Láska, zdraví, rodina... Nejlepší předsevzetí je najít rovnováhu mezi výkonem a laskavostí
Tlak na výkon je společenskou normou, které se těžko vzdoruje. Vydat se cestou větší citlivosti si žádá odvahu i vnitřní sílu. Jak ve vlastním životě najít rovnováhu mezi výkonem a laskavostí?
Když byly mému nevlastnímu bratrovi tři roky, jeho otec ho postavil na led a dal mu do ruky hokejku. Od toho dne se celý život naší rodiny podřídil jedinému cíli: Vychovat z něj nového Waynea Gretzkyho. Můj otčím vzhlížel k NHL, díky hokeji se měl bratr dostat „ven“, tedy na Západ, ke slávě a bohatství. Cestou, která k tomuto cíli vedla, byl každodenní dril. Ranní tréninky na zimáku ještě za tmy, sportovně zaměřená základka, víkendové cesty na turnaje, mokrá ribana na šňůře nad vanou, z nichž věčně odkapávala studená voda. A samozřejmě řev coby hlavní motivační nástroj.
„Makej, makej,“ neslo se během tréninků poloprázdnými tribunami zimního stadionu. Nic se na tom nezměnilo ani v devadesátých letech, jen místo „nového Gretzkého“ se doma mluvilo o „novém Jágrovi“.
Když bylo mému bratrovi devatenáct, dosáhl významného mezistupně na schodišti k úspěchu, který mu jeho otec naplánoval: Přijali ho do juniorského mužstva pražské Slavie. A právě v tom roce s hokejem ze dne na den sekl. Nevím, jak si to s otcem vyříkal, ale fandila jsem mu, měla jsem radost, že jde svou cestou.
Začal se věnovat počítačům a grafickému designu. Svou firmu budoval se stejným nasazením, jako předtím trénoval. Jiný modus operandi prostě neznal. Pracoval celé noci, řadu let nebyl na dovolené. Studoval seberozvojové příručky, díky nimž se snažil být ještě efektivnější. Jako by mu stále v hlavě znělo to hřmění ze zimáku: „Makej, makej!“ Od mnoha lidí za to sklízel obdiv. „Makání“ přestupující hranice psychického i fyzického zdraví je zkrátka v naší společnosti považováno za cosi ušlechtilého.
Jaký si to uděláš…
Láska, zdraví, rodina, dobré vztahy, odpovídají lidé nejčastěji, když se jich zeptáte na jejich žebříček hodnot. Jenže při pohledu na to, co naše společnost nejvíce oceňuje, laskavost, péče a pěstování vztahů v tom určitě nejsou. Nejvíc chvály a ocenění získává výkon. Ve studiu, v práci, dokonce i v péči o sebe a v aktivitách, kterým se věnujeme ve volném čase. Začíná to školními známkami, pokračuje přijímačkami na střední školy a nekončí to vlastně nikdy. Rozdílná startovní pozice nikoho nezajímá, důležité je, kam to dotáhnete.
Jistě, když se J. K. Rowling stala autorkou světového bestselleru, s uznáním se mluvilo o tom, že začínala jako chudá samoživitelka. Ale tato informace má hodnotu jen proto, že mezitím prodala miliony výtisků svých knih. Vysoký výkon přináší bezpečí v podobě dostatečného příjmu i svobodu věnovat se tomu, co vás baví. Nejste-li dost výkonní, žijete ve stálém stresu, že se neuživíte, přijdete i o tu práci, kterou máte, a spadnete ještě níž.
Německy píšící filozof korejského původu Byung Chul Han to popsal ve své knize esejů Vyhořelá společnost: „Největšího nepřítele má ve skutečnosti každý sám v sobě. Naše společnost je tvrdě individualizovaná – každý soupeří s každým o zdroje a snaží se podat co největší výkon. Lidé se stali podnikateli se sebou samými a neštítí se vykořisťovat sami sebe. Stali se z nás otroci digitálního věku, kteří nad sebou nepotřebují bič šéfů. Místo toho jsme uvěřili heslům o individuálním úsilí, růstu a motivaci.“
„Jaký si to uděláš, takový to máš,“ popsala toto nastavení mysli kapela Chinaski ve známé písničce. Každý je svého štěstí strůjcem, každý je svým vlastním šéfem. Všichni máme kapitál v podobě vlastních schopností, které můžeme zlepšovat. Něco se sebou dělat. Pracovat efektivněji, zhubnout, mít víc followerů, promeditovat se do pohody. Pokud se vám nedaří, asi na tom dostatečně nemakáte. Za každého z nás mluví výsledky. Zní to tak samozřejmě, že? Pokud by někoho napadlo to zpochybňovat, nepochybně to bude chudý, obézní a nepopulární loser.
Neučit se pro známky
Psychologické výzkumy přitom ukazují, že orientace na výsledek naše úsilí ve skutečnosti podkopává. Psycholožka Carol Dweck ve své knize Nastavení mysli rozlišuje dva druhy cílů: cíle orientované na výsledek a cíle orientované na růst. K těm prvním patří třeba snaha udělat zkoušku na jedničku, získat za čtvrtletí deset nových klientů nebo vyhrát nějakou soutěž. Zkrátka dosáhnout něčeho na první pohled viditelného pro okolí, co bude oceněno zvnějšku. Nemusí na tom nutně být nic špatného, až na to, že i motivace přichází zvnějšku a je hodně závislá na tom, jak to dopadne. Pokud nepřeskočíte nastavenou laťku, budete nejspíš otrávení, demotivovaní, a příště si ji nastavíte níž. Ztratíte vůli potýkat se s úkoly, které přesahují vaši momentální úroveň. Troufnete si jenom na to, o čem víte jistě, že to zvládnete. Možná začnete i prokrastinovat. Orientace na výsledek zkrátka funguje jen tehdy, když se vám daří.
To nejlepší z Mojí psychologie poslouchejte jako audioverze. Všechny audiočlánky najdete zde.
Růstové cíle jsou podle Carol Dweck ty, skrze něž se snažíme zvýšit své kompetence nebo naučit se něco nového bez ohledu na momentální výsledek. Ty nám otevírají prostor testovat své schopnosti, být zvědaví a zkoušet si poradit i s těžšími úkoly. Opravdu totiž není cílem za každou cenu „dostat jedničku“.
Problém je v tom, že mnoho prostředí, v nichž se každý den pohybujeme, je orientováno na výsledky. V první řadě to platí pro výuku na běžných základních školách. Fráze „neučíte se pro známky, učíte se pro sebe“ sice zaznívá už desítky let, ale nikdo, většinou ani učitelé, ji nebere vážně. Pokud nejvyšší hodnotou zůstává jednička na vysvědčení, těžko po dětech můžeme chtít, aby zvídavě prozkoumávaly, co ještě neumějí. Budou se držet toho, o už umějí, o čem bezpečně vědí, že to bude na jedničku.
Odvaha přestat „makat“
Společenské klima se v posledních letech bezpochyby mění. Odklon od tvrdého tlaku na výkon k větší citlivosti a laskavosti můžeme pozorovat v debatě probíhající na mnoha vysokých školách, ve fi rmách, které alespoň navenek deklarují péči o duševní zdraví zaměstnanců, i v řadě rodin, kde rodiče, konfrontovaní s úzkostmi svých dorůstajících dětí, dokázali změnit svůj postoj.
Takový životní přesun priorit si nicméně žádá velkou odvahu i vnitřní sílu. Pokud upustíme od bazírování na výkonu, může se stát, že najednou nebudeme schopni světu předložit výsledky, které si od nás žádá (nebo si to alespoň myslíme). To může být společensky i ekonomicky ohrožující. Citlivost se navíc navenek může jevit jako slabost. Zatnout zuby a „makat“ je zkrátka někdy jednodušší než se vypořádávat s údivem či nevolí našeho okolí a nejistotou, do které nás to uvrhne: „Ty letos nepoběžíš maraton?“ „Proč chceš přerušit studium, víš, kolik nás to stálo?“ „Aha, takže vaše Julie se nebude hlásit na gymnázium? Je to přece tak chytrá holka, není to vážně škoda?“
Kouzlo laskavosti
Každé ráno chodím venčit naši fenku Matyldu do pražských Riegrových sadů. Mnoho měsíců tam ve výklenku vedle sokolovny přespával sympatický muž bez domova. Říkali jsme mu filozof, protože jsem ho tam často po ránu zastihla zahloubaného do tlustých knih. Občas jsem s ním prohodila pár slov, zatímco jsem odtahovala Matyldu, která jevila eminentní zájem o jeho batoh. Kolikrát mě napadlo, že mu z domova přinesu kelímek s kávou nebo něco dobrého k snídani. Ale vždycky mě nakonec cosi zadrželo. Bála jsem se, aby to nebral jako projev povýšené blahosklonnosti. A vůbec, copak ho v jeho svízelné situaci vytrhne jedno kafe?
Přesně tím se v jedné ze svých studií zabýval psycholog Amit Kumar. Dospěl k závěru, že většina z nás silně podceňuje pozitivní dopad drobných projevů laskavosti k neznámým lidem. Třeba právě šálek kávy nabídnutý cizímu člověku. Při sérii experimentů s dobrovolníky zjistil, že toto drobné gesto přinese obdarovanému mnohem víc radosti, než darující předpokládá. „Lidé si neuvědomují, že více než hodnota darované pozornosti toho druhého potěší, že na ně někdo pomyslel,“ říká psycholog.
Důvodů, proč se většina z nás takových malých laskavostí nedopouští častěji, je celá řada. Obáváme se trapnosti, jsme citliví na odmítnutí a podceňujeme vstřícnost lidí okolo sebe. Máme strach, že to, co můžeme nabídnout, je malé a směšné. A také laskavost vnímáme jako jakýsi závazek k delšímu hovoru, dalšímu setkávání a pokračování ve vztahu, na který třeba nemáme čas nebo kapacitu. To všechno nás často přinutí potlačit spontánní nutkání udělat pro druhého jednorázově nějakou hezkou drobnost: vyslovit kompliment, podat květinu, nabídnout kousek čokolády.
Opět tu úřaduje vnitřní kritik, který nás tlačí do výkonnostního nastavení: „Když to nebude něco velkého, nestojí to za to.“ „Na tebe je tak akorát někdo zvědavej. Co si o sobě vůbec myslíš?“ Každý náš projev laskavosti přitom blahodárně působí nejen na naše okolí, ale i na nás samotné. Zvyšuje nám sebevědomí, je mocnou zbraní proti depresi, snižuje hladinu stresového hormonu kortizolu i krevní tlak. „Lidé mají mnoho příležitostí k drobným laskavostem, a nevyužívají je, což je škoda, protože jde o důležitý nástroj ke zlepšení duševní pohody,“ říká Amit Kumar.
Laskavost je také jednou z cest, jak si změnit optiku vnímání světa. Ten už nemusí být nekonečným závodem rozdělujícím lidi na vítěze a poražené, arénou vysilujících bojů nebo nekonečného „makání“, ale místem, kde můžeme sobě i druhým dělat radost. Přinejmenším občas, k/dyž k tomu sebereme odvahu.
