Cvičení, práce, perfektní tělo: I závislost na "správných" věcech má svá rizika
Ne každá droga je společností odsuzovaná. Po dálnici k sebezničení často ujíždějí i lidé, kteří propadli závislosti na cvičení nebo na práci. Jejich problému si často dlouho nevšimne jejich okolí, ale ani oni sami.
Ten den, kdy si uvědomil, že má opravdu problém, seděl Pavel v rychlíku Krušnohor a mířil do práce, do Ústí nad Labem, kde už několik let vyučoval na fakultě umění a designu. Vlak už minul Kralupy nad Vltavou, když vtom mu to došlo, nechal doma věci na běhání. A dnes má vyučování až do večera, takže bude v Ústí přespávat.
Cítil v hlavě nával paniky, začal rychleji dýchat. Samozřejmě si byl zaběhat ráno před tím, než šel na vlak, ale bez večerního kolečka rozhodně neusne. Rychle promýšlel možnosti: v Ústí by mohl hned nastoupit do zpátečního vlaku a dojet pro věci do Prahy, ale tím zmešká celé dopolední vyučování. Má zavolat na katedru, že je nemocný? Ne, rozhodl se. Počká, až v Ústí otevřou ve sportovních potřebách a koupí si nový pár bot, tepláky i mikinu. Beztak už dávno plánoval pořídit si do práce ještě jednu sadu.
„V době, kdy jsem se odstěhoval od rodiny, jsem chodil běhat i třikrát denně,“ vzpomíná Pavel. „Základní okruh byl deset kilometrů. Běhal jsem s horečkou i když jsem měl zlomené prsty na nohou.“ Rád říkal, že si běháním vyčistí hlavu, běhání samo se ale začalo stávat zdrojem stresu. Zvlášť když si pořídil chytré hodinky, které mu umožňovaly sledovat své běžecké výkony. Nastavoval si stále vyšší laťky, a když je nesplnil, cítil se mizerně. Stejně staří kamarádi, kteří s přibývajícím věkem pozvolna nabírali kilogramy, mu záviděli. Ale Pavel se s nimi vídal čím dál tím méně. V čase, který s nimi strávil, si připadal provinile. Mohl by místo toho běhat.
Ne, raději knihu!
Závislost nemusí být nutně spojena s návykovou látkou, jako je alkohol, nikotin nebo jiná droga. Předmětem závislosti se může stát i určitý typ aktivity: hazardní hry, nakupování, sledování pornografie, ale i činnosti, které jsou všeobecně považované za chvályhodné. Například cvičení nebo práce.
„Společným jmenovatelem všech závislostí je dopamin, jeden z neurotransmiterů, který je spjat s příjemnými pocity vzrušení a těšení, ale také dokončení nějakého úkolu,“ říká psychiatrička Anna Lembke, autorka knihy Dopamine Nation.
Látkové i nelátkové (behaviorální) závislosti vyvolávají u svých obětí podobné typy chování: růst tolerance, a tím pádem zvyšující se potřeba drogy nebo návykové aktivity, zanedbávání jiných činností, vztahů a povinností, snížení sebekontroly a stavy úzkosti a stresu při odnětí drogy.
Anna Lembke popisuje, jak ona sama dočasně propadla závislosti na činnosti, která je v očích nás všech zcela nevinná. „Krátce po čtyřicítce jsem se stala závislou na brakových románech. Mou vstupní drogou se stala knižní sága Stmívání, což je samo o sobě trochu trapné, protože jde o romantickou sérii pro teenagery. A já jsem byla paní ve středním věku. Co bylo ale horší, postihlo to mou schopnost fungovat v běžném životě. Zůstávala jsem stále déle vzhůru. Přes den jsem nebyla duchem přítomná pro své děti. Vztahy, na kterých mi záleželo, to opravdu poznamenávalo, a já jsem to neměla pod kontrolou. Čím dál víc jsem toužila unikat do fantazijního světa románů a skutečný svět pro mě přestával být zajímavý.“ Internetový mem, v němž upjatý mladík odmítá sklenku alkoholu se slovy „Ne, raději knihu!“ v této souvislosti působí jako krutý černý humor.
Ucvičit se k smrti
Jednou z nejčastějších „ctnostných“ závislostí, kterými se lidé zpočátku i chlubí, je cvičení. Podle odborníků je závislých asi osm procent lidí, kteří pravidelně sportují, přičemž nejvíce jsou ohroženi vytrvalostní sportovci, běžci a cyklisté, příznivci posilování a kulturisté. „Začíná to většinou nevinně,“ říká Kim Dennis, ředitelka centra pro léčbu závislostí v Timberline Knolls. „Člověk se zpočátku dočká od svého okolí pochvaly, že cvičí. A jakmile se zaháčkuje, potřebuje znovu a znovu euforické stavy, kterých při cvičení dosahuje. Když nemůže cvičit, pozorujeme abstinenční příznaky jako u jakékoli jiné závislosti.“ Podobně to prožíval i Pavel, jehož příběh jsme zmínili na začátku článku. K běhání ho zpočátku povzbuzovala i jeho praktická lékařka, která mu radila drobné neduhy rozběhat. Běhání se ale proměnilo doslova v útěk před manželskou krizí, kterou v té době prožíval.
I podle odborníků hodně záleží na důvodech, které člověka ke cvičení vedou. „Častěji se stávají závislými lidé, kteří běh používají jako nástroj úniku před osobními problémy,“ říká psychiatr Frode Stenseng, který se výzkumu závislosti na cvičení věnoval na univerzitě v Oslu. Dalším cílem lidí závislých na cvičení bývá snížení váhy a zlepšení body image, zatímco lidé, kteří závislí nejsou, častěji jako důvod ke cvičení uvádějí relaxaci, trávení času s přáteli, nebo naopak o samotě. Závislost na cvičení se často pojí s některou z poruch příjmu potravy: čtyřicet až padesát procent těch, kteří jimi trpí, jsou současně také závislí na cvičení. Vedle anorexie a bulimie to je i méně nápadná ortorexie, přehnané zaměření na zdravou stravu. Nejde sice přímo o závislost, nicméně ortorexie se v mnohém projevuje podobně: Dodržování údajně zdravého jídelníčku se pro postižené stává hlavním životním tématem, plánování a přípravě jídel věnují spoustu energie, při případném selhání pociťují silnou úzkost a stres. A podobně jako u závislostí se situace postupně zhoršuje. „Je to šikmá plocha. Člověk začne s dobrým úmyslem vynechávat určité druhy potravin, ale těch postupně přibývá, až se jeho jídelníček zcela vymkne normálu,“ říká psycholog Thomas Dunn.
Jako láhev vodky denně
Podobně záludnou drogou jako cvičení se může stát také práce. Věta „jsem workoholik“ byla svého času pyšným vyjádřením společenského statusu úspěšného člověka. Dnes už se více hovoří o tom, že workoholismus je nebezpečná závislost, která se nemusí nutně pojit se skvělými pracovními výsledky. „Když se bývalý premiér Andrej Babiš chlubí tím, že pracuje 15 až 18 hodin denně, je to podobné, jako kdyby se chlubil tím, že denně vypije půl láhve až celou láhev vodky. To je výrok na podobné úrovni,“ řekl v rozhovoru pro Deník N psychiatr Tomáš Rektor.
Workoholik nemusí nutně vysedávat šestnáct hodin denně v kanceláři. „V kanceláři jsou třeba osm až deset hodin denně. Mezitím ale chodí na nějaké pracovní schůzky, vyřizují telefonáty, maily, přijdou domů, navečeří se, sednou si k počítači… Ta práce je rozplizlá a oni nejsou schopni ani říct, kdy jejich práce vlastně začíná a kdy končí,“ popisuje Tomáš Rektor.
A naopak, ne všichni lidé, kteří pracují dlouho přesčas, jsou workoholici. Ti se liší, podobně jako lidé závislí na cvičení, ve své motivaci – jde jim o naplnění nedostatečného pocitu sebehodnoty, jejímž jediným vyjádřením se stává pracovní výkon, anebo útěku od problémů v jiné oblasti života. Když nepracují, cítí úzkost a výčitky svědomí a tak nejsou schopni odpočívat.
Také workoholismus se často pojí s dalšími závislostmi, jak upozorňuje psychiatrička Anna Lembke: „Pacienti za mnou většinou nepřicházejí kvůli workoholismu, ten nevnímají jako svůj problém. Přicházejí kvůli závislosti na alkoholu, na drogách nebo na pornografi i. A postupně vyjde najevo, že mají sklon v práci i v zábavě hnát vše do extrémů. V práci se vyčerpávají víc, než jejich tělo i mysl unese, a pak se o víkendu odměňují nadužíváním alkoholu nebo drog.“
Skok do neznáma
Závislosti na aktivitách, které jsou společensky nejen přijatelné, ale dokonce oceňované, například cvičení nebo práce, jsou nebezpečné v tom, že člověk si je uvědomí mnohem později a má menší motivaci s nimi pracovat. S ostatními závislostmi, třeba na alkoholu nebo na drogách, však mají společné to, že člověku dávají iluzi kontroly nad sebou samým. Nad svými pocity a náladami, nad svým tělem, nad svým životem. „Právě proto mají lidé strach se drogy vzdát, i když už vědí, že nefunguje,“ říká psychiatrička Anna Lembke. „Klíčem k uzdravení ze závislosti tak je obrovský skok do neznáma. Chceme po lidech, aby se vzdali něčeho, co dlouho používali, aby jim bylo líp, aby vyvolali pocity, které potřebují. A i když to přestane fungovat, strach z neznáma, jaký bude život bez drogy, je obrovský. Je k tomu zapotřebí velké odvahy a důvěry.“
