Chlapi nebrečí, pak se zabijou. Stereotypy o "přirozenosti" škodí všem

...

... Zdroj: Jakob Owens on Unsplash

Karel Sokol
Společnost

Jsme silní, spoléháme sami na sebe, vždycky si víme rady, jsme oporou, umíme číst v mapách, pořád máme chuť na sex. A když ne? Co pak?

Poslední dva roky po odchodu do důchodu jsem každý den plakal. Lidé mimo fotbal si myslí, že máme všechno, ale padal jsem do propasti, ze které jsem neviděl východisko. Před více než týdnem už jsem se dostal na úplné dno a rozhodl se to všechno ukončit. Nejprve jsem se předávkoval, ale když to nevyšlo, zkusil jsem se oběsit. Cítil jsem se tak sám a věřil jsem, že nemám pro co žít,“ těmito slovy šokoval před dvanácti lety Anglii, ale především svou rodinu a přátele bývalý profesionální fotbalista a hvězda Premier League Dean Windass.

Po odchodu ze hry, kterou zbožňoval, bojoval s depresí a propadl alkoholu. Po osmnácti letech se mu zhroutilo manželství, v opilosti rodinu často slovně napadal a byl agresivní, rozbíjel sklenice, bouchal do zdí a nábytku. Poslední kapkou byl románek s mladou milenkou, kterou potkal v hospodě. Žena se od něj odstěhovala i s jejich dvěma syny a náhle mu zemřel otec. Příběh Deana Windasse skončil dobře. Řekl si o pomoc, nastoupil na léčení, dokázal najít cestu zpátky ke svým synům. Spousta jiných mužů si o ni ale říct nedokáže, a skončí tragicky.

Pravý chlap

Sportovat, soutěžit, vyhrávat, mít svaly, mít kamarády na pivo, mít úspěch u žen a spoustu peněz, za každou cenu bránit svůj názor, neprojevovat city ani o nich nemluvit. Tak by se měl chovat pravý chlap. I když poslední dobou, také díky feminismu, tyto stereotypní představy o mužích (a ženách) pomalu opouštíme, slovo pomalu je ovšem v tomto případě naprosto klíčové. Jde o věci, které jsou v lidech hluboko zakořeněné, a vzdávají se jich jen velmi těžko.

Představa, že muž vše zvládne a vždycky si ví rady, ovlivňuje nejen muže samotné, ale i jejich vztahy. Stále se najde spousta žen, které svého muže nikdy neviděly brečet, a pokud by se tak stalo, vlastně nebudou vědět, co si s tím počít. Zachází to tak absurdně daleko, že muži častokrát nepláčou ani na pohřbech svých blízkých včetně rodičů. Mužské slzy jsou jako slzy jednorožce, tak vzácné, že byste z nich mohli připravovat magické lektvary. „Nejsem si jistý, kolik mi bylo let, když jsem poprvé slyšel, že kluci nepláčou, odhadem asi šest nebo sedm. Jako skoro všichni kluci jsem se naučil, že slzy a vzlyky jsou známkami selhání,“ popsal pro jeden z rozhovorů právě Dean Windass.

„Ať už čelíte bití na hřišti, tyranům, nebo učitelům, pravidla hry jsou jednoduchá – když budete plakat, prohrajete. Nikdy neukazuj slabost, nikdy neukazuj křehkost a především jim nikdy nedovol, aby viděli tvé slzy,“ dodává.

Jak genderové stereotypy ohrožují vztahy?

Video placeholder
Jak genderové stereotypy ovlivňují naše vztahy? Odpovídá Eliška Remešová • CNC

Když se naučíte, že nemůžete ukazovat křehkost, a to ani před svojí partnerkou nebo dětmi, nemáte už kam jít. Těžko můžete ukazovat svoji bolavou duši před kamarády. Společnost nás přece učí, že mužská přátelství jsou silná, pevná, založená na respektu, uznání, výletech na ryby, sledování fotbalu v hospodě a zvedání těžkých vah v posilovně. Kam se potom má vměstnat intimní rozhovor o vašich pocitech? To dělají „ženský“. Nejde o to, že mužská přátelství jsou povrchní, jde o to, že vzájemná podpora se v nich řídí „mužským kódem“, jak tento fenomén popsal americký psycholog Robert Garfield, zabývající se psychikou mužů. Když se kamarádovi svěříte s rozchodem s přítelkyní a lítostí nad tím, že se vám rozpadl vztah, většinou vám nenabídne, že si koupíte dva litry zmrzliny a pustíte si nějakou blbost, u které se z toho můžete vyplakat. Jeho automatickou reakcí bude spíš vytáhnout vás do baru, nalít do vás pár piv a panáků a mohutně povzbuzovat, abyste někoho sbalil a měl co nejrychleji sex. Není čas na truchlení, není čas na lítost, musíte být na koni, dokázat si, že jste chlap.

Prosím, obejmi mě

Jenže co to vlastně znamená, být chlap? A existuje jenom jedna, patentovaná podoba mužství, přičemž všechny ostatní jsou tak trochu podřadné? Sotva.

Jsme lidé, všichni máme emoce a nic takového jako mužské a ženské emoce neexistuje. Stejně jako ženy bývají občas vzteklé, agresivní nebo neúprosné, jsou i muži občas smutní, nejistí, láskyplní a křehcí. Jenže my nevíme, co si s tím počít. Nedávno jsem se bavil s kamarády o jejich vztazích. Z většiny vypadlo, že od žádné ze svých partnerek nikdy neslyšeli, že by byli krásní. Skvělí, chytří, silní, to ano, ale nikdy to, že by jim to slušelo. Maličkost, řeknete si. Ale to, že to muže trápí, ukazuje, že se až o takové drobnosti nejedná. Mladá generace je v těchto rozhovorech dál. Umíme si dovolit ukázat před sebou zranitelnost, umíme se dokonce obejmout, aniž bychom tím zpochybňovali svoji sexualitu, chápeme, že mít rád svoje přátele není „teplé“.

Vztek, nebo deprese?

Nepochybně se to ale dovoluje jen v určité sociální bublině mužů. Většina z nás je stále emociálně izolovaná a má v sobě věci, o kterých nechce mluvit. Jenomže když o věcech nemluvíme, nikdy se o nich mluvit nenaučíme. A když nebudeme mluvit o svých emocích, když neukážeme zranitelnost, nemůžeme se sblížit. Často tak dochází k izolaci ve vztazích, s přáteli, s rodinou, s partnerkou, s dětmi. Těžko se pak můžeme divit, že mnoho mužů má problémy s nezvládáním svého vzteku, s alkoholem, s neustálou potřebou dokazovat si svoji hodnotu prostřednictvím náhodného sexu mimo vztah a konečně i s depresí, která přišla zdánlivě zničehonic. Jenomže ono se na ni dlouhé roky zakládalo. Nepomáhá tomu ani fakt, že se s věkem snižuje hladina testosteronu, což je podle odborníků dalším faktorem zvyšujícím riziko jejího výskytu.

O depresi a psychických obtížích se mluví otevřeně v generaci Z, u ní je přirozené mít svého terapeuta. Mileniálové často žertují, že kdyby na terapii chodili jejich rodiče, oni by dnes nemuseli. Pro muže, kterým je dnes zhruba 40+ let, je ale terapie, případně návštěva psychiatrie stále ještě něčím, za co se stydí. Obzvlášť pokud nežijí v Praze, ale na malém městě nebo na vesnici. Přestože se za svůj život s depresí či úzkostí setká jeden z deseti mužů, méně než polovina z nich svůj problém aktivně řeší. Ostatní příznaky deprese ignorují nebo si je vysvětlují jinak, a léčbu odmítají. A smutek, beznaděj nebo prázdnotu, které prožívají, kompenzují často návykovými látkami, únikovým chováním spojeným s velkým pracovním úsilím nebo nadměrným sportem, rizikovým chováním, agresí a hádkami s blízkými. Dostanou se tak do ještě větší izolace, ve které se deprese jen prohlubuje, a stejně jako u Deana Windasse se jednoho dne objeví zcela jasná cesta, jak z toho ven.

Kdyby raději brečeli

Přestože ženy se o sebevraždu pokoušejí statisticky častěji než muži, právě muži ji s největší pravděpodobností dokončí. Podle WHO si na celém světě každoročně vezme život 700 tisíc lidí. Toto číslo představuje více než polovinu násilných úmrtí. Celosvětová míra sebevražd je u mužů více než dvakrát vyšší než u žen, v Česku je to ale jednou tolik. Ačkoli se u nás za posledních padesát let snížil počet sebevražd na polovinu, zatímco v sedmdesátých letech byl poměr muži-ženy 70 : 30, dnes je to 80 : 20. Nejohroženější skupinou jsou dlouhodobě lidé mezi dvacátým a čtyřicátým rokem, v posledních pěti letech ale podle Českého statistického úřadu míra sebevražd nabývala lokálního maxima ve věkové skupině 55–59 let.

Na terapii stále dochází o pětinu víc žen než mužů. Ti, co přijdou, řeší nejčastěji vztahy a rodinu. Málokdy potřebují rozebrat, že se jim nepovedlo ulovit metrovou štiku, koupit porsche či sklátit stovku žen. Jejich obavy se týkají toho, v čem je na ně kladen společenský tlak. Mají strach, že se jim nepodaří zabezpečit rodinu, hledají cestu, jak vybalancovat pracovní přetížení s časem, který chtějí trávit s partnerkou a dětmi. Otázkou ovšem je, jestli tyhle obavy sdílejí nejen se svými terapeuty, ale i partnerkami. Nikdy nemáte jistotu, že váš kamarád, partner či potomek bude projevovat své pocity naplno a otevřeně, pravda ale je, že pokud jsou chlapci od dětství vychováváni s respektem, je jim poskytnuta emoční svoboda a rodiče reagují na jejich potřeby, budou mít ke svým pocitům jednodušší přístup, lépe poznají, že se s nimi něco děje, a budou s tím umět pracovat, snadněji si dokážou říct o pomoc. To první, co pro to mohou všichni udělat, je prostá věc: Přestat jim říkat, že kluci nebrečí.

"Článek vyšel v časopise Moje psychologie 8/2024"