Den leváků: Proč je více leváků, nešťastných žen a gayů? Byli tu vždycky
Mezinárodní den leváků se slaví od 90. let 20. století, aby nám připomněl, že ve světě uzpůsobeném pro praváky nežijeme všichni stejně. Můžeme mít dojem, že se mají leváci skvěle, přesto si nedokážeme představit obyčejné každodenní trable. Například písmena rozmazaná rukou při psaní zleva doprava nebo například vyšší cenu počítačové myši. Co dalšího nás mohou leváci naučit o společnosti?
Leváci to nikdy neměli jednoduché. Během 17. století se věřilo, že Satan křtí své následovníky levou rukou a pokud jste byli levák, mohli jste rovnou skončit na hranici během čarodějnických procesů. „Vliv společenských norem na projevy držení ruky nelze přeceňovat,“ upozorňuje Chris McManus ve své knize Right Hand, Left Hand a tvrdí, že podíl leváků v populaci postupně roste. I v 18. a 19. století byli leváci silně diskriminováni, vylučováni ze společnosti a méně často proto zakládali rodiny. Když se pak ve 20. století začalo postupně upouštět od omezování nebo přeučování leváků, leváci už leváky zůstávali častěji.
Mezi 20. a 60. lety proto prudce narostlo množství leváků, které se pomalu ustálilo. (Jak můžete vidět na grafu v galerii článku.) Nenastala epidemie leváctví, jen jsme lidi přestali nutit, aby žili „obráceně“. Podle odborných dat je v současnosti zhruba 12 % světové populace leváků, což se nicméně liší v závislosti na zeměpisné poloze, pohlaví nebo datu narození. V některých zemích leváci stále čelí předsudkům. I když v Česku už dávno nezavazujeme dětem levou ruku za zády, studie z roku 2007 na středních školách na Tchaj-wanu zjistila, že téměř 60 % zkoumaných dětí bylo nuceno přejít z psaní levou rukou na pravou.
Paradox klesajícího štěstí
Jako by snad křivka amerického snu pro ženy klesala s tím, jak rostl počet leváků. Ačkoli se životní podmínky žen v USA za posledních 35 let objektivně zlepšily, americké ženy uvádějí, že jsou méně šťastné, a to jak ve srovnání s minulostí, tak ve srovnání s muži. Tento „paradox klesajícího štěstí“ popsal článek z roku 2008 – zatímco na tom v 70. letech byly ženy s pocitem štěstí lépe než muži, dnes je tomu prý naopak.
V globálu se ale na nejvyšších příčkách spokojenosti umisťují evropské severské země. Finsko, Dánsko, Island a Švédsko, které se zároveň řadí k místům s nejnižší generovou nerovností. Mají také silné záchranné sociální sítě nebo kladou důraz na rovnováhu mezi pracovním a soukromým životem. Česko se v indexu štěstí sice umístilo v roce 2025 na krásném 20. místě ve světovém žebříčku, ale ze zemí EU jsme v genderové rovnosti až téměř na chvostu – na 22. příčce.
Nic ale není takové, jak se na první pohled zdá. Neexistuje jediná a všeobecně uznávaná stupnice štěstí, která by se dala aplikovat na každého. Jde o mnohovrstevnatý koncept ovlivněný řadou sociálních, ekonomických a osobních faktorů. Sociologické týmy se navíc musí spoléhat na data, která jim subjektivně hlásí účastníci studií, a proto může stejnou míru neštěstí uvádět například jak nervózní student před důležitou zkouškou, tak člověk, který čelí objektivně většímu nebezpečí než opakování ročníku.
Právě generace žen narozených v 70. letech přišly na svět v době, kdy už mohly mnohem otevřeněji vyjadřovat svou nespokojenost, nemusely se tolik obávat společenských odsudků ani žádat manžela o svolení otevřít si bankovní účet. „Ženy mohou nyní srovnávat své životy s širší skupinou, včetně mužů, a shledávat, že nedosahují takového uspokojení, jak by mohly,“ uvádí se v Paradoxu klesající spokojenosti žen.
To, co se může jevit jako epidemie neštěstí, kterou mohou někteří dávat do souvislosti se sexuální revolucí a emancipací žen (a kterou jsme pro srovnání dali do souvislosti s leváky), můžeme číst právě jako rozšíření možností, ve kterých ženy mohou selhávat a cítit se z toho pod psa. Nebo jako specificky americkou záležitost. Podobně jako na Tchaj-wanu dodnes přeučují leváky, v USA ženám nenabízejí dostatečná systémová řešení.
Vstřícnější prostředí
Štěstí zkrátka není úplně ideální způsob, jakým hodnotit realitu. Důležitější je možná otevřenost, s jakou se nebojíme psát levou, stěžovat si nebo se hlásit ke své identitě. Stejně jako v minulosti rostla čísla leváků, nyní roste populační křivka LGBTQ+ lidí, a to nejen v Americe. Častěji se k nějaké queer identitě hlásí oproti těm předchozím mladší generace, zejména generace Z. Nejde o to, že by si snad mladí lidé mohli vybrat, že budou gayové nebo lesby, dnes už se ale nemusí „nutit“ ani do heterosexuálních vztahů ani do psaní pravou rukou.
Za růstem populace, která není heterosexuální, tak není žádná epidemie nebo kulturní války, ale zvýšené společenské přijetí, snížení homofobie, větší viditelnosti LGBTQ+ osob a vstřícnější prostředí, kde lidé mohou zkoumat svou identitu. Možná se zdá, že se ženy, LGBTQ+ lidé a leváci mají už dávno skvěle, přesto si nedokážeme představit jejich obyčejné každodenní trable, pro které nemáme přesné kolonky v indexu štěstí. I když byli vždycky součástí společnosti, stále žijí ve světě uzpůsobeném hlavně pro praváky, muže a heterosexuály.
Použité zdroje: Left Handers Day, Reddit, Lefty Fretz, APA PsycNet, Taylor & Frencis, The Paradox of Declining Female Happiness, Politico, World Happines, Gender Equality Index, American Survey Center, Our World in Data
