Tlustí lidé mají zrcadla. Nevyžádané rady ubližují víc, než se může zdát
Někdy se tváří jako přátelská, dobře míněná rada. Jindy jako kompliment se skrytým ostnem. A někdy dokonce jako zdravotní osvěta. Šikana lidí s nadváhou na sebe bere nejrůznější podoby.
Porodník Antonín Pařízek zveřejnil koncem ledna letošního roku na sociálních sítích fotografie dvou svých nahých pacientek, nasnímaných v divné, ponižující póze zezadu. Učinil tak údajně s jejich souhlasem, přesto rozvířil bouřlivou debatu.
Šlo totiž o to, že ženy byly tlusté. Lékař, jemuž důvěřovaly, doprovodil snímky nejen velkými číslicemi oznamujícími jejich údajnou váhu, ale i povýšeným komentářem o tom, jak „epidemie nadváhy a obezity“ ženám komplikuje početí, těhotenství a porod.
VIDEO TIP: Funguje hubnutí s odborníkem lépe?
Možná chtěl upozornit na reálný zdravotní problém. Způsob zveřejnění však upozornil spíš na to, že fatshaming (tedy zahanbování tlustých lidí) je jednou z posledních forem diskriminace, které vám na veřejnosti klidně projdou. V současné společnosti (alespoň v té „slušné“) už opravdu není OK navážet se do lidí proto, že jsou Romové, gayové nebo jinak vybočují z průměru. Ale tlustí pořád zůstávají oblíbenými fackovacími panáky. Obzvlášť když se šikana namířená vůči nim maskuje jako starost o zdraví, jak to učinil i pan doktor Pařízek. Je to smutné i směšné zároveň, protože lidé s nadváhou ve skutečnosti nejsou žádnou menšinou. Podle aktuálních údajů se BMI u šedesáti procent Čechů pohybuje nad tabulkami stanovenou normou.
Vím, že jsem tlustá
„Tlustí lidé vědí, že jsou tlustí. Nikdo nám to nemusí říkat.“ Tak nazvala aljašská novinářka Olivia Nordyke svůj fejeton, ve kterém popsala bizarní situaci, jíž tlustí lidé musejí často čelit: Lidé v jejím okolí propadají představě, že její tloušťka je způsobena pouhým nedostatkem informací. Když jí dají najevo, že je tlustá (často za pomoci komické slovní ekvilibristiky s výrazy jako „plus size“, „větší“ a podobně), otevřou jí oči, ona konečně prohlédne a jednoduchou změnou životního stylu začne okamžitě hubnout. „Chtěla bych, aby lidé, kteří nejsou tlustí, konečně pochopili, že není jejich úkol komentovat naše těla. Vím, že jsem tlustá. Každý tlustý člověk to ví. Máme zrcadla, která odrážejí přesně to, co si myslíte, že nevidíme: tloušťku. Nechte nás žít i tak a hleďte si svého.“
Ponižování tlustých lidí „dobře míněnými radami“ může často plynout z toho, že dotyčný má komplikovaný vztah ke svému vlastnímu tělu. Mnozí se možná v duchu tetelí úlevou, že jich se tento problém netýká. Nebo alespoň ne v takové míře, aby to k němu přitahovalo zvědavé pohledy.
Aubrey Gordon, autorka podcastu Your Fat Friend, hovoří o tom, jak často se její tělo pro její štíhlé kamarádky stává synonymem hrůzy. Když před ní hovoří o tom, že si „dnes připadají tak tlustě“, ona slyší: „Dnes si připadám, že jsem skoro jako ty.“ „Je skličující být pro lidi kolem sebe měřítkem příšerných pocitů ze sebe samých. Ale tloušťka není žádný pocit. Je to tvar těla. A těla tlustých lidí nejsou žádnou metaforou pro nízké sebevědomí hubených lidí.“
Obdiv za běžné aktivity
O něco sofistikovanější formou ponižování tlustých lidí jsou rádoby komplimenty za „odvahu“ a „statečnost“, když si dovolí udělat něco zcela běžného. Například vzít si na sebe šaty, které nemají podobu stanu. Jít plavat. Jít si zacvičit. Zkrátka chovat se normálně. Podcasterka Aubrey Gordon vzpomíná, jak ji na jedné pracovní konferenci zaskočil kompliment kolegyně, týkající se jejího oblečení: „Jsi tak odvážná, že si troufneš vzít si to na sebe. Co bych dala za tvoje sebevědomí.“
Chvíli nechápala, jak to s tou odvahou myslí. Měla na sobě zcela konzervativní černé pouzdrové šaty těsně nad kolena, přepásané bílým páskem. Až po chvíli jí to došlo: Kolegyně považovala šaty za „odvážné“, protože nešlo o nařasený hábit skrývající všechny obrysy těla. A v tu chvíli pochopila osten schovaný ve zdánlivé lichotce: „Chválit nás za odvahu a sebevědomí je vlastně projevem úžasu, že si vůbec dovolujeme takto vyjít na veřejnost. Protože podle nich nemáme vůbec nic, co bychom mohli beze strachu ukazovat.“
Podobně reagovala i zpěvačka Lizzo, která na svá vystoupení nosí přiléhavé, pestré a odhalující outfi ty: „Lidi se dívají na moje tělo a říkají, jak jsem statečná. Ne, nejsem. Jsem prostě sexy. Jsem prostě taková, jaká jsem. Kdybyste viděli Anne Hathaway na billboardu v bikinách, taky neřeknete, že je statečná.“
A konečně další téma, jemuž lidé s vyšší váhou často čelí, je opatrné našlapování kolem samotného slova „tlustý“. To je považováno za tak obrovské stigma, že když ho sami o sobě použijí, okolí jim to někdy začne vyvracet. Podle Aubrey Gordon je to opět projevem vlastních nezpracovaných předsudků: „Když řeknu, že jsem tlustá, hubenější lidé to okamžitě popírají. V jejich představách to znamená totéž, jako bych řekla, že jsem ošklivá, nežádoucí, že mě nikdy nikdo nemůže milovat, že jsem odmítaná a tak dále. Takže se mě jakoby zastávají a přitom vůbec neposlouchají, co jim chci říct.“
Tlustí lidé zkrátka nejenže čelí šikaně, ale ještě navíc musejí sami opatrně našlapovat mezi předsudky ostatních. Čeká se od nich, že budou „stateční“ a „sebevědomí“, ale když se to přežene, vyčítají jim „propagaci obezity“.
Nevyžádané rady na denním pořádku
Obezita je ve veřejném prostoru i v myslích lidí stále představována jako záležitost individuální volby, něco, za co si člověk může sám. I Aubrey Gordon ve svém podcastu hovoří o tom, kolikrát – třeba na večírcích, od úplně cizích lidí – dostala nevyžádanou radu, jak zhubnout: „Je to přece tak jednoduché. Musíš spálit víc kalorií, než přijímáš.“ Případně: „Slyšela jsi o keto dietě? Zkoušela jsi někdy paleo?“
Jenže kdyby to bylo „tak jednoduché“, ve společnosti, která šikanuje tlusté, by si asi málokdo tento úděl zvolil dobrovolně. Představa, že tlustý člověk, který se dennodenně potýká s různými omezeními a narážkami, nemá základní informace o hubnutí, je nejen neskutečně naivní, ale také nesmírně povýšená a arogantní. Je to stejné jako poučovat pokladní ze supermarketu, že jako ajťačka by si vydělala víc. Ve společnosti posedlé dietami a kultem štíhlosti se tyto informace dostanou ke každému, ať chce, anebo ne. Není třeba tlusté lidi zahanbovat v domnění, že děláme „osvětu". Ještě o stupínek horší, ale také velmi rozšířená, je domněnka, že fatshaming tlustým lidem prospívá. „Otevírá jim oči." Přesně to si zřejmě myslel i doktor Pařízek, když zveřejnil ponižující fotky svých pacientek.
Jenže odborníci dnes už vědí, že pravý opak je pravdou: Stigmatizace nikoho k hubnutí nemotivuje, je to dokonce právě naopak.
„Fatshaming spouští fyziologické a psychologické reakce, které vedou k nárustu hmotnosti, nikoli k jejímu poklesu," říká britská psycholožka Jane Ogden. „Lidé vystavení šikaně se cítí hůř, mají nižší sebevědomí, trpí depresemi a úzkostmi, což vede k sebedestruktivnímu chování, jakým může být i přejídání. Vyhýbají se sportování, kde by je jen čekalo větší ponížení."
Šikana tlustých nemá jen podobu hloupých narážek a posměchu, ale i systémové diskriminace. Podle amerických údajů je obezita znevýhodněním podobně silně, jako je třeba pohlaví, barva pleti, věk či zdravotní stav. Určitě polovina obézních osob se setkala s nějakou vážně diskriminací, ať už v práci, ve vzdělání, nebo ve zdravotnictví. V práci lidé s kily navíc čelí fenoménu nižších výdělků za stejnou práci, častěji se nedočkají povýšení, zvlášť ženy. Ve zdravotnictví se setkávají s tím, že jejich obtíže nejsou brány vážně, vše je svalováno na nadváhu a často nedostanou adekvátní léčbu. Všichni, kdo se setkali s obezitou, to znají – pokud máte jakýkoli problém, nejdřív je třeba zhubnout. To vede k tomu, že lidé se často bojí navštívit lékaře.
Daleko lepší výsledky má opačný přístup, založený na přijetí člověka takového, jaký je. Tlustí lidé vědí sami nejlíp, jak jejich tělo vypadá. Není úkolem jejich okolí, aby jim v tomhle směru dávalo nevyžádanou zpětnou vazbu. O hubnutí pravděpodobně mají víc informací než jejich štíhlí kolegové nebo spolupracovníci a pravděpodobně mnohé způsoby jak zhubnout sami vyzkoušeli. Není tedy třeba je informovat.
Stačí tedy chovat se úplně normálně a nedělat si z tlustých lidí projekční plátno svých vlastních předsudků, obav a komplexů méněcennosti.
