Nespoutaná, chlípná i neatraktivní. Ženy s kočkami stále čelí stigmatizaci
Kočka jako symbol svobody, samoty a předsudků. Co se skrývá za označením „crazy cat lady“ a proč ženy, které mají rády kočky, i dnes čelí stigmatizaci?
Nemám ráda zvířata. Myslím, že je to důsledek výchovy, kdy se zvířata prezentovala jako špinavá a nebezpečná. A taky že byla. V Rusku, odkud pocházím, nebylo setkání s hladovým vlčákem v temné uličce nic neobvyklého. Mazlení s kočkou? Po něm následoval příkaz k umytí rukou, abych od ní něco nechytla. A tak mi strach a ostražitost zůstaly.
Nedávno však kamarád zničehonic pronesl, že můj odpor vůči zvířatům je vlastně sympatický. „Aspoň neskončíš sama s deseti kočkami,“ vtipkoval. Smál se, ale mně to vtipné nepřišlo. Nejenže jsem zase musela vyslechnout poznámku na svůj single status, ale i to, že mi vlastně přál, abych v samotě neměla ani zvíře, mě zaskočilo. Bylo mi to líto – za sebe i za všechny ženy, které vlastní kočky a jsou za to odsuzovány. Proč? Proč by je neměly mít, pokud je dělají šťastnějšími? A jakou to proboha má spojitost se schopností a přáním mít v životě partnera či partnerku?
VIDEO TIP: Honza Vojtko se ptá, jak zvládnout odchod domácího mazlíčka?
Pak si pustím Sex ve městě. Miranda zrovna koupila nový byt, když se dozví, že předchozí majitelka zde prý zemřela sama. Našli ji až po týdnu, kdy kočka mrtvole už sežrala půlku obličeje. Vyděsí se. A zase – mít kočku znamená být osamělá, nešťastná a ještě po smrti zohavená. Extrémní příběhy mohou mít reálný základ, ale není to náhodou jen další způsob, jak ženy od samostatného života se zvířetem odradit? Nejedná se náhodou o stereotypy, které už dávno nemají své opodstatnění? A nejsou takové „vtipy“ ve skutečnosti dost kruté k nám všem? (Jo, cítím se u psaní těchto řádek jako Carrie Bradshaw. Doufám ale, že tu naše podobnost končí.)
Kde se to bere
První zmínky o propojení koček a žen lze najít ve staroegyptské mytologii. Bohyně Bastet původně se lví, pak s kočičí hlavou a ženským tělem v sobě spojovala protikladné vlastnosti jako laskavost a nevyzpytatelnost, přitažlivost a nebezpečí, něhu a krutost. Podle socioložky Corey Wrenn bylo propojování žen s kočkami v raných společnostech asociováno s ženskou silou a jejich vyšším postavením. V některých případech však tato síla byla vnímaná jako něco ohrožujícího a určeného k potlačení.
Tak například ve středověku se věřilo, že kočky jsou pomocníky čarodějnic v páchání zla. Středověké texty pak využívaly kočičích metafor, aby popsaly podezřelé, chlípné a neposlušné ženy. Z uctívaného božstva se tak kočky i ženy přesunuly do démonické kategorie. Stereotyp kočičí ženy, jak ho známe dnes, se ale začal utvářet v 18. století. Pětina žen se tehdy nevdávala a zaměstnání nepřipadalo v úvahu. A tak se ženy stávaly finanční, a někdy i společenskou zátěží pro širší příbuzenstvo. Tehdy se také začaly vynořovat první karikatury zobrazující „staré panny s kočkami“. V literatuře tyto ženy byly vyobrazovány jako hnusné, zlé a nechtěné. Narativ posílil v průběhu 19. století, kdy se používal v útočné kampani proti sufražetkám. A ve století dvacátém si již vydobyl pevné místo v tisku, populární hudbě i beletrii.
Otázce specifického vlivu soužití s kočkou na lidi se věnovala i vědecká obec. Třeba český biolog Jaroslav Flegr dlouhá léta zkoumal negativní vliv parazita Toxoplasma gondii, který se nachází v kočičím trusu, na chování a psychické zdraví lidí. Longitudinální výzkumy však zvýšené riziko výskytu těchto jevů nepotvrdily. Za milník lze pak považovat dokumentární film o dvou samotářských ženách z vyšší třídy – Edith Bouvier a její dcery, které žily v bohaté newyorkské čtvrti East Hampton s desítkami koček. Policejní zásah v jejich sídle Grey Gardens později odhalil hromady odpadků, zápach po zvířatech a porušení bezpečnostních opatření. Na motivy jejich příběhu pak vznikl muzikál na Broadway a televizní seriál na HBO.
Ke stereotypu starých panen a nebezpečně nezávislých sufražetek se tak přidala další vlastnost kočičích žen – kompulzivní hromadění zvířat. Ta se globálně rozšířila a zakotvila v kultuře díky světoznámému seriálu Simpsonovi. Vedlejší postava Eleanor Abernathy zde ztvárňuje poblázněnou bývalou právničku a doktorku, která časem přestává srozumitelně mluvit, křičí a hází své přemnožené kočky po kolemjdoucích. A i když se často citují závěry studie Garyho Patronka, ze kterých vyplývá, že se ženy stávají patologickými shromažďovatelkami zvířat častěji než muži, tyto výzkumy pracují s velmi malým vzorkem případů a narážejí na předsudky už ve fázi sběru dat, míní profesorka Fiona Probyn-Rapsey z australské University of Wollongong. Podle ní se sousedský dozor i kontrolní orgány více zaměřují na ženy, a tak replikují genderové stereotypy.
Kočičí ženy v Česku
Podle Anny Kotkové z obecně prospěšné společnosti Gender Studies tak urážlivé pojmenování crazy cat lady míří na několik kategorií žen. „Jedná se o předsudky vůči single, případně rozvedeným, ovdovělým a bezdětným ženám, které nerespektují společenské normy a ignorují mýtus a ideál krásy. Také se v případě starších žen může jednat o ageismus,“ říká.
Hanlivé označení si však mohou vyslechnout i ženy, které nesplňují žádná ze zmíněných kritérií. Jako třeba loňská kandidátka na post prezidentky Spojených států Kamala Harris, která je vdaná, má dvě nevlastní děti a žádné mazlíčky. V předvolebním boji o Bílý dům se přitom vynořil rozhovor amerického republikánského senátora Jamese Davida Vanceho z roku 2021, který se rozčiloval nad tím, že o zemi rozhodují „bezdětné kočičí ženy“, včetně Harris. „Je to sexistické rámování bezdětných žen, ale hlavně se zdá, že nezáleží na tom, jestli mají děti, nebo ne,“ komentovala kauzu Probyn-Rapsey pro CNN. „Je to nástroj z misogynního arzenálu – pokus vyloučit ženu z veřejné sféry a naznačit, že její přínos politickému životu je na úkor rodiny, nebo, jak naznačuje Vance, celého národa.“
A jaký to má dopad na reálné životy běžných žen v Česku? Odpovědi jsme hledali ve skupinách na Facebooku, které sdružují desetitisíce majitelek a majitelů koček, a lidí, kteří řeší genderové a feministické otázky. Ve více než stovce komentářů se tak projevila široká paleta přístupů a příběhů českých žen, které se se stereotypem o šílených kočičích ženách setkaly osobně či zprostředkovaně.
„Kočku máte místo chlapa, co?“ zeptal se jedné z žen majitel bytu, když Romana hledala nájem v Praze. Má dvě kočky a vtípky o crazy cat ladies nebo nenápadně utroušené poznámky schytává pravidelně. „Co mi však přijde nejvtipnější na tom celém, je fakt, že statisticky je více svobodných mužů s kočkami než svobodných žen s kočkami,“ napsala. Podělila se také o loňskou studii, ze které vyplývá, že 52 procent majitelů koček jsou muži. V datech z 20 zemí po celém světě však chybí vzorek z Česka.
Diskutující ženy také často měly potřebu se vyjádřit ke svému rodičovskému statusu, a sice, zda mají či nemají děti, a také se vyhradit vůči tomu, že kočky nemají jako náhražku potomků. Přitom v tomto případě bylo jedno, o jaké zvíře se jedná. „Jsem dobrovolně bezdětná a strašně mi vadí, že mi neustále někdo vnucuje, že mám psa jako náhradu za dítě. Ne, nemám. Prostě miluji psy, pes mě neskutečně obohacuje,“ napsala jedna z žen.
Zvíře místo dítěte? No a co!
Fenomén šílené kočičí ženy podle Anny Kotkové vychází ze stereotypu, že pro ženu je nejdůležitější partner, rodina a udržovaný domov. Pokud to tak není, tak je se ženou něco v nepořádku, případně si musí kompenzovat nedostatek satisfakce péčí o zvířata. Pozoruhodná je podle Anny Kotkové také symbióza stereotypního vnímání žen a koček jako samostatných a nezávislých bytostí. Nepodřizují se očekávaným normám, ochočení a kontrole, čímž společnost provokují.
Vztah k domácím mazlíčkům se ale v posledních desetiletích výrazně proměnil. Takzvaná pet culture, humanizace zvířat a kapitalismus podporují silné projevy náklonnosti ke zvířatům. Trh produktů pro mazlíčky nabízí vše od výběrového krmiva přes značkové oblečení po zvířecí wellness, a nezřídka se stává, že lidé dopřejí svým zvířatům to, co sobě ne. Investují do nich víc peněz, času, ale také emocí. A tak je více lidí, kteří vnímají svého mazlíčka jako kamaráda, člena rodiny či dítě, a nebojí se o tom mluvit otevřeně.
Takto ke svým zvířatům přistupuje třeba Vendulka z Královéhradeckého kraje. „Ano, mám je místo dětí, protože děti nemám, a nevybrala jsem si to. Počítám, že i kdybych je měla, stejně bych měla i kočičky, protože odmalička jsem se zvířaty vyrůstala. Mám vlastní projekt na pomoc útulkům – charitativní stánek, se kterým jezdím po akcích, vyrábím rukodělné výrobky. Našla jsem si jiný smysl života, než společnost u žen předpokládá,“ říká.
Šílená kočičí žena jako lichotka
Podle Anny Kotkové v posledních letech vidíme snahu některých influencerek očistit pověst žen s kočkami a zvrátit ji ve prospěch elegance, případně jí dodat sex-appeal. Přispívá tomu i fakt, že lidé dnes častěji žijí nesezdaně, neprovdané ženy tak nejsou v tolik ekonomicky a společensky oslabeném postavení jako dřív. „Také vzhledem k prodlužujícímu se věku dožití a fenoménu aktivního stárnutí dochází k určité destigmatizaci stáří,“ říká Anna Kotková.
A velkou roli v urychlení těchto společenských proměn hraje také internet, a zejména sociální sítě. Díky nim mohou ženy po celém světě ukázat, jak žijí se svými kočkami, což dřív zůstávalo za zdmi domovů a bytů skryto. V zájmových skupinách na sociálních sítích říkají, že k pojmenování „šílená kočičí žena“ přistupují jako k lichotce, s humorem a hrdostí, a obdivují hudební idoly jako Taylor Swift, která se ráda nechává fotit a natáčet se svými kočkami.
Rozmach zažívají také osobní setkání na mnoha kočičích konferencích a festivalech jako třeba CatCon, za kterým stojí novinářka a podnikatelka Susan Michals. Svými aktivitami, včetně vzniku národního dne kočičích žen, se snaží přerámovat pojem crazy cat lady. Jak píše novinářka Linda Rodriguez McRobbie pro Boston Globe, moderní kočičí žena je „šik, mladá, má dobrou práci, není to vždy dáma a je jedno, jestli je vdaná“. Přesto i milovnice zvířat Taylor Swift se ve starším rozhovoru nechala slyšet, že se bojí zůstat sama, bez přátel a v obklopení koček. A podobné komentáře a vtipy s narážkami na vlastní odloučení od lidí či pobláznění zanechávají i české ženy. Dívají se tedy na věci jinak, nebo převlékly staré stereotypy do kabátu z eko kůže? Odpověď na to nemám, ale možná je v tom trochu od obojího.
Zdroj: autorský článek
