Psychedelika fungují hned, na rozdíl od antidepresiv, říká odborník

Profesor Jiří Horáček

Profesor Jiří Horáček Zdroj: David Turek

Léčí většinu depresí, a to včetně těch nejtěžších. Pomáhají ale i v řadě dalších diagnóz, jako je závislost nebo PTSD. Řeč je o psychedelikách, látkách, které rychle mění lidskou mysl a které by se podle psychiatra Jiřího Horáčka měly do medicíny vrátit.

Západní medicínu zcela změnil objev antibiotik nebo očkování. Čím mohou být pro naše duševní zdraví psychedelika?

V první řadě může zavedení psychedelik do výzkumu, potažmo do léčby, znamenat zásadní příspěvek nejen k medicíně, ale i k neurovědám nebo k teorii vědomí. Tyto látky nám totiž přinášejí možnost nahlédnout do toho, jak funguje naše mysl a jak se vytváří obraz reality, která je kolem nás. Díky tomu, že víme, jak psychedelika chemicky působí, jakou mají farmakodynamiku a jaké receptory v mozku obsazují, můžeme odhadovat a odvozovat, jak mozek vytváří vědomý obraz světa. Druhý příspěvek psychedelik je ten, který zmiňujete, tedy jejich přínos přímo v medicíně. Z testování to zatím vypadá, že by mohla skutečně zásadně přispět k rychlým metodám pro odeznění depresivních příznaků, protože působí jako rychlá antidepresiva. Zatímco dosud se zdálo, že deprese můžeme léčit až za měsíc, dnes se ukazuje, že s pomocí psychedelik bychom mohli odstranit příznaky deprese výrazně rychleji.

V Česku je zhruba 900 tisíc osob, které nějakým způsobem zneužívají sedativa nebo hypnotika, jako je Stilnox, Neurol, Xanax. Ta jsou dostupná na lékařský předpis v lékárně. Oproti tomu například psychedelická látka psilocybin, která může potenciálně depresi léčit a není návyková, je na seznamu nelegálních návykových látek a její držení v množství větším než malém je trestný čin. Proč naše společnost přistupuje k různým psychoaktivním látkám tak rozdílně?

Domnívám se, že je to otázka tradice a určitých historických okolností. V šedesátých letech byla psychedelika na špici ve výzkumu psychofarmakologie, byla testována na kdejakou diagnózu. Z čistě historických a politických důvodů se ale v roce 1971 celosvětově posunula do skupiny přísně kontrolovaných látek. Souviselo to s tím, že se americká administrativa domnívala, že se psychedelika nějakým způsobem podílejí na revoltě šedesátých let, což se asi i podílela, protože v té době byla na ulici dostupná. Od té doby tedy trvá stav, kdy není možné psychedelika použít ani v léčbě. Nicméně dnešní vědecká evidence je natolik silná, že probíhá mnoho odborných aktivit, aby se psychedelika překlasifikovala do jiné skupiny a klasická léčba s nimi umožněna byla.

Už jsme zmínili, že psychedelika mají potenciál v léčbě depresí. Mají ale účinek i v případě PTSD nebo závislostí? Co je styčným bodem těch potíží, které je možné léčit pomocí psychedelik?

Styčné body jsou v podstatě dva. Zaprvé se jedná o čistě neurobiologický efekt, který psychedelika mají. Dnes to vypadá, že stimulují růst synapsí a podporují takzvanou neuroplasticitu mozku. Právě snížená neuroplasticita je prvním společným jmenovatelem většiny zmíněných diagnóz. V tomto aspektu fungují psychedelika velmi podobně jako standardní antidepresiva, která také navozují neuroplastické změny, jenže psychedelika to dělají hned. Druhým společným jmenovatelem je vlastní psychologický efekt, kdy je změna mysli natolik výrazná, že umožňuje psychologicky jakousi reaktualizaci psychického stavu. To znamená jakési přepnutí módu fungování mozku, který je charakteristický pro danou psychiatrickou diagnózu nebo nějaký psychický problém. Ten psychologický efekt vypadá tak, že samotný prožitek jakoby reaktualizuje a může restartovat normální fungování psychiky. Jsou to tedy dohromady dva mechanismy. Oba se mohou podílet i na léčbě PTSD a závislostí, ale u těchto diagnóz se vědecké důkazy teprve sbírají.

Když se podíváme konkrétně na depresi, co se při ní z pohledu neurobiologie v mozku děje?

Při depresi se děje řada věcí. Dochází ke změnám aktivity mnoha různých přenašečů. Stoupají také hladiny stresových hormonů, které negativně ovlivňují právě neuroplasticitu a vedou k tomu, že v některých částech mozku dochází ke snížení počtu synapsí. To je charakteristická signatura depresivního onemocnění z neurobiologického pohledu. Abychom se z deprese dostali, tak potřebujeme obnovení této plasticity, což je právě to, co dělají psychedelika rychle a antidepresiva pomalu.

Jak byste vysvětlil pojem neuroplasticita lidem, kteří o něm nikdy neslyšeli?

Plasticita je relativní počet synapsí, tedy spojení mezi neurony, a schopnost jejich růstu. Mozek je dynamický systém, ve kterém neustále nějaké synapse zanikají a rostou. Rovnováha mezi oběma procesy pak zajišťuje de facto stabilní synaptický počet, což je důležité, protože synapse jsou klíčové pro přenos a zpracování informací. V okamžiku, kdy dojde ke snížení jejich počtu, například když je mozek dlouhodobě ve stresu a zvýší se hladina stresových hormonů, které blokují růst nových synapsí, není mozek dostatečně kompetentní k tomu, aby zpracovával přicházející emoční informace. Výsledkem je právě deprese. A během její úspěšné léčby dochází k tomu, že se neuroplasticita obnovuje.

Profesor Jiří HoráčekProfesor Jiří Horáček | David Turek

prof. MUDr. JIŘÍ HORÁČEK, Ph.D., FCMA

Psychiatr, psychoterapeut, přednosta Kliniky psychiatrie a lékařské psychologie na 3. LF UK a vedoucí Centra pokročilých studií mozku a vědomí Národního ústavu duševního zdraví. Zaměřuje se na funkční zobrazení mozku, neurobiologii schizofrenie a deprese a mechanismy účinků antipsychotik a psychedelik.

Po 40 letech represe se mu v NÚDZ podařilo spoluobnovit psychedelický výzkum na lidech. A je také jedním ze zakladatelů psychiatrické kliniky Psyon, která jako první zdravotnické zařízení v Evropě nabízí psychedeliky asistovanou terapii.

Jak funguje psychedeliky asistovaná psychoterapie v praxi, například právě při léčbě deprese?

Podobně jako v zahraničí i u nás na různých pracovištích včetně NÚDZ nebo Psyonu pracujeme s konceptem takzvané psychedeliky asistované psychoterapie. Nepředpokládáme, že by stačil efekt samotného psychedelika, ale že musí být začleněno do struktury psychoterapie, která zahrnuje celkem tři fáze. V první fázi se pacient připravuje na to, aby byl schopen psychedelikum užít a správně s ním psychologicky pracovat, což je extrémně důležitá část léčby. Snažíme se pacienty například naučit, aby během sezení zaměřili svoji pozornost dovnitř sebe a nesnažili se ten vlastní proces nějakým způsobem ovlivnit nebo zastavit. Poté následuje druhá fáze, což je samotné užití psychedelika za přítomnosti nejčastěji dvou terapeutů, kteří klienta hlídají a podporují celý psychologický proces během sezení. Poslední je pak třetí fáze – integrace, během které klient s terapeuty probírá prožitky ze sezení a snaží se je integrovat do svého stávajícího života a terapeutického procesu.

Průběh zkušenosti s psychedelikem je dán takzvaným setem (vnitřním nastavením a prožíváním jednotlivce) a settingem (fyzickým a sociálním kontextem k tomu, kde se nachází). Do jaké míry jste vy jako terapeut schopen průběh zážitku ovlivňovat, aby směřoval tam, kam potřebujete?

Psychedelický stav se nedá příliš ovlivnit k nějakému konkrétnímu obrazu. Je ale možné vyhnout se úzkostem nebo nepříjemným a nežádoucím reakcím. Správně jste řekl, že konkrétní obraz toho, co člověk prožívá během sezení, závisí na jeho nastavení a očekávání. Což je také to, co klienty učíme právě během přípravné fáze. V případě settingu, tedy efektu prostředí, který je během sezení pod kontrolou terapeutů, se snažíme hlavně o vytvoření pocitu bezpečí. Zbytek necháváme na klientovi a jeho stavu mysli, neženeme ho do nějakého konkrétního obrazu. Prožitek ale dokážeme do značné míry modulovat třeba hudbou, která je důležitá součást sezení a terapie, protože konkrétní zastoupení hudebních skladeb je pacientem během sezení reflektováno a vytváří nebo mění konkrétní podobu prožitku.

To, co jste popisoval, může být pro řadu lidí asi dost náročná zkušenost. Jak určujete, pro koho je tato terapie vhodná?

Psychedelické sezení je samozřejmě relativně náročná věc, ne každému se do něj chce a mnozí lidé k němu mají negativní postoj, nebo se bojí. V první řadě je tedy nejdůležitější, aby měl člověk o tento typ terapie zájem a byl indikovaný z hlediska své diagnózy. Navíc s ohledem na právní status psychedelik je jedinou možností, jak je můžeme v léčbě využívat, klinická studie. Takže člověk musí splňovat řadu vstupních kritérií právě těch klinických studií, aby do nich mohl být zařazen.

U vás v Psyonu provádíte asistovanou psychoterapii ketaminem. Kdybyste vůbec nemusel řešit legální aspekty, byl by ketamin vaše první volba, nebo byste volil spíše jiná psychedelika?

To je dobrá otázka. Ketamin v současné době používáme také proto, že se jedná o anestetikum, které není na seznamu zakázaných látek a současně je v medicíně obecně dostupné všude ve světě. Je to v podstatě jediná možnost, jak můžeme mimo klinické studie využít psychedelický efekt nebo jak pracovat s psychedeliky asistovanou psychoterapií v rámci stávajícího legislativního rámce. Pozitivní efekt ketaminu v psychiatrii také byl velmi dobře prokázán a vědecky ověřen. My samozřejmě dnes ještě nevíme, jestli je ketamin lepší, stejný anebo horší při léčbě deprese než například psilocybin, protože zatím nebyla publikována studie, která by přímo tyto dvě látky porovnávala. Pozitivní ale je, že u nás v Národním ústavu duševního zdraví probíhají studie, které tyto dvě látky vůči sobě srovnávají. Podle jejich výsledků pak budeme moct odpovědět na otázky, co je účinnější a u kterých pacientů je lepší použít tu kterou látku, ale zatím to nevíme.

O psychedelikách jste řekl, že jsou méně toxická než brambory. Kdyby byl třeba psilocybin schválen jako lék, co by mohlo být uvedeno za vedlejší účinky v jeho příbalovém letáku?

Potenciálních rizik je řada. Hlavní skupina zahrnuje takzvané psychologické vedlejší účinky právě proto, že průběh nebo efekt jsou obtížně předvídatelné, a tak vždycky hrozí, že si člověk může prožít nějakou hodně nepříjemnou zkušenost. Dřív byla označovaná jako „bad trip“, dnes se tomu říká „challenging experience“ a jde o úzkostně-paranoidní reakci, kdy člověku není v intoxikaci dobře, má například pocit, že sezení nikdy neskončí, prožívá strach, že je jeho život v ohrožení, případně je vysloveně paranoidní. Tyto nežádoucí průběhy sezení jsou asi největším rizikem a dochází k nim hlavně v případech, kdy je sezení špatně vedeno, nebo když člověk látku užije v rekreačním režimu, a ne v rámci asistované terapie.

Profesor Jiří HoráčekProfesor Jiří Horáček | David Turek

Taková negativní zkušenost může v konečném důsledku vést až k traumatizaci pacienta, nebo dokonce k rozvoji příznaků, které jsou podobné posttraumatické stresové poruše (PTSD). Právě proto je velmi důležitá přípravná fáze terapie, během které se snažíme těmto reakcím předejít. Druhou skupinou vedlejších účinků jsou pak tělesné vedlejší účinky, které má každý lék. V případě psychedelik dochází u naprosté většiny z nich k aktivaci oběhového systému, kdy mírně stoupá tlak a dochází tak i ke zvýšení tepové frekvence. To může vyvolat komplikace u lidí, kteří jsou kardiálně nemocní nebo mají nějaké kardiální problémy. Proto například v Psyonu vyšetřuje kardiolog každého pacienta, který má podstoupit léčbu ketaminem, abychom zajistili jeho maximální bezpečí.

Dovedete si v naší společnosti představit psychedelika dostupná i pro rekreační užití?

Diskuse, jestli by se psychedelika měla dekriminalizovat nebo legalizovat, je úplně jiná, než jestli by se měla používat v léčbě pacientů. Souvisí spíše s otázkami osobní svobody. Mají mít lidé nárok užít psilocybin v lysohlávkách, nebo nemají? A proč některé látky jsou a některé látky nejsou kontrolované? Je to bezesporu složitější diskuse. My jako psychiatričtí odborníci se ale snažíme o to, aby bylo možné dostat psychedelika nazpátek do medicíny, kam patří, abychom je mohli používat při léčbě pacientů.

Ptám se i proto, že jste v rozhovoru pro DVTV řekl, že kdybyste měl jako psychiatr diagnostikovat naši společnost, tak byste možná použil termín bipolární porucha. Mě zajímá, jak by společnost s takovou diagnózou ustála změněné stavy vědomí?

Už přesně nevím, co jsem v tom rozhovoru myslel a na co přesně jsem odpovídal, ale samozřejmě lidé, kteří nahlédnou do toho, že mohou ve světě existovat úplně jinak, než jsou zvyklí, mohou změnit svoje hodnoty a přenastavit své směřování. Je to ostatně právě jeden z důvodů, proč psychedelika tolik inspirovala hnutí hippies v šedesátých letech. A je to také důvod, proč byla nakonec takto přísně regulována a dána na blacklist. Takže si dovedu představit, že by obecně dostupnost psychedelik opravdu mohla změnit společnost a pohled lidí, ale těžko říct, jestli je to žádoucí, nebo ne. Je to skutečně zajímavá otázka filozofická, psychologická a sociologická.

Na začátku jsem se ptal na potenciální význam objevu psychedelik pro duševní zdraví. Když si vezmeme antibiotika nebo očkování, tak je společnost přijala poměrně rychle. Kdy si myslíte, že by v naší společnosti mohla psychedelika naplno využít svůj potenciál?

Domnívám se, že by to mohlo být zhruba do pěti let, kdy budou mít psilocybin a MDMA dokončené schvalovací procesy, a psychedelika se nám dostanou do medicíny. Schvalovací proces běží jak na úrovni amerických, tak i evropských regulačních autorit. K tomu probíhají studie, jejichž výsledky jsou mimořádně přesvědčivé, takže tipuji, že to bude v horizontu skutečně jen několika let. 

Článek vyšel v časopise Moje psychologie 2/24