Partner je naštvaný a mlčí. Jak vypátrat, co se děje?
Co bylo pro mě největším potrestáním, když jsem byla malá a něco vyvedla? Máma se mnou přestala mluvit. Ticho bylo tak tíživé, že se dalo krájet. Dodnes takové významné a trestající mlčení nemám ráda. Co znamená, když se rozhostí v partnerském vztahu? Jak komunikovat s partnerem, který je naštvaný, ale nechce říct, co se děje?
Tichá domácnost dovede být pěkně dusná. Možná mám z dětství hluboko vryté pod kůži a přenesla jsem si i do partnerských vztahů, že jakmile se druhý zahalí mlčením a z do té doby hovorného, vtipkujícího a milého chlapíka se stane němá a tajemně se tvářící sfinga, znamená to jediné, oheň na střeše. Došlo ke konfliktu a já vlastně úplně přesně nevím, proč a čeho se týká. Natož, jak ho vyřešit. Není to hádka, je to ještě o něco horší. Už Sigmund Freud poznamenal, že mlčení je jedním z nejsilnějších způsobů agrese.
Ticho jako boj
Mlčení je mocná zbraň, kterou partner ovšem nemusí používat pouze k útoku, ale i na svou vlastní obranu. Nemluví například pro to, aby špatně zvolenými nebo příkrými slovy druhému neublížil. Každopádně i mlčení je způsob komunikace a mlčet se dá různě, ať už zuřivě, či zlostně, ale též trpitelsky, významně, úzkostně… A druhému tím vysíláme zprávy různého druhu, které ovšem mají společného jmenovatele. Všechny jsou spíše matoucího charakteru. Otázkou tak není, jak si partnerovo mlčení správně přeložit, ale jak komunikaci otevřít a bezpečně i funkčně – pro oba v páru – v ní pokračovat dál.
Naučené komunikační vzorce
Některým z nás se emoce, které prožíváme, těžko pojmenovávají, a tak se obrňujeme mlčením ve snaze druhému naznačit, že se něco děje a přimět ho k účasti v kvízové soutěži s názvem „Hádej, co se mi stalo (či dokonce, co jsi mi udělal)“ s podtitulem „Kdybys mě měl skutečně rád/ráda, musel/a bys to moc dobře vědět“. Pro jiné je zase sdílení vlastních myšlenek obtížné, například pro to, že si takové chování nesou z dětství, poněvadž v jejich původní rodině se otevřeně komunikovat nenosilo nebo dokonce nesmělo. „Někteří lidé se konfliktům vyhýbají za každou cenu a nikdy se neozvou, když jsou naštvaní,“ vysvětluje americká psychoterapeutka a koučka Kathryn Ely.
To platí zejména pro ty, kteří se necítí dobře při konfrontaci a raději si věci řeší po svém. Jenže partnerova nespokojenost, její konkrétní důvod, se z jeho mlčení vyčíst nedá. Bývá těžké ujasnit si a orientovat se v tom, co se na nekomunikující straně děje. „Ve výsledku takový přístup může vést k nahromaděné zášti a k odcizení ve vztahu,“ upozorňuje americká koučka Kathryn Ely.
Pojmenujte ticho
Jak tedy komunikovat, když se tomu druhý brání? Prvním krokem je zkusit si mlčení nebrat osobně a neoplácet stejnou mincí, to znamená nestáhnout se do sebe. Párová terapeutka Rachel Sommer doporučuje „vést rozhovor takovým způsobem, který podpoří partnerovu ochotu se do něj opravdově zapojit“. Podle jejích zkušeností je účinné pojmenovat, co se děje, a to bez obviňování. Zkoušet s člověkem komunikovat různými způsoby, ale bez tlaku. Místo věty: „Ty se se mnou vůbec nebavíš.“ dejte přednost: „Všimla jsem si, že jsme spolu pár dní nemluvili, a je mi v tom docela těžko.“
Naučte se nový jazyk
Pároví terapeuti prosazují naučit se a používat takzvaný „já – jazyk“, protože nezasekne konverzaci hned v úvodu po první větě. Doporučují mluvit o tom, co prožíváte vy sami, jak se cítíte, bez hledání chyb na druhém. Mluvit o tom, co potřebujete jak v intimitě, tak v životě. Důležité je podle odborníků také ptát se partnera na to, co potřebuje on. To všechno buduje cestu, po níž se může druhý vydat a nechat se pozvolna vtáhnout do rozhovoru, v němž se nebude cítit ohrožený. Ochotněji se pak svěří, co ho trápí či kde je zdroj jeho nespokojenosti a frustrace.
Nezapomeňte ani na své vlastní emoce, které se vyplatí mít pod kontrolou, protože to, co nám druhý svěří, s nimi může trochu zacloumat. Udržením klidu přispíváme k vytvoření prostředí, v němž se budeme cítit jako partneři bezpečně, abychom byli ochotní se vzájemně dělit o své pocity a prožívání i do budoucna.
