Hubený neznamená zdravější, chytřejší ani méně líný. Co je fatfobie a proč škodí nám všem?

.

. Zdroj: Omar Lopez on Unsplash

Svět by byl spravedlivější, kdybychom byli slepí vůči barvě kůže, pohlaví a tělesným proporcím. Máme ale oči, a tak i předsudky. Předpojatost vůči lidem s vyšší váhou je realita a obyčejný tuk vzbuzuje nejrůznější silné emoce. Jako strach. Z tloušťky vlastní i cizí. Diagnóza: fatfobie.

Fatfobie znamená intenzivní strach z tloušťky. Ale nemusíme zacházet do extrému, abychom si uvědomili, že tlustí lidé jsou standardně a zároveň stereotypně vnímáni přinejmenším jako ti, kteří nemají pevnou vůli odpustit si nezdravé jídlo a jsou líní se sebou něco udělat. Jízlivě řečeno, o fitku a zdravém stravování nejspíš nikdy neslyšeli, empatičtěji, že nejspíš trpí nějakou nemocí, a nejpravděpodobněji, že zajídají rozbouřené emoce. Suma sumárum, nemohou být spokojení se svým životem a cítit se dobře ve svém těle. Přitom to tak vůbec být nemusí.

Velké tělo, velká starost

Nosit všude s sebou velké tělo není úplně legrace. Ne každý má kondici tanečnice a choreografky Jarky Calábkové, spíše se člověku pohybuje o poznání hůř, zadýchává se i do menšího kopce, potí se na místech, která štíhlé nenapadnou, a co je někdy i horší, lidé se dívají. Třeba v přeplněné tramvaji docela otráveně, zvlášť když s sebou máte tašku větší než kapesník. Což nejsou jediné nepříjemnosti, kterým musejí obézní lidé čelit. Vzhled a tělesné proporce mohou být překážkou i v pracovním životě. Tak třeba obézní letušku potkáte stěží. Letadla na to nejsou zrovna stavěná – v ekonomické třídě je běžné, že si cestující nadměrných velikostí musejí přikupovat sedadlo navíc i pozici s větším meziprostorem, takže už jen z praktického hlediska tlačit v úzké uličce vozík a otáčet se na všechny strany podle přání pasažérů není zrovna komfortní. V modelingu je to už významně snazší, doba, kdy mezi vyzáblými modelkami vyčnívala víceméně jen baculatá Ashley Graham, je pryč. Módní i filmový průmysl se musel přizpůsobit světovému trendu vyplývajícímu ze skutečnosti, že se obezita stala šířící se civilizační chorobou.

Ale co běžnější profese? „Moji sestřenici vyhodili z recepce fitka, protože přibrala, vlastně ani ne mnoho,“ popisuje kamarádka Aneta čerstvou zkušenost s diskriminací. Zaměstnání, kde člověk musí takzvaně reprezentovat, jsou první na řadě. Jenže jde i o místa, kde byste to úplně nečekali. Třeba v IT, reklamě, na úřadu. Pracovníci HR mohou uchazeče s vysokým BMI diskriminovat, a ani si to nemusejí uvědomovat. Výzkumy už dávno ukázaly, že fyzicky atraktivním lidem se automaticky připisují pozitivnější vlastnosti než neatraktivním. A u žádostí o zaměstnání to nezůstává, vylučování kvůli tělesné váze se týká i pracovních kolektivů. Studie z roku 2021 zkoumala 14 000 lidí v Americe, Austrálii a Evropě, kteří se zúčastnili programu na regulaci hmotnosti – 58 procent dotázaných uvedlo, že byli stigmatizováni ze strany svých kolegů v zaměstnání.

Zase gender

Ve vztahu obezity a společnosti hraje významnou roli pohlaví. Profesorka z University of Connecticut Rebecca Puhl na základě výzkumů už v roce 2008 zjistila, že zaměstnankyně jsou k diskriminaci na základě hmotnosti náchylnější. „Zažívají ji, ať už mají mírnou, nebo silnou nadváhu,“ uvádí s tím, že u mužů se musí jejich BMI zvýšit poměrně vysoko, než se u nich začne projevovat stejná úroveň diskriminace. Rebecca Puhl to připisuje různým společenským standardům týkajícím se hmotnosti a přitažlivosti mezi pohlavími.

„Historicky víme, že vždycky existovaly ideály krásy, byť se proměňovaly. Právě to, že se proměňují, potvrzuje, že krása univerzálně neexistuje, naopak vidíme, že vždycky jsou jen nějaké normy, které nám říkají, jak mají ženy vypadat. A to jim samozřejmě odebírá energii, čas a nakonec i peníze, které musí do vzhledu investovat,“ připomíná v doprovodném rozhovoru podcastové série Sádlo socioložka Iva Baslarová. I fatfobie má tedy dvojí metr.

Diskriminace na základě hmotnosti na pracovišti je podle BBC stále legální téměř ve všech částech světa, s výjimkou amerického státu Michigan a několika amerických měst včetně San Francisca a Madisonu ve Wisconsinu. V mnoha zemích jsou charakteristiky včetně pohlaví, rasy, náboženství a sexuální orientace oficiálně chráněny zákonem, což znamená, že je zaměstnavatelé nemohou využívat k diskriminaci. Ale až na pár výjimek to zatím neplatí pro váhu. Tuhle zákeřnou formu diskriminace je zkrátka těžké potlačit.

Kdo ochrání obézní

Ve společnosti panuje mainstreamový názor, že za své tělo je každý zodpovědný a udržování váhy má ve své moci. Lenost, byť jen zdánlivá, se ve workoholickém západním světě zrovna neodpouští. Stigmatizace a diskriminace obézních zatím nejsou natolik velké téma, aby je bylo možné rychle zmírnit, natož vymýtit. Jeden člověk si řešení tohoto znevýhodnění vzal za svoje poslání. Doktor Stuart W. Flint z Beckett University v Leedsu nedávno vyzval britskou vládu, aby se vypořádala se stigmatem souvisejícím s váhou a zavedla dlouhodobou politiku, která uznává chronickou povahu obezity.

Tento psycholog studuje i psychosociální dopady, které stojí za tělesnou váhou, a faktory, jež nelze tak jednoduše ovlivnit. Mezi nejdůležitější patří genetika, finanční situace a prostředí, v němž člověk žije. Chudší lidé jsou totiž dnes paradoxně obéznější.

O body shamingu s Honzou Vojtkem

Video placeholde
O čem se mlčí - Bodyshaming: Jak moc nás ovlivňuje? • Videohub

„Akceptuje se, že v některých případech s lidmi zacházíme na základě tvaru a velikosti jejich těla odlišně. Důstojnost a respekt by ale měly být nabízeny každému,“ říká Flint, podle kterého obavy o vzhled svého těla řeší už tříleté děti. Stačí, když se podívají na pohádku. Obézní dětské televizní postavy jsou často zobrazovány stereotypním způsobem, včetně žravosti, pomalého pohybu, nedostatku přátel a sociální neohrabanosti. I když je potřeba přiznat, že už se konečně objevují první filmové vlaštovky, které tento diskriminující pohled mění.

Komentáře u lékaře

Obezita je komplexní problém. Nejsme všichni na stejné startovní čáře, někdo se zkrátka nenarodil s dobrým a rychlým metabolismem. Rodiče ho od narození neučili lásce k ovoci a zelenině nebo jim ani přes veškerou snahu nepřišel na chuť. Udržet linii může mnohé lidi stát velké úsilí, a pokud zrovna zažívají v životě starosti, není hubnutí jejich prioritou. Zdá se, že tělesný tuk nenechá chladným téměř nikoho. Ani lékaře a zdravotníky. Obézní člověk je pro některé rovnou podřadný pacient. Bolí přitom nejen slovní útoky, ale i necitlivé poznámky. „To je ale škoda, ne?“ ptala se mě před časem štíhlá sestřička při pohledu do mé zdravotní karty, ze které vyplynulo, že jsem měla před pár lety o 8 kilo méně. „Je, no,“ pokrčila jsem rameny se stydlivým úsměvem a s vědomím, že ani pro mě není boj s kily navíc zrovna nejjednodušší.

Zároveň se vede debata, zda náhodou na kondici nezáleží víc než na tučnosti. Určitě se najdou tlustí lidé, kteří na tom budou zdravotně lépe než hubení. „Přestaňme komentovat to, jak lidé vypadají a jak to souvisí s jejich zdravím. Podporujme myšlenky hnutí Fat Liberation Movement. To netvrdí, že váha za žádných okolností nesouvisí se zdravím. Usiluje pouze o respekt k tlustým lidem,“ komentuje téma feministický magazín Druhá směna na Twitteru.

Štěstí je v hlavě

Zrovna když jsem dopisovala tento text, pozorovala jsem z okna kavárny mladý pár. Oba měli výraznou nadváhu, v pravidelném rytmu se kývali k sobě a od sebe jako dvě bójky na zvlněné mořské hladině. Šlo se jim hůř, ale vypadali spokojeně, šťastně. Ti evidentně fatfobií netrpí, pomyslela jsem si, ne jako má známá, do jejíž domácnosti něco jako čokoládová sušenka neprojde a třináctiletá dcera v gymnastickém tréninku jí skládá účty z informací na osobní váze. Nenávist k tuku na lidském těle je opravdu jen v našich hlavách. Bez ostychu potom na anonymních sociálních sítích. Co by přineslo úlevu? Snažit se prvoplánově neposuzovat. A o obézních lidech si nic předem nemyslet.

Článek vyšel v časopise Moje psychologie 6/23