Nechce makat? Když vaše dospělé dítě otálí s hledáním práce, nemusí to být z lenosti
Sledovat potomka, který se nemá k hledání práce, je pořádně vyčerpávající zkušenost. Člověk by čekal, že po státnicích, výpovědi nebo delší pauze se věci dají zase do pohybu. Jenže dny se mění v týdny a nic. Zatímco rodiče oscilují mezi starostmi, výčitkami a pocitem, že selhali, dospělé děti si na první pohled jakoby nelámou hlavu. Opravdu se jim prostě nechce makat? Je dost možné, že panikaří ještě víc než my, jen to nedávají najevo, abychom je pořád „neprudili“.
První rodičovský instinkt bývá jednoduchý. Buď na potomka pořádně zatlačit, nebo ho naopak zabalit pod deku a starat se o něj zase jako o naše malé děťáko. Jenže ani jedna krajnost obvykle nefunguje. Tlak ve stylu „musíš si už konečně něco najít“ často vyvolá odpor, stud nebo uzavření se. A bezbřehá podpora typu „nevadí, my tě klidně uživíme“ zase může nechtěně posílit pasivitu a odkládání.
Pro začátek je proto důležité si uvědomit, že za neochotou hledat práci nejspíš není lenost, ale většinou pořádný strach. Úzkost ze selhání, nízké sebevědomí, perfekcionismus nebo obava z odmítnutí dokážou člověka totálně zablokovat. V hlavě našim mladým dospělým běží třeba tento vnitřní dialog: „Měl/a bych napsat aspoň jeden e-mail,“ ale hned nato: „Co když mi zase odpoví robot?“ Vyhýbání se aktivnímu hledání práce pak funguje jako krátkodobá úleva. Problém je, že bez práce se práce špatně hledá. (Ano, jako brýle v pohádce s Machem a Šebestovou.)
Zlatá střední cesta
Jako rodiče často chceme děti „zachraňovat“, ale právě tady je potřeba opatrnost. Emocionální podpora je důležitá, neomezená finanční a praktická pomoc však může motivaci u dospělých dětí dál oslabovat. Zkuste proto sdílet své vlastní zkušenosti a ukázat, že odmítnutí není důkaz neschopnosti, jen běžná součást pracovního procesu. Ale opatrně. Když se vám dítě naopak svěří se svými zážitky, hned ho nezahrnujte radami a nápady na řešení, ale opravdu si vyslechněte, jak se cítí. Většina lidí práci nenajde na první pokus a obzvláště v dnešní digitální době to není jako dřív. Představa, že stačí přijít na schůzku v čistých botách a pevně stisknout šéfíkovi ruku, je dost mimo. Mladí se často nedostanou třeba ani na osobní pohovor.
Nejvýhodnější je pro obě strany, když se jako rodiče vydáme cestou středem, bez extrémů. Osvědčuje se kombinace empatie a rozumných hranic. Dát najevo pochopení, ale zároveň zcela nepřevzít odpovědnost za život již dospělého člověka. Pomáhá mluvit o tom, co je na hledání práce těžké, bez obviňování a moralizování. Už samotné pojmenování úzkosti často sníží její sílu. Stejně tak je účinné rozdělit velký úkol na menší, zvládnutelné kroky. Aktualizovat životopis, odpovědět každý den na jednu nabídku, domluvit si jeden telefonát. Malý pohyb kupředu je pořád pohyb. Jako rodiče můžeme například ukázat, jak bychom si takový plán sami vytvořili. Bez zdviženého prstu s tím, že když to nebude přesně podle našeho plánku se žlutým zvýrazňovačem, tak bude zle.
Možná to nejcennější, co můžeme jako rodiče nakonec nabídnout, je hlavně náš vlastní klid a vytrvalost, přestože se to zdá jako nesplnitelný úkol. Když ale dítě cítí důvěru místo paniky, snáze se odhodlá k dalšímu kroku. A to platí, ať už je mu třináct, nebo pomalu třicet. V prostředí nastavené důvěry taky snáze společně odhalíte, zda už jsou úzkosti nebo beznaděj na vašeho nadějného absolventa příliš a zda by nebylo od věci přizvat odbornou pomoc. Nejde o to dětem nalinkovat přesný návod na život, ale pomoct jim uvěřit, že jsou schopné ho zvládnout samy.
