obecně asi nic, to já nedělám. Kdyby za mnou pro radu přišel nějaký konkrétní rodič, a byl i třeba nějaký smutný, nešťastný nebo rozčarovaný a nevěděl si rady, tak teprve potom bych se s ním o tom bavila. Sama za sebe jsem jenom zpětně ráda, že když mi to Karolka řekla, tak jsem nebyla v žádném šoku. Jen jsem ji tiše poslouchala, ona potom odešla, já se rozbrečela a říkala si: „Co řveš, huso! Vždyť co se jako děje?“ Pak mi došlo, že brečím právě nad tím, že je mi strašně líto, že s tím tajemstvím musela nějakou chvíli žít sama a já ji nemohla nijak podpořit. Naštěstí jsem se ale potom dozvěděla, že měla kamarády, se kterými to probírala, tak se mi zase ulevilo. Taky bylo příjemné zjistit, že nelžu sama sobě, když jsem to u všech ostatních lidí kolem sebe vnímala úplně v klidu, protože jakmile se to najednou týkalo mé dcery, tak nic nebylo jinak.
Celý rozhovor naleznete v aktuálním vydání časopisu Moje psychologie, který můžete zakoupit na stáncích nebo na webu ikiosek.cz
Zdroj: autorský rozhovor
