Markéta Davidová: Díky vyhoření vím, že můj život není jen biatlon
Olympionička, která nevidí jen stupně vítězů, ale má odvahu otevírat témata i za ostatní ženy ve vrcholovém sportu. Biatlonistka Markéta Davidová se v životě posunula skrze zkušenost vyhoření. Má svůj druhý profesionální plán a drží si bezpečný prostor – koně. Olympionička, která nevidí jen stupně vítězů, ale má odvahu otevírat témata i za ostatní ženy ve vrcholovém sportu. Biatlonistka Markéta Davidová se v životě posunula skrze zkušenost vyhoření. Má svůj druhý profesionální plán a drží si bezpečný prostor – koně.
Pozn. red.: Rozhovor vznikal v polovině prosince 2025, na aktuálnost některých informací je proto potřeba nahlížet s vědomím tohoto časového odstupu.
Předpokládám, že ve dnech, kdy vychází tento rozhovor, držíme palce našim olympionikům. Je pro vás olympiáda pomyslným vrcholem, jak si to my, běžní smrtelníci, myslíme?
Určitě, olympiáda je nejvíc, ale vzhledem k tomu, že v biatlonu se mistrovství světa koná každý rok, troufl a bych si říct, že ten pomyslný vrchol zažíváme pravidelně. Některé sporty mají mistrovství světa třeba jednou za dva roky, ale my jsme zvyklé trénovat a připravovat se opravdu každý rok, takže je to pro nás v něčem možná lehčí. Já osobně třeba vůbec nedělám rozdíl v tom, jestli se připravuji na mistrovství nebo na olympiádu.
Narodila jste se v Jizerských horách, takže lyže byly asi jasná volba. Jak jste to ale vnímala jako dítě? Byly pro vás spíš kroužkem, koníčkem, nebo jste to od začátku chápala tak, že chodíte makat?
Dlouhou dobu to pro mě byl prostě jen kroužek s kamarády a upřímně si myslím, že kdybych tam kamarády neměla, kdybych nenarazila na dobrou partu a skvělé trenéry, tak bych u toho možná nezůstala. Neměla jsem nějaké velké ambice, nebyla jsem takové to sportovní motivované dítě, které před sebou vidí olympiádu a odmalička k ní směřuje, sportuje proto, že chce být nejlepší na světě. Prostě mě to bavilo.
Kdy jste si uvědomila, že v tom budete dobrá?
Asi v těch juniorských letech, kdy se mi občas něco povedlo a viděla jsem, že nejsem úplně nejhorší, nebo že dokonce nejsem tak daleko za těmi, co byli na špici. Když jsem pak začala nakukovat do Světového poháru, už mi začalo docházet, že by to mohlo být docela fajn.
Docela fajn třeba i na olympiádu?
Určitě, ale jak říkám, vlastně jsem nad tím takhle konkrétně nikdy neuvažovala.
Přemýšlela jste někdy nad tím, co máte oproti svým soupeřkám navíc, nebo co děláte jinak?
Myslím si, že už odmalička mám nějaký talent. Což je sice pěkné a je to super začátek, ale pokud chcete dělat sport na vrcholové úrovni, tak si jen s talentem nevystačíte. Proto bych asi řekla, že jednou z mých silnějších stránek je i to, že se umím kousnout, nevynechávat věci, nekašlat na ně a do všeho jít s plným odhodláním. Taky jsem docela schopná zvládat velké tréninkové dávky, což každé tělo nezvládne.
Co si mám, jako absolutní laik, představit pod pojmem velké tréninkové dávky? Jak vypadá váš běžný den?
Dvakrát denně míváme tréninky. Ráno většinou nějaký delší se střelbou, protože ono se to nezdá, ale střelba zabírá strašné množství času. Takže ráno je to třeba tří až čtyřhodinový trénink a odpoledne pak míváme posilovnu, kolo, nějaký lehčí výklus nebo něco podobného.
Takhle trénujete každý den?
Trochu se to střídá. Primárně máme na soustředění dvoufázový trénink a občas den nebo půlden volna, ale hrozně záleží na tom, v jaké fázi tréninkového cyklu jsme, nebo na co je zaměřený konkrétní týden a podobně.
Biatlon patří v Česku i v zahraničí k velmi sledovaným sportům. Je vám příjemné, kolik lidí bývá na tribunách i podél trati, nebo je to spíš tlak?
Vždycky je super, když je na závodech hodně diváků a fanoušků. Za covidu jsme zažili roky, kdy na ně nikdo nemohl, takže na nich ani nikdo nebyl, závodili jsme úplně v klidu a bylo to zvláštní. S diváky je to vždycky mnohem veselejší a dodává to závodům skvělou atmosféru.
A skutečnost, že o vás média často píšou jako o jediné české naději na medaili? Ani tato očekávání pro vás nejsou náročná?
Samozřejmě že jsou, ale současně jde o věci, které nejsem schopná ovlivnit, takže se je snažím nečíst a nevnímat. Myslím si, že v posledních letech se šance na medaile zvedají i od jiných sportovců, takže bych neřekla, že jsem to jenom já, kdo by „nějaký kov mohl zajet“. Určitě už se to mění.
S velkým zájmem o biatlon a o vítězství přicházejí také zraňující hejty a nadávky na sítích. Jak se s nimi vyrovnáváte?
Jak kdy. Hodně záleží na tom, v jakém rozpoložení mě zastihnou. Na mé osobní sociální sítě toho díkybohu moc nechodí a jsem hrozně vděčná za to, že mám kolem sebe komunitu lidí, kteří mi fandí a nemají potřebu psát mi nadávky, když se zrovna něco nepodaří. Když už se tam něco takového objeví, a je to opravdu pouze hanlivý příspěvek, ze kterého je vidět, že si dotyčný jenom potřeboval ulevit a vylít si na mě svoje problémy, tak takové příspěvky mažu, jejich autory blokuju a prostě se s tím moc nepářu. Upřímně si myslím, že takoví lidé by si měli spíš chodit popovídat na terapii, než psát hrozné věci na sociální sítě.
Reagovala jste na to někdy? Zkoušela jste jim třeba odepsat?
Někdy, když se ke mně dostalo něco fakt hodně nespravedlivého, nebo se to tvářilo jako konstruktivní kritika, která ale nebyla postavená na žádných relevantních argumentech, tak jsem odepsala. Oni takoví lidé totiž opravdu vůbec nevědí, jak to v našem sportu funguje. Většinou už se neozvali, nebo se v tom lepším případě stáhli s tím, že to byl omyl. Na tom je vidět, že ze sebe prostě jen někdy potřebují dostat frustraci, a když se jich člověk zeptá, tak už neodpovědí. To, myslím, mluví samo za sebe.
Už se vám někdo i omluvil, když jste mu odepsala?
Občas napsali, že to tak nemysleli. Ale musím říct, že už se mi dlouho nestalo, že bych někomu na hejt odepisovala. Primárně totiž nemám potřebu se nijak obhajovat.
Když se ještě vrátíme k biatlonu, jak funguje vaše hlava v momentě, kdy dojedete na střelbu a musíte se po fyzickém výkonu plně koncentrovat?
Ideální je, abych na střelbu přijela s úplně čistou, prázdnou hlavou. Což je sice nejlepší, ale ne vždycky to jde takhle samo. Proto jsem si třeba se sportovní psycholožkou nastavovala nějaké postupy, které mi pomáhají, když mám v hlavě hodně myšlenek. Je to do velké míry o tréninku, o tom, že si musíte věřit. V podstatě to funguje tak, že kolikrát se vám povede dobře zastřílet během trénování, tolik máte sebevědomí, že se vám to povede i během závodu, a naopak, pokud se vám během tréninku nedaří, zacyklíte se v myšlenkách na to, proč se vám nevedlo, a je větší šance, že to zase nedopadne dobře. Takže si myslím, že je vždycky dobré nechat to za sebou, vyčistit stůl a pak už se prostě jenom soustředit na věci, které jdou dobře, nebo které prostě můžu udělat pro to, aby střelba dopadla úspěšně.
Co vám pomáhá zůstat ve své „čisté bublině“?
Práce s dechem, ale ta je důležitá během celého závodu. Nejde přitom o žádná dechová cvičení, která můžete dělat, když nejste v zátěži, mám na mysli to, jak je potřeba pracovat s dechem během výkonu. A co mi pomáhá úplně nejvíc, je opravdu nějaké uvědomění si, že jsem tady a teď. Být přítomná, vykonávat všechny ty naučené pohyby a nesoustředit se tolik na to, jestli to do terče „padá“, nebo ne, ale spíš vnímat, co dělám, jestli mám prst na spoušti nebo v poloze a podobně.
Jsou to triky, které si můžete přenést i do běžného života, třeba když jste ve stresu a potřebujete se uklidnit?
Určitě. Jsou to takové v uvozovkách univerzální rady, které fungují na jakýkoli stres nebo nějakou náročnější situaci.
Zbytek rozhovoru najdete v aktuálním vydání časopisu Moje psychologie, který je právě na stáncích.
Zdroj: autorský článek
