Zbavit se zášti se vyplatí, odpuštění ale není jednoduché a vyžaduje mnoho sil
Odpustit je jedním z největších psychologických i emočních paradoxů. Všichni jsme alespoň jednou v životě slyšeli, že odpustit znamená osvobodit se, že nenávist a zášť ničí především toho, kdo je v sobě nosí. Ale co když odpustit nedokážeme? Znamená to vždycky, že jsme selhali?
Proces odpuštění není jednoduchý. Vyžaduje čas, sebereflexi a schopnost pochopit nejen bolest, kterou jsme utrpěli, ale také samotnou podstatu zranění. Odpustit neznamená omluvit nebo zapomenout, ale spíše se vzdát destruktivních emocí, které nás drží v pasti minulosti. Psychologové se shodují, že odpouštění je v mnoha případech proces, který musí vnitřně zrát, a ne každý jej dokáže projít stejným způsobem. Někdo nedokáže odpustit vůbec. Neznamená to však, že by se za to měl trestat.
Cesta k odpuštění
Pro některé lidi je odpuštění opravdu těžké, i když si plně uvědomují, že jim to brání v dalším posunu. Tento vnitřní konflikt mezi touhou po uzdravení a neochotou odpustit je velmi častý a může se dít z různých důvodů. Pokud si člověk uvědomuje, že neschopnost odpustit mu brání v dalším posunu, ale zároveň to nemůže přenést přes srdce, je důležité si plně dovolit cítit to, co cítí. Je to proces, který si žádá čas, trpělivost a sebereflexi.
„Prvním krokem je pochopení, že odpuštění není o tom, že ospravedlníme chování druhého člověka nebo že bychom měli zapomenout na to, co se stalo. Odpuštění je především proces, který pomáhá nám samotným zbavit se negativních emocí hněvu, zklamání či bolesti, které nás drží zpátky a brání nám v osobním růstu. Když odpustíme, uvolníme si prostor pro svou vnitřní svobodu. Pro vlastní uzdravení odpuštěním je podstatné přijetí svých emocí. Dát si povolení cítit to, co cítíme,“ říká Lucie Lamačová, mediátorka, lektorka a facilitátorka ze společnosti ET PACTUM.
„Dalším krokem je pokusit se podívat na situaci očima osoby, která vás zranila. To neznamená, že byste její chování měli ospravedlňovat, ale spíše se zaměřit na pochopení její motivace či okolností. Možná se tato osoba chovala takto kvůli svým vlastním zraněním nebo traumatu. Vaše hlubší pochopení často vede k větší toleranci, případně soucitu a vám pak pomůže k vaší cestě k uzdravení. Mějte na paměti, že odpuštění neznamená zapomenutí. A také to není jednorázová akce, ale proces, který může trvat i delší dobu,“ vysvětluje. Co se ale bude dít, když odpustit nedokážeme?
Odpuštění nám může vrátit zdraví
Neodpuštění není jen emocionální záležitost, ve skutečnosti se může odrazit na mnoha aspektech našeho celkového zdraví. Když se rozhodneme neodpustit, často zůstáváme v emocionálním konfliktu. Tento vnitřní boj mezi negativními emocemi, jako je hněv, frustrace či zklamání, a na druhé straně touhou po uzdravení může vyvolat chronický stres. Stresová reakce aktivuje tělo do bojové připravenosti, což přináší úzkost či celkové napětí.
Neschopnost odpustit může vést rovněž k emocionálním blokům nebo k tomu, že člověk neumožní sám sobě prožít plně pozitivní emoce. Může to způsobit, že se ocitneme v negativním emocionálním cyklu, ve kterém se neustále vracíme k událostem, které nás zranily, a místo uzdravení vnímáme pouze opakovanou bolest.
„Dlouhodobý hněv a stres však mohou mít negativní dopad i na naše fyzické zdraví. Jsou spojeny se zvýšeným rizikem kardiovaskulárních problémů, jako jsou vysoký krevní tlak, srdeční infarkt a cévní mozkové příhody. Neodpuštění může způsobit dlouhodobý stresový stav, který zvyšuje hladinu kortizolu a adrenalinu, oslabuje imunitní systém. Stres a negativní emoce mají rovněž přímý vliv na trávení, tedy pocity nevolnosti, bolest břicha a podobně. Napětí v těle může vést také k častým bolestem hlavy, migrénám, ztuhlosti svalů a bolestem krční páteře. Neustálé přemítání o křivdách také velmi často ztěžuje spánek. V neposlední řadě se neodpuštění může přenášet i do jiných vztahů, protože člověk může být uzavřený, podezíravý nebo neschopný důvěřovat druhým,“ vysvětluje Lucie Lamačová.
Není nutné odpustit vždy
Stále to ale neznamená, že je naší povinností odpustit cokoli. Někdy to zkrátka nejde, a tak se pro nás stává zásadní naučit se žít s neodpuštěním. „Je naprosto v pořádku přijmout, že odpuštění není vždy možné, a to i přesto, že je často prezentováno jako něco, co by mělo být cílem v procesu uzdravení. Každý má nejen své vlastní tempo, ale i své vlastní hranice v tom, jak se vyrovnává s bolestí a zraněními. Tato realita neznamená, že jste ‚špatný člověk‘, ale spíš to ukazuje na to, že jste autentický a lidský,“ uklidňuje Lucie Lamačová.
Přijetí, že někdy odpuštění nelze dosáhnout, je součástí zdravého emocionálního procesu a sebeúcty. Občas pomůže zaměřit se na vnitřní uzdravení. Odpuštění je volba a každý má právo se rozhodnout, jak chce žít s minulostí. V těchto situacích je rovněž možné využít služeb psychoterapeuta, který může pomoct nejen vyřešit emocionální zátěž, ale také najít způsob, jak odblokovat vnitřní odpor vůči odpuštění, aniž byste se cítili špatně za to, že to není možné.
A i když můžeme říct, že jsme odpustili, naše emoce nebo tělo mohou ještě stále držet nevyřešenou bolest. V takovém případě je dobré pracovat na novém odpuštění. Někdy je nutné odpuštění praktikovat vícekrát, aby se stalo součástí našeho vnitřního postoje. Není to známka slabosti, ale přirozený proces uzdravení. Dát si čas a procházet emocemi je to, co potřebujete. Buďte trpěliví a otevření, než se vaše pocity zcela uklidní.
Odpuštění, nebo přijetí?
Mezi skutečným odpuštěním a pouhým přijetím situace je rozdíl. Skutečné odpuštění je aktivní proces, který vyžaduje čas, sebereflexi a vnitřní práci. Je to proces, kdy se člověk rozhodne osvobodit od negativních emocí, jako je hněv, zlost, bolest či zklamání, které vznikly v důsledku křivdy, zrady nebo zranění. Odpuštění znamená, že se člověk rozhodne opustit svou potřebu pomsty či neustálého obviňování druhé osoby. Tato vnitřní změna je podle Lucie Lamačové důležitá, protože skutečné odpuštění přináší úlevu a uzdravení. Neznamená to zapomenout na to, co se stalo, jde o to, nechat jít negativní emoce spojené s křivdou.
Odpuštění je osvobozující a umožňuje člověku zbavit se emocionální zátěže. Oproti tomu přijetí situace je spíše pasivní postoj, který znamená, že člověk přijímá, co se stalo, ale sám se sebou nepracuje. Jinými slovy se jedná o stav, kdy člověk přijme realitu, ovšem beze změny vztahu k této realitě. I když přijetí situace může vést k určitému zklidnění a akceptování, nezaručuje to, že dojde k vnitřnímu uzdravení. Pokud člověk jen přijme to, co se stalo, ale nepracuje s vlastními emocemi, může zůstat v podvědomí nashromážděná nevyřešená bolest a negativní pocity.
Skutečné odpuštění je nutné, jestliže je naším cílem uzdravení, obnovení důvěry nebo snaha o pokračování vztahu, ať už se jedná o vztah partnerský, rodinný, nebo přátelský. Skutečné odpuštění je proces, který zahrnuje uvolnění emocí, uzdravení a osvobození se od minulosti. Přijetí situace je často prvním krokem k tomu, abyste se s danou situací vyrovnali, ale pokud chcete vnitřně uzdravit vztah nebo sebe, skutečné odpuštění je tím, co vám umožní jít dál. Oba procesy se mohou doplňovat, ale každý z nich slouží jinému účelu a pro různé fáze zpracování bolesti.
Komunikace s lidmi, kterým nemůžete odpustit, je opravdu náročná, ale někdy je zkrátka nevyhnutelná. V těchto situacích může být těžké udržet klid a věcný tón, protože pocity zranění nebo zloby jsou stále přítomné. „Určitě je však dobré vyhnout se případné další eskalaci konfl iktu. Vyplatí se komunikace s respektem, což samo o sobě neznamená, že tím s chováním toho druhého souhlasím nebo jej ospravedlňuji. Respektující chování k někomu, kdo vám ublížil, neznamená ani to, že jste na věc zapomněli anebo že jste se rozhodli ji vytěsnit či jinak ignorovat.
Komunikace budoucnosti
Jedná se o způsob komunikace, která není konfliktní a umožňuje splnit svůj účel. Je důležité udržet si vlastní hranice a komunikovat jasně. Užitečné je vyhýbat se hodnotícím vyjádřením a být konstruktivní, například při vyjádření vlastních potřeb či obav,“ vysvětluje Ing. Lucie Lamačová, Ph.D., na závěr. Pokud jsou vaše negativní emoce a pocity stále příliš silné, je prospěšné naučit se s nimi pracovat a ovládat je. Komunikace, která je nenásilná a respektující i s lidmi, kterým nemůžeme vnitřně cokoli odpustit, je nejen účelná, ale také nejméně zatěžující naše vnitřní já. Zajistíte tak především bezpečný prostor pro sebe.
Zdroj: autorský článek
