Tobě ale chutná! Vnímání našeho těla ovlivňují ti nejbližší

.

. Zdroj: Hector Gomez on Unsplash

Barbora Šťastná
Seberozvoj

Kde zaznívají nejvíc zraňující komentáře na adresu našeho těla? Není to na sociálních sítích, ale v rodinném kruhu. Vyslovují je naši nejbližší: matky, otcové a babičky. Jak se jim můžeme bránit?

Rodinné obědy u babičky by Linda nejraději vynechala. Při každé návštěvě se opakuje stejný rituál. „Jen si přidej,“ naléhá babička a žádné upejpání netoleruje. Ale když se Linda poslušně pustí do přídavku, záhy od ní uslyší: „Tobě ale chutná, co? Budeš tlustá.“

„Až nedávno mi došlo, co je to za neuvěřitelný mindfuck,“ svěřila se Linda na Facebooku. Její příspěvek vyvolal obrovskou odezvu žen, které v nejbližší rodině zažívají v různých obměnách totéž: „Cizí si to nedovolí, příbuzní neomylně.“ „Za téměř padesát let mého života si ke mně něco takového dovolil jediný člověk a to je moje matka.“ „U nás na to byla expert babička. Kdykoli jsem přijela, už ve dveřích se křižovala, jak jsem zase přibrala, ale vzápětí už by mě futrovala.“

„Moje sestra trpí anorexií, má za sebou řadu pokusů o terapii. A když má zrovna lepší období a naloží si na talíř třeba trochu víc zeleniny, babička si neodpustí: Tohle všechno sníš?!“ „Je pravda, že nejvíc si dovolí nejbližší rodina. Nedej bože, když je člověk ke všemu třeba ještě vegetarián.“

Když je řeč o poruchách příjmu potravy, pokřiveném vnímání vlastního těla a psychickém utrpení, které s tím souvisí, za viníka bývají obvykle označovány módní časopisy s vyhublými modelkami a upravené fotky na sociálních sítích. Jenže ty nejjedovatější komentáře ohledně tělesné váhy slýcháme úplně někde jinde: doma, v kruhu rodiny. Netřeba zdůrazňovat, že podobné poznámky bolí o to víc, že přicházejí od těch nejbližších.

Mandlové mámy a bodří strejdové

Lidi, kteří své rodinné příslušníky zraňují řečmi o tloušťce, můžeme rozdělit do dvou skupin. Do té první patří zejména starší lidé, kteří nemají ponětí, jaké škody mohou napáchat vtípky o „holce krev a mlíko“, „macatém zadku“ a „naducaných tvářičkách“. Nikdy neslyšeli o poruchách příjmu potravy nebo je považují za projev moderní zpovykanosti.

O strachu z jídla s Karolínou Four

Video placeholder
Podcast Restart: Strach z jídla může být nebezpečný • Videohub

Do druhé skupiny patří lidé, kteří tohle všechno vědí naopak až příliš dobře. Často úzkostné matky, které se samy potýkají s nepřijetím vlastního těla a do svých dcer si promítají své vlastní nejistoty. „Perfekcionističtí a narcističtí rodiče berou své dítě jako přímý odraz sebe samých. Takže když dítě nevypadá podle jejich představ, vnímají to jako vlastní selhání, ostudu,“ říká Rachel Rodgers, dětská psycholožka z Bostonské univerzity. I když na začátku může stát pochopitelná obava rodičů, kteří chtějí uchránit dítě před obezitou a s tím související šikanou, výsledek je, že se šikany sami dopouštějí. „Zahanbování ze strany takových rodičů je zkratkou k nezdravému vztahu k jídlu. Dítě začne rebelovat tajným přejídáním, nebo naopak nasadí drastický dietní režim,“ dodává Rachel Rodgers.

Místo přímých útoků často zaznívají různé narážky a naoko dobře míněná doporučení: „Nechceš si vzít na sebe něco lichotivějšího?“ „Ty si vážně dáváš další kousek dortu?“ „Nechceš si dát něco zdravějšího?“ Ve Spojených státech se pro tento typ matek ujal výraz „almond moms“ (mandlové mámy). Na sociální síti TikTok se nedávno rozšířilo starší video, v němž bývalá modelka Yolanda Hadid hovoří po telefonu se svou tehdy náctiletou dcerou (dnes supermodelkou) Gigi Hadid. „Cítím se slabá, jedla jsem jen půlku mandle,“ říká dcera. „Dej si ještě pár mandlí a dobře je rozžvýkej,“ doporučuje jí matka.¨

Snad jsem tolik neřekla!

Zahanbování kvůli (často jen údajné) tloušťce neboli fat shaming podle mnoha studií způsobuje depresi, úzkost, vede k nízkému sebevědomí a poruchám příjmu potravy, ale i k tomu, že jeho oběti se vyhýbají sportovním aktivitám. Jako děti jsme vůči tomu bezbranní, ale komentáře týkající se vlastního těla zraňují i dospívající a dospělé. Na návštěvě u rodičů a prarodičů se často cítíme znovu tak trochu jako malí, ovládají nás emoce, s nimiž v jiném prostředí už umíme pracovat.

Přesto si můžeme osvojit několik obranných strategií. Racionální vysvětlování pomůže málokdy. Příbuzní, kteří se dopouštějí podobných poznámek, obvykle neumějí respektovat osobní hranice druhého ani v mnoha jiných oblastech. Důležité proto je před návštěvou i během ní v rámci možností pečovat o svou tělesnou i duševní pohodu. Můžeme také zapojit empatii a připomínat si, že rýpnutí adresovaná nám jsou ve skutečnosti projevem jejich vlastní nespokojenosti se svým tělem. Když nic nepomůže, je zcela v pořádku v danou chvíli vystoupit z konverzace, odejít z místnosti nebo se naštvat. Předem se připravme na to, že to vyvolá ublíženou, defenzivní reakci: „Snad jsem tak moc neřekla!“ „Vždyť to s tebou myslím dobře.“ „Neměla bys být tak přecitlivělá.“ Důležité je se v takovou chvíli oprostit od pocitů viny, které nám pasivně agresivní příbuzenstvo může podsouvat, a vědomě upřednostnit své vlastní emoce. Oběť fat shamingu není v rodinném kruhu tím, kdo „dělá scény“, ale je to ve skutečnosti ten, kdo škodolibé poznámky vyslovuje.

Ozvěnou své matky

Rodinné prostředí ovlivňuje naše vnímání vlastního těla mnohem dříve, než dětskou psychiku zasáhnou sociální sítě nebo ultraštíhlé modelky v reklamách. „Největší vliv na body image každé ženy má její vlastní matka,“ říká psycholožka Rachel Rodgers. „Již děti předškolního věku si tak berou za své přesvědčení, že být štíhlý je správné a být baculatější je nežádoucí.“ A toto přesvědčení může dítě vstřebat i tehdy, když o tom doma v souvislosti s ním nikdo nemluví. „Stačí, že matka dává najevo nespokojenost s vlastním tělem a tím prezentuje určitý model chování. Jídlo a vzhled začnou být vnímány jako něco problematického,“ míní Rachel Rodgers.

Profesorka Marisol Perez v roce 2016 provedla studii, jíž se zúčastnilo 151 dvojic matek a jejich dcer ve věku od pěti do sedmi let. Holčičky měly před zrcadlem popsat své tělo. Potom naslouchaly tomu, jak svoje tělo popisuje jejich matka, a byly vyzvány, aby své tělo popsaly znovu. „Nebylo tam ani jedno dítě, které by svou odpověď nezměnilo poté, co slyšelo matku říkat něco pozitivního nebo negativního. Byly jako ozvěna.“ Psychologové však upozorňují, že zahrnovat dítě komplimenty ohledně vzhledu je kontraproduktivní. Jen se tím posiluje přesvědčení, že být krásný je důležité a že v tom spočívá hodnota člověka.

Zkuste se prostě přestat bát

Jak si tedy počínat v roli matky, která nechce dceři předat nespokojenost s vlastním tělem? Vyhněte se shazování sama sebe a výrokům typu „nevypadám v tom tlustě?“, třebas by šlo jen o řečnickou otázku. Ideální je, když celá rodina při společném jídle konzumuje to samé a nevytváří se dojem, že určitá jídla jsou určitým lidem zapovězená, přestože po nich touží. „Pokud chcete, aby vaše děti nebyly nezdravě posedlé pizzou, pak potřebujete zapracovat na svém vlastním vztahu k pizze,“ konstatuje Rachel Rodgers.

Novinářka Virginia Sole-Smith ve svém podcastu Burnt Toast (Spálený toast) propaguje myšlenky pozitivního přístupu k vlastnímu tělu. „Skoro každý týden dostávám od rodičů otázku, jestli jejich dítě může jíst to a to. A vždycky odpovídám: Ano! Tak například: Kolikrát týdně může moje tříleté dítě jíst zmrzlinu? Moje odpověď zní: Týden má sedm dní. Takže vaše dítě může jíst zmrzlinu sedmkrát týdně. Není to protizákonné.“ I když Virginia na téma děti, rodiče a jídlo ráda žertuje, uvědomuje si, že mnoho rodičů, kteří se na ni obracejí, se potýká s tíživým dilematem.

„Mnozí z nich říkají: Jsem naprosto proti diskriminaci obézních. Ale já osobně si nemůžu dovolit ztloustnout, protože ve štíhlém těle se cítím líp. Odvolávají se na zdraví, ale ve skutečnosti tím myslí, že štíhlému člověku se ve společnosti žije líp,“ říká Virginia Sole-Smith a pokračuje: „Je jasné, že rodiče chtějí, aby jejich děti měly zdravý vztah k jídlu, aby netrpěly poruchami příjmu potravy, aby se cítily dobře ve svém těle. Ale zároveň by rádi, aby byly štíhlé.“ Jistě, ty požadavky nemusejí být v rozporu. U mnoha rodičů ovšem už preventivní strach ze ztloustnutí dítěte vede k omezování určitých druhů potravin, což je proměňuje v to nejlákavější zakázané ovoce. Začarovaný kruh se uzavírá. Virginia Sole-Smith tak staví úzkostné rodiče před sugestivní výzvu: „Co kdybyste se prostě přestali bát, že vaše dítě ztloustne?“ 

Slova, která ničí život

Jak se v rodinách mluví o tloušťce? Profesorka Kendrin Sonneville z University of Michigan zveřejnila studii 581 rodin, v níž sledovala, jak rodiče před dětmi mluví o tloušťce a jak to ovlivňuje vztah dětí k jídlu. Ukázalo se, že v 76 % sledovaných rodin alespoň jeden z rodičů před dětmi kritizuje své vlastní tělo. Ve více než polovině rodin, konkrétně v 51,5 %, se mluvilo obecně o nebezpečí obezity. Ve 43,6 % rodin rodiče přímo komentovali tělesné proporce svých dětí nebo poukazovali na jejich váhový přírůstek. A právě děti z této skupiny nejčastěji trpěly tajným přejídáním nebo jinak narušeným vztahem k jídlu.

Článek vyšel v časopise Moje psychologie 6/23