Jak změnit nepovedený první dojem? Jde to, ale trvá to
Udělat si na někoho nebo na něco názor, trvá pár vteřin. Naopak upravit později své mínění už tak snadné nebývá. Proč? Co všechno nám stojí v cestě a co můžeme udělat, když sami potřebujeme, aby nás ostatní viděli v jiném světle?
Musím říct, že když jsme se tehdy poprvé potkali, vypadal/a arogantně, nepříjemně, nesympaticky… komentoval nejspíš každý z nás minimálně jednou počátek nějakého svého vztahu s dovětkem… a teď jsme dobří známí. Jdete na pracovní pohovor a všichni opakují: „Musíš udělat fakt dobrý první dojem!“ No jasně, protože efekt prvního dojmu (neboli efekt primarity) je silný, a názor, který na jeho základě vznikne, je později těžko přepsatelný. Pokud se to má povést, musí se na straně toho, kdo má názor změnit, odehrát spousta věcí. Jakých? Aby se tak stalo, potřebujeme si uvědomit, co všechno se děje ve chvíli, kdy si názor tvoříme.
V informačním závalu
Pokud jde o názor na druhého člověka, sejde se informací už během prvních vteřin hodně, je to, jako když vás to na šachtě zavalí a nemůžete s tím nic moc dělat. Máme z dotyčného vizuální vjem, podvědomě načteme jeho řeč těla, vnímáme určitou energii danou i v kontextu daného momentu. Další informace přijdou s podáním ruky, uvědoměním si jeho vůně, ale to zdaleka není všechno. „Svou roli sehrává kognitivní zkreslení. To se děje například v okamžiku, kdy vám člověk někoho připomíná, a vy si ho automaticky, zařadíte úplně stejně. Nemusíte si to ani uvědomovat, ale na to konto s ním jednáte zkrátka jinak,“ vysvětluje psycholožka a bodypsychoterapeutka Bára Riedl Černíková s tím, že další informace nasáváme ještě skrze naučené, například genderové stereotypy, tedy domněnky, že ženy nemohou tohle a muži by neměli zase tamto… I z toho se skládá první názor.
„Jenže, když se na to podívám navíc optikou sociální psychologie, tak ta mi říká, že vedle názoru zaujímám k dotyčnému také nějaký postoj! A to se situace ještě komplikuje, protože postoj je tvořený jednak názorem, což je jeho kognitivní část, ale také emotivní složkou a složkou chování,“ vysvětluje body-psychoterapeutka. „V okamžiku, kdy chceme, aby někdo změnil názor, tedy respektive svůj postoj, nelze změnit jen jeho kognitivní část.“ Budeme najednou stát například i proti zkušenostem z výchovy, kdy do svého postoje promítáme, jak by určité věci vnímali naši rodiče. A to samozřejmě v negativním stejně jako v dobrém.
Ty utváříš mě, já utvářím tebe
Postoj, jaký vůči danému člověku zaujímám, zároveň určuje, jaký k němu budu mít vztah. Sedne mi? Budu s ním chtít pracovat? Trávit s ním čas? Žít s ním, pokud to bude až tak soukromé? A přemítáme dál, neboť podle toho, jaký vztah k druhému navážu, se propíše zpátky až do hloubky mě samotného a do jisté míry mě to začne defi novat. Odkazovat k mé životní filozofii, přesvědčení, lidství. „Tahle vztahovost, skutečnost, že žijeme v nějakých vztahových sítích, nás opravdu utváří. Mění nás totiž už to, že si spolu o věcech povídáme, nějak se k sobě vzájemně vztahujeme, přemýšlíme spolu o jednom tématu… A ať je to souhlasně, nebo nikoli, pořád se dějí mezi námi procesy vzájemného působení,“ potvrzuje Bára Riedl Černíková.
To nejlepší z Mojí psychologie poslouchejte jako audioverze. Všechny audiočlánky najdete zde.
Z celého procesu utváření prvního názoru je jasné, proč je změna tak komplikovaná. Všechno, co jsme vstřebali, je totiž potřeba znovu projít a doslova přenastavit. Když hájíme svůj názor na někoho či na něco, hájíme sami sebe. Své hodnoty nebo hodnoty, které vyznávala naše rodina. Správnost procesu, kterým jsme při tvorbě názoru, potažmo postoje a vztahu, prošli. A teď to máme mít jinak? Není divu, že mnozí z nás neustupují ani tehdy, když se mýlí. Už jen pro tu nutnou práci na sobě je to vlastně docela pochopitelné.
S nejistotou přichází stud
A nakonec, pokud nechceme změnit názor, třeba i ve chvíli, kdy ostatní už tak učinili, či kdy je evidentní, že jsme se zmýlili, může přijít docela obyčejný strach. Pokud byl totiž náš předchozí názor špatně, vždycky se tak trochu cítíme špatně „celí“. Objevuje se stud, pocity zranitelnosti. Panika, v čem všem jsme se ještě mýlili, nejistota, kdy jsme vlastně žili pravdu, a kdy iluzi. Pátráme, kde a čím jsme se nechali zmást. Tím vším přitom často procházíme nevědomě, což nám situaci neusnadňuje. Přitom čím významnější je věc, na kterou bychom měli názor změnit, tím je vše logicky komplikovanější. Já přece úplně s klidem přiznám, že jsem se mýlila, když jsem si myslela, že moje sedmdesátiletá instruktorka jógy povede jednoduché lekce, u kterých se neztrapním svou neohebností začátečníka. Chybička se vloudila. Ztrapňuju, protože její kondice je pro mě absurdní!
„Ale v úplně jiné roli byli třeba lidé po sametové revoluci nebo v době, kdy se znovu sjednotilo Německo. Desítky let ideologií a přesvědčení… Pak najednou přijde revoluce, a vy si musíte přiznat, že jste žili ve lži? To je obrovsky bolestné!“ popisuje Bára Riedl Černíková a dotýká se tím zároveň principu toho, proč tak dlouho trvají celospolečenské změny názorů a postojů. Každý kousek skládanky musí projít reargumentací, emočním přenastavením, prodrat se skrze převzaté stereotypy, odkazy minulosti, rodiny, výchovy. Člověk potřebuje stanout tak trochu nahý sám před sebou a pak se znovu, po pečlivém zvážení nových faktů, se obléct do nového mínění. Což trvá různě dlouho, člověk od člověka.
Myšlení růstu
Dá se nějak preventivně ošetřit proces změny názoru? „Tím momentem, který nakonec nejvíc určuje, jak změnu ustojíme, je naše povaha, vlastnosti a jejich pružnost. Za mě je dobré být otevřený, přijímající, a než si příště udělám nějaký závěr, dostatečně dlouho pozorovat. Nesázet jen na první dojmy a vyhodnocovat konkrétního člověka pokaždé v konkrétních souvislostech, nikoli stereotypně, předsudkově, zjednodušeně. Je sice pravda, že nám právě stereotypy usnadňují a zrychlují vyznávání se ve světě, ale pokud se na ně nebudu spoléhat, vyhnu se tak zkreslení a zefektivním proces skutečného poznávání lidí kolem sebe. Je to rozhodně výhodnější strategie než zaujímat fixní názory,“ říká důležitou věc Bára Riedl Černíková.
Dotýká se tím jednoho z nejtypičtějších znaků dospělosti, nebo chcete-li zralosti. Zůstat otevřený, nebát se revidovat vlastní názory, pátrat po aktuálních informacích, ty umět kriticky vyhodnocovat, pak porovnávat s dosavadním přesvědčením, a v případě potřeby změny jej posunout. Není to nátura „kam vítr, tam plášť“, je to růstové myšlení. Cenný zdroj flexibility i svobody v životě.
Ale já už nejsem takový/á
Pojďme se podívat na situaci, kdy si přejete, aby někdo změnil názor na vás. Posunuli jste se. Víte, že se k dotyčnému dostaly špatné informace… Cokoli! Jenže jen tak přijít a říct: „Hele, já už jsem jinde!“ nebo „To byly jen pomluvy!“ moc nefunguje. „Funguje pouze dlouhodobost, konzistence, postupně budovaná důvěryhodnost. Tak třeba pracovní prostředí – vím, že mám již na jinou práci, že jsem si doplnil/a vzdělání, ale nestačí to o sobě říkat. Musím se tak dlouhodobě konzistentně chovat a získat si důvěru. To znamená, že kognice ,chci povýšit, protože za A, B, C, D…‘, musí souhlasit s mým chováním, musí to být všechno koherentní, jinak nebudu uvěřitelný/á. Musím chodit na semináře, přicházet se svými nápady a také být vidět, ne čekat, že změna názoru nastane jen tak, a já u toho prakticky nebudu,“ dává konkrétní radu Bára Riedl Černíková.
Ani tak nemusí dojít rovnou ke změně názoru. Někdy to trvá. Člověk prostě potřebuje mnohem víc důkazů o tom, že věci jsou jinak, než potřeboval argumentů pro svůj prvotní názor. Proto jsou napravení záporáci ve filmech vždycky tak dlouho pokorní a trpělivě vyčkávají, až si lidé kolem nich všimnou, že jsou jiní. Změna názoru na vás se bude skládat pomalu, po střípcích. Může to být párkrát i o jednom kroku vpřed a dvou zpátky… „A zároveň také o vaší síle, sebedůvěře i sebevědomí. Když zůstaneme u té práce. I kdybyste chtěli rovnou změnit obor, musíte věřit sami sobě, abyste byli uvěřitelní pro ostatní. A to s klidem můžete, protože ať už ve svém životě budete začínat s čímkoli novým, s jakoukoli změnou, nezačínáte od skutečné nuly. Máte své zkušenosti a v řadě věcí je můžete uplatnit napříč celým svým životem, všemi možnými obory, vztahy a situacemi,“ nabádá odbornice nepohlížet na věci zbytečně černě. A mimochodem, pokud má na vás někdo změnit názor, tedy přesadit si vás třeba i do jiné sociální bubliny, pomáhá sdílení pozitivních příběhů. Těch, kde už se změna stala.
Vyzkoušejte živou knihovnu
Měnit názor znamená často přeprat předsudky. „Co se předsudků týče, na ty tady v Česku například výborně funguje projekt Živá knihovna! Můžete si v ní totiž půjčit člověka – s handicapem, duševním onemocněním, z LGBT+ komunity a podobně, sednout si s ním na pár hodin ke kávě a nechat si vyprávět, jak se mu žije doopravdy. A získat pak svůj vlastní názor bez předsudků. Kromě fl exibilního myšlení je totiž obecně skvělou celospolečenskou strategií vzdělávání proti předsudkům!“ doporučuje Bára Riedl Černíková. V životě je přece prospěšnější nacházet spíše to, co nás spojuje, než to, co rozděluje a způsobuje nepochopení. Aby se tak dělo a mohli jsme společné plochy hledat, musíme o nich vůbec vědět, pak si vzájemně naslouchat a snažit se o myšlení růstu.
