Moře rodičovské lásky nikomu neškodí. Co je skutečné rozmazlování?
Ještě žádné dítě na světě se nestalo rozmazleným přemírou rodičovské lásky. Co je skutečné rozmazlování a proč se necháváme zmást už samotným slovem, které evokuje mazlení?
Co vlastně znamená, že je dítě rozmazlené? Zeptala jsem se na to lidí různého věku ve svém okolí a dostalo se mi velmi rozmanitých odpovědí: „Že se všechno musí točit okolo něj.“ „Je to citlivka, neumí žádný sport, pořád brečí.“ „Neumí se zabavit samo, máma kolem něj pořád musí skákat.“ „Nesní, co má na talíři.“ „Když ztratí iPhone, rodiče mu hned koupí nový.“ „Pořád se chce nosit, nevydrží samo v postýlce.“ „Dneska jsou rozmazlený všechny děcka, jedno jako druhý. My jsme od táty dostali pár facek a bylo.“
Z mé malé ankety jednoznačně vyplynulo, že různí lidé si pod rozmazleností představují velmi odlišné věci. Někdo tím myslí zvýšenou citlivost, jiný život v materiálním přebytku, další nesamostatnost nebo potřebu pozornosti. Ještě více se však lidé rozcházejí v tom, jaké rodičovské chování k rozmazlenosti vede. Co je to vlastně rozmazlování? Dříve se mělo za to, že děti rozmazlují babičky, zatímco rodiče musejí doma udržovat disciplínu. Dnes se stále častěji stává, že naopak prarodiče vytýkají rozmazlování vnoučat svým dospělým dětem. Není divu, že mladí rodiče často tápou v tom, kde a jak vlastně dítěti nastavit hranice. Je rozmazlování, pokud tříletému dítěti dovolují usínat ve své posteli? Co když mu za spaní ve školce slíbí zmrzlinu? A co když začne dítě takový „úplatek“ vyžadovat jako samozřejmost?
Lásky a mazlení není nikdy příliš
Začněme tím, že s rozmazleností současných dětí to možná není tak zlé. „Kam až lidská paměť sahá, starší generace se vždy pohoršovaly nad současnými dětmi a mládeží, kterou měly za rozmazlenou, egocentrickou, kladoucí si nepřiměřené nároky,“ píše Alfi e Kohn ve své knize Thy Myth of the Spoiled Child. Dnešním padesátníkům bylo v době jejich dětství za normalizace vyčítáno, že nezažili válku a neváží si svého života v bavlnce. Dnes jsou to oni, kdo hořekuje nad rozmazleností současných dětí, které prý neznají lezení po stromech a odřená kolena.
„Nechovejte děti!“ doporučuje Tomáš Baťa v souboru rad nazvaném Našim ženám, uveřejněném roku 1927 v časopise Venkov. I další rady slovutného továrníka by možná stály za rozbor, nyní se ale zastavme u této, která se dotýká našeho tématu. Odráží totiž po generace zakořeněnou představu, že děti je možné rozmazlit přemírou lásky a fyzického kontaktu. Tato myšlenka se ostatně odráží i v samotném slově „rozmazlování“, jako by snad nadbytek mazlení a dotyků mohl pokazit dětský charakter.
Odborníci na dětskou psychologii říkají jednoznačně: Není to pravda. „Miminko není možné rozmazlit,“ uvádí francouzská psycholožka Darcia Narvaez. Mezi rodiči stále přetrvává obava, že pokud pochovají dítě pokaždé, když zapláče, vychovávají z něj malého tyrana. Ve skutečnosti tím jen naplňují jeho základní potřebu blízkosti a bezpečí. Někteří rodiče ho dokonce záměrně nechávají plakat ve vedlejší místnosti, aby se „vytrénovalo“ k samostatnému usínání. „Tím mu vysílají jasný vzkaz: ,Nepočítej s tím, že ti pomůžu. Jsi na to samo. Nedávej najevo svoje potřeby, snaž se je ignorovat. Pohřbi je v sobě,‘“ dodává Darcia Narvaez.
Takový přístup může dokonce vést k opačnému výsledku, než zastánci tvrdého přístupu očekávají. Dítě, které se v raném období nedočkalo naplnění své potřeby bezpečí, může být později nejisté, náročné a manipulativní. Ani po odeznění kojeneckého období podle odborníků není možné dítě rozmazlit přemírou lásky, mazlení, pozornosti a zájmu. Podle psycholožky Pavly Kaucké nemusí být důvodem rozmazlenosti ani fakt, že dítě vyrůstá v pohodlí a dostatku: „Domnívám se, že ani samotný materiální přebytek dítě nerozmazlí. Pravda, není mu k užitku a připravuje ho o možnost se na věci těšit a vážit si jich, ale k rozmazlenosti nestačí.“ Příkladem může být třeba osud Karla Schwarzenberga, který strávil jako syn bohatých aristokratů rané dětství na zámcích Orlík a Čimelice, ale rodiče ho vychovávali s vědomím povinností, jež z jeho postavení vyplývají.
Obchody na šikmé ploše
Zdrojem rozmazlenosti tedy není ani láska a pozornost, ani materiální pohodlí, nýbrž nejasně nastavené hranice dětského chování. Často se to stává rodičům, kteří mají problémy s vymezením hranic i v jiných oblastech, jsou příliš sebekritičtí a příliš ohleduplní k okolí, chtějí se každému zavděčit a obávají se, že když někomu nevyhoví, navždy onoho člověka ztratí. Nesnesou, když se na ně někdo zlobí, dokonce i když jde o jejich vlastního potomka. Na začátku může být jednorázový pokus o výměnný obchod: „Když budeš hodný, koupím ti hračku.“ Tím ale rodič s dítětem vstupuje na šikmou plochu, která se postupně zvrtne v uplácení typu „tady máš hračku a buď prosím tě aspoň na chviličku hodný“.
To nejlepší z Mojí psychologie poslouchejte jako audioverze. Všechny audiočlánky najdete zde.
Další velmi častá cesta k rozmazlenosti vede přes výčitky svědomí rodičů, často pramenící z toho, že s dítětem tráví málo času, ať už jim ho bere práce, nebo fakt, že po rozvodu žijí v jiné domácnosti. Ten krátký čas strávený společně s dítětem si nechtějí „pokazit“ tím, že od něj budou něco vyžadovat a budou čelit jeho potenciální nelibosti.
Pravěké tlupy neznaly rozmazlenost
Rodiče samozřejmě ze svých výchovných zásad neslevují proto, že by byli tak nedbalí, nezodpovědní nebo hloupí. Většinou jsou prostě vyčerpaní a na rozdíl od svého potomka nemají energii neústupně si stát za svým. „Když člověk je člověk unavený, snadněji to vzdává,“ konstatuje dětská psycholožka Michele Borba. „Říkat ,ne‘ a ustát si ho vyžaduje značnou duševní sílu, která nám zejména na konci dne často chybí.“
Někteří antropologové se domnívají, že fenomén dětské rozmazlenosti mohl vzniknout teprve v dobách, kdy se rozpadly tradiční kmenové či vesnické pospolitosti a rodiny začaly žít odděleně. Tlupy pravěkých lovců a sběračů neznaly nic jako „rozmazlenost“, třebaže jejich styl výchovy byl extrémně tolerantní, láskyplný a nevedly děti k ničemu, co by připomínalo disciplínu. Pravěké matky navíc stále nosily své kojence u sebe, takže děti plačící v kolébce či postýlce byly zcela neznámým jevem.
Současně ale děti vyrůstaly velmi kolektivisticky. Od samého začátku svého života byly součástí skupiny a chápaly, že každý musí svým dílem přispívat k tomu, aby všichni přežili a měli se dobře. Od nejútlejšího věku se učily umění se rozdělit a navzájem si pomáhat, což je pravý opak rozmazlenosti. Když potom jednotlivé rodiny začaly žít v oddělených domovech, náhle byla každá z nich na výchovu sama. Ale ještě dlouhá staletí poté šlo o širší rodinu s mnoha tetami, strýci a sourozenci. Teprve posledních pár desítek let s rozšířením nukleárních rodin, sestávajících z matky, otce a dvou dětí (je poněkud úsměvné, že tato rodina je dnes nazývána „tradiční“), zůstali rodiče na výchovu sami. A není divu, že jim často docházejí síly.
Seberte sílu říkat ne
Řekněme, že naše dítě je rozmazlené v pravém slova smyslu. To znamená, že má již za sebou batolecí období vzdoru, a přesto nerespektuje stanovené hranice, vyžaduje, aby vždy bylo po jeho, splnění svých přání žádá hned a neumí ani chvilku počkat. Je možné takové dítě „odrozmazlit“? „Ano,“ říká dětská psycholožka Michele Borba. „Ale ani pro jednu ze zúčastněných stran to není příjemné.“ Jejím prvním doporučením je přidat do svého slovníku „ne“ a naučit se ho říkat bez pocitu viny: „Pokud dítě reaguje pláčem nebo se zlobí, nabídněte mu veškerou svou láskyplnou empatii, ale současně trvejte na tom, co jste řekli. Pamatujte, že děti akceptují hranice ochotněji, když cítí vřelé propojení se svými rodiči.“
Druhé doporučení odborníků zní: Nesnažte se svá rozhodnutí vysvětlovat nebo ospravedlňovat. „Rodiče často žijí v iluzi, že když dítěti dobře vysvětlí, že nemůže dostat, co chce, přestane to chtít. Pokud vím, ještě nikdy v dějinách rodičovství se to nestalo,“ píše Nancy Samalin ve své knize Loving Without Spoiling. „Když vám dítě odpoví ,ale proč?‘ a vy mu řeknete důvod, obvykle následuje další ,ale proč?‘. V takovém případě mějte na paměti následující statistiku: Podle průzkumů děti o něco loudí v průměru devětkrát, než rodiče kapitulují. Takže vydržte a opakujte prostě ,ne‘ i po desáté a pojedenácté. Pak budete mít vyhráno.“ Láskyplné „ne“, pronesené v jeho nejlepším zájmu, ještě žádnému dítěti neublížilo. Stejně jako žádné dítě na světě nebylo rozmazleno přemírou mazlení.
