Odbourá stres a zlepší pozitivní přístup k životu. Co? Když si budete hrát
Taky se někdy díváte na děti, jak s plastovými rytíři bojují u plastového hradu s plastovým drakem, a tak trochu jim závidíte, přestože to poslední, co máte v úmyslu udělat, je připojit se k nim? Nemusíte, hraní si je i pro dospělé.
Samozřejmě že vás teď nebudu nutit koupit si plastové vojáčky a postavit zákop, ale spousta her, které jsme milovali jako děti, se od těch, jimž se občas věnujeme i v dospělosti, zase tak moc neliší. Ostatně existuje spousta rodičů, kteří doma nemají herní konzoli jen pro děti (a vlastní ji i nemalé množství singles) a prodej stavebnic Lego se rok od roku zvyšuje. Takticky totiž vyrábějí také stavebnice pro dospělé – řadu květin, které si sestavíte z drobných kostiček, nebo modelů světových metropolí. Naše potřeba hrát si totiž s věkem nezaniká, jen ji utlumují povinnosti, starosti a únava. Přesto je důležitá v každém věku.
Proč si hrát
Zatímco u dětí je hra naprosto klíčová pro jejich vývoj a my děláme všechno pro to, abychom je v hraní podpořili – od hraček přes omalovánky, knihy až po deskové hry, které s nimi často musíme hrát, sami sebe v dospělosti zanedbáváme. Jenže hraní má pro nás spoustu benefi tů. V první řadě prokazatelně zvyšuje naši celkovou pohodu. Podle studie z roku 2011, zaměřující se na psychologii wellbeingu, je hravost u dospělých spojena s jejich charakterem.
Lidé, kteří projevují větší predispozice a chuť ke hře, mají zpravidla také touhu ostatní rozesmívat, jsou schopni snáze zmírnit napětí a vykazují vyšší míru kreativity. Výzkumníci v rámci této studie požádali její účastníky, aby se ohodnotili podle pěti typů „hravého chování“, tedy jestli jsou spíš spontánní, expresivní, kreativní, vtipní nebo potřeštění. A zjistili, že lidé, co si častěji hrají, mají vyšší míru kreativity, smysl pro humor, celkově pozitivnější přístup k životu, lepší schopnost ocenit krásu i hravější způsob, jak projevovat náklonnost. Jinými slovy se chovají tak trochu jako děti.
Hrou proti stresu
V žádném případě to ale neznamená, že lidé, kteří „mají chuť si hrát“ jsou nějakým způsobem lepší než ti ostatní. Hra samotná prostě jen vylepšuje vlastnosti, jako je kreativita, a dlouhodobě v nás buduje pozitivnější přístup k životu. Hrou v dospělosti se přitom rozumí všechno, co vám přináší radost, ať už je to sport, hraní videoher, čtení knih, sbírání turistických známek, pletení nebo pozorování vlaků u trati. Každý takový koníček, při kterém alespoň trochu zapomenete na okolní svět, a věnujete se jen tomu, co vás baví, totiž snižuje míru nahromaděného stresu a pomáhá nám nahlédnout na problémy z lepší perspektivy. Během hry se vyplavuje hned několik takzvaných hormonů štěstí:
Dopamin – neurotransmiter, který je důležitou součástí systému odměňování našeho mozku, jeho vyplavování je spojeno s příjemnými pocity.
Serotonin – pomáhá přímo regulovat naši náladu, kvalitu spánku, chuť k jídlu, trávení a schopnost učení. Máme-li ho dostatek, cítíme se jednoduše v pohodě.
To nejlepší z Mojí psychologie poslouchejte jako audioverze. Všechny audiočlánky najdete zde.
Endorfiny – jsou přirozeným lékem proti bolesti a úzkosti, které naše tělo vyplavuje v reakci na stres nebo nepohodlí.
Je přitom celkem jedno, jakému koníčku se věnujete, hlavně že vás opravdu baví. I psychologové ale doporučují, že pro dobrou náladu je nejlepší dostatek pohybu na čerstvém vzduchu. Pokud tedy chcete zaručeně zvednout hladinu všech těchto hormonů ve svém těle, vyrazte na delší procházku do přírody s někým, koho máte rádi a s kým se zasmějete. Když to bude s partnerem nebo partnerkou a přidáte fyzické doteky, vyplavíte si navíc i oxytocin, hormon, který nám pomáhá prohlubovat důvěru a spokojenost ve vztahu.
Jak si hrát
To všechno je moc pěkné, přínosné a ideální, až na jedno velké „ale“. Zatímco jako děti si můžeme dovolit věnovat téměř celý svůj čas jen hře, jako dospělí už ho máme výrazně méně. A pokud si hru natvrdo nenaplánujeme do našich každodenních kalendářů a to-do listů, málokdy se na ni najde volná chvilka. Přes den přece musíte být v práci, pak je potřeba nakoupit, vyzvednout děti z kroužků, udělat s nimi úkoly, a večer vás čeká ještě hromada prádla na vyžehlení, na kterou se stejně vykašlete, protože jste po celém dni tak unavení, že skončíte na gauči u nějakého přitroublého seriálu, u něhož nemusíte moc přemýšlet.
V pořádku, koš s prádlem neuteče, ale upřímně, neuteče ani ten seriál, na který tupě koukáte jen proto, že máte pocit, že v devět večer je ještě brzo jít spát. Zkuste nechat televizi pro tento večer vypnutou a věnujte se něčemu, co vás opravdu baví a u čeho jen nezabíjíte čas. Kniha, audiokniha, háčkování, videohra, stavění modelů letadel, cokoli, co vás udrží od bezduchého scrollování reels na Instagramu, nebo pročítání agresivních komentářů na Twitteru, je lepší. Doslova. Opravdu cokoli.
Nejlepší samozřejmě je, když se nějakému koníčku věnujete organizovaně. Pokud plánujete na každé úterý a čtvrtek box, máte vyhráno. I tak ale neuškodí zapsat si do kalendáře hodinu jen pro sebe i v nějaký jiný den. Nic vám neuteče a máloco je důležitější než to, jak vám je.
Hra není hodnota
Ano, hrou nic nevzniká, zpravidla nevytváří žádné hodnoty – asi po vás nezůstane obraz hodný toho, aby visel v galerii, sportovní výkon, který se vyšplhá na žebříčky světových rekordů, nebo keramický hrníček, který se dá prodat za desítky tisíc. Proto hru v dospělosti celospolečensky vnímáme jako něco, co je zbytné, a co nemá moc význam.
Ostatně, hrát si, je tak trochu dětinské, a my i v odrůstajících dětech tendence hrát si často potlačujeme, aniž bychom si to uvědomovali: „Opravdu chceš k Vánocům autodráhu? Vždyť je ti čtrnáct. Nejseš na to už trochu velkej?“
Jenže hra má jeden klíčový benefit – je svobodná. Věnujeme se jí opravdu jen v momentě, kdy se jí věnovat chceme, a hlavně, kdy se nechceme věnovat ničemu jinému. Jejím účelem není výkon, jejím účelem je pobavit se a uvolnit, ačkoli se při ní „plýtvá“ časem, energií a často i penězi. Jenže čím víc jsme se na naší cestě dospělostí tomuto dospělému životu a všem jeho povinnostem přizpůsobili, tím víc jsme v sobě dokázali přirozenou dětskou radost ze hry udusit. Tím víc máme také výčitek, že plýtváme časem nad omalovánkami, když bychom mohli třeba nabrousit nože. Co se ale asi stane, když se budete od rána do večera zaměstnávat jen povinnostmi? Jak vám je, když nemáte pro samé povinnosti čas na nic, co vám dělá radost? A jak dlouho to můžete vydržet?
Uklidněte vnitřní dítě
Učte se od svých dětí! Ty nemají výčitky, že stráví hodinu ve vaně, protože přece musí umýt vlasy všem svým barbínám. Nestresují se z toho, že na počítači s kamarády stráví celé odpoledne, nebo že jsou venku na hřišti až do večera.
Ano, ony hypotéku neplatí, ale vy ji přece zaplatíte, i když si najdete párkrát do týdne čas jen na to, abyste se pohodlně a s radostí „proplýtvali“ vlastním časem při něčem, co vás neskutečně baví. Překážkou vaší hravosti není nikdo jiný než váš vnitřní dospělý. Vypněte ho na chvíli. A pošlete do háje i okolí, které své vnitřní dospělé není schopno umlčet, a dává vám najevo, že houpání se na houpačce a utrácení peněz za herecké kurzy byste si už ve svém věku a postavení neměli dovolit.
Toužili jste vždycky mít PlayStation, ale rodiče na něj neměli peníze? Kupte si ho teď. Je jedno, že je vám pětačtyřicet a že kvůli němu dřív nebo později půjdete spát ve tři ráno, protože už přece dohrajete tenhleten quest, porazíte bosse a pak to uložíte a vypnete. Ale už určitě, ne jako před hodinou. Kupte si tu pravou barbínu, která pod stromečkem nikdy neležela, oblečte si ji a učešte, klidně pětkrát za sebou. Dělejte si radost a dovolte si nebýt dospělí 24/7! Na hraní přece nikdy nejsme moc staří.
