Jste protivní, bolaví, ale musíte se postarat aneb když máma nebo táta onemocní
Každá rodina je jiná, přesto jsem našla něco, co je všechny spojuje. Takový bod zlomu, jemuž se nevyhnou ani superrodiče, kteří vám občas svojí rádoby dokonalostí lezou lehce na nervy. Je to obyčejné nachlazení.
Ano, mluvím o těch lidech, kteří vždycky vypadají dobře, jsou upravení, skvěle oblečení, mají úsměv od ucha k uchu, pronášejí směrem ke svým ratolestem jednu chápající či respektující větu za druhou a u toho ležérně popíjejí matcha latte. Všichni jsme někoho takového na hřišti potkávali. Než jsme raději změnili hřiště. Nicméně, co je onen magický bod zlomu, který působí v chudobě i bohatství na všechny rodiny stejně? Je to kombinace nemocných dětí i rodičů.
Pokud nepatříte mezi šťastlivce s fungující záchytnou sítí babiček a tetiček, jež se postarají vždycky, když je potřeba, otvírají se vám v době celorodinné nemoci zcela nové obzory v tom, jak moc toho dokážete utáhnout. Upřesním, že se bavíme o běžných dětských nemocech, nikoli o dlouhodobě nemocných dětech. Být nemocný sám o sobě není nic příjemného. Je vám špatně, máte teplotu, bolí vás svaly, jste slabí, máte rýmu, kvůli té se vám špatně spí, nemůžete dýchat, budíte se, a pokud u sebe nemáte někoho, kdo vám udělá čaj, dá na čelo studený obklad, natřepe peřiny a vyvětrá, aby se vám hezky spalo, je to náročné. Jste protivní, bolaví, máte pocit, že celý svět je nespravedlivý, protože i ten citron si musíte vymačkat sami a jste přece nemocní, ale nakonec to všechno zvládnete. Nemáte ani tušení, že za pár let se přesně v tomhle stavu budete muset ještě o někoho starat.
Není vyloučeno, že o několik lidí najednou, kteří do toho budou střídavě zvracet, a vy budete převlékat peřiny, prát, ploužit se z posledních sil a možná vám ze všeho toho vyčerpání ukápne i nějaká ta slza. A to je onen bod zlomu, kterému můžeme říkat i bod zoufalství. Měli jste nemocné děti a onemocněli jste do toho i vy? Oba? Pokud ano, gratuluji k přežití. V případě, že se vám to stane znovu či vás to teprve čeká, zkuste si vzpomenout na pár níže napsaných tipů. Pokud jste oba nemocní, nepokoušejte se pečovat najednou. Vede to jen k tomu, že ani jeden z vás v podstatě nebude použitelný. Déle se budete léčit, rychleji budete vyčerpaní. Rozdělte si péči na bloky, a to podle vaší aktuální zdravotní situace.
Máte-li opravdu horečky a potřebujete mezitím spát, ležet, odpočívat, můžete se střídat po třech hodinách. Když se situace zlepší, lze přejít na půldny, pak celé dny. Zajistíte tím, že alespoň jeden z vás bude mít vždy sílu postarat se o zbytek pacientů. Zahoďte veškerá pravidla a nároky, které na sebe běžně ve výchově kladete. V těchto hraničních situacích je nejdůležitější přežití. To znamená, že pokud je dětem natolik dobře, aby zvládly televizi, klidně je k ní přestěhujte. Jídlo objednejte. Kdo je v pyžamu ještě odpoledne a kdo má nebo nemá vyčištěné zuby, pusťte z hlavy. Zajišťujete základní potřeby. Jídlo, pití, teplo, bezpečí, případně samozřejmě léčíte, medikujete. Všechno ostatní počká.
Nevyčerpávejte se zbytečně tím, co není potřeba. Prádlo ani úklid nikam neutečou. Stejně jako u dětí platí, pokrývejte to nutné. To znamená pravidelně vynášet koš, udržovat čistou kuchyňskou linku, abyste si nepřivodili zbytečné potíže. A samozřejmě čistit toaletu. U ní stejně jako u kuchyně platí, že si při oslabené imunitě nechcete předat případné další střevní nebo žaludeční radosti. Závěrem to nejdůležitější, co jsem se naučila. Pokud už to vážně nejde, řekněte si o pomoc. Volejte rodině, kamarádům, nestyďte se. Říct si o pomoc není slabost, možná vás překvapí, jak rádi vám nejbližší pomůžou. Často to totiž není tak, že by vás v tom nechali, jen nevědí, čím si právě procházíte.
