I rozchod si zaslouží respekt: Terapie pomáhá vztah zachránit, stejně jako uzavřít kapitolu a jít dál
S párovou terapií mám osobní zkušenost. Slavila úspěch. Konečně jsme se rozvedli. Bez velkých dramat a nezhojitelných ran na duších našich nebo našich dětí. A to vůbec není špatná bilance.
Párová terapie ale není jen pro „marné případy“, jako bylo naše ztroskotané manželství. I když rozhodně ani tak vůbec marná nebyla. „I vztahy, které se rozhodnete skončit, si zaslouží rozloučení s respektem, vnitřním klidem a bez zbytečné ještě větší bolesti,“ poznamenává psychoterapeutka z Institutu Moderní láska Jiřina Hermanová.
Kdy jít na párovou terapii
Není to tak dávno, kdy se párová terapie považovala za poslední záchranu vztahu, za něco, kam se lidé obracejí až ve chvíli, kdy už sami vyčerpali všechny možnosti. Dnes už ale stále více párů zjišťuje, že terapie nemusí přijít až „na konci“, ale může být i prevencí, která vztah posílí, než se v něm začnou objevovat hlubší trhliny.
VIDEO TIP: Jak zvládnout nudu a stereotyp ve vztahu?
„Čas na párovou terapii zpravidla přichází ve chvíli, kdy se partneři dostanou do dlouhodobější krize a nedaří se jim najít cestu ven,“ vysvětluje Jiřina Hermanová. Typickými signály podle ní bývají opakující se hádky bez řešení, pocit, že se partner uzavírá nebo že jako partneři nejsme vzájemně vnímaví ke svým potřebám. Častou rozbuškou jsou i zrady ve vztahu – nevěra, lhaní či porušení důvěry. Náročnou zkouškou vztahu bývají ale i životní zvraty, jako například stěhování, nemoc, ztráta blízkého či narození dítěte.
Není neobvyklé, že se partneři v rodičovské roli natolik pohltí péčí o děti, až se přestanou vnímat jako muž a žena, taková je terapeutčina zkušenost. Podle jejích vlastních slov to nakonec dopadá tak, že se vnímají jako „spolubydlící“ nebo „spolupracovníci v logistice“. „Právě tehdy se může terapie ukázat jako užitečná pomůcka pro znovuobnovení partnerského napojení,“ objasňuje.
Frekventovanými tématy partnerského nesouladu bývá také odcizení, jednostranná nespokojenost, případně růst jednoho z dvojice. „Stává se, že jeden z partnerů má pocit, že se ve vztahu ‚posouvá‘ jinam – hodnotově, životně či mentálně. Cítí, že vztah přestává být naplňující, i když není vysloveně špatný. Terapie pak může sloužit jako prostor, kde se všechny takové pocity dají otevřeně pojmenovat a zkoumat dál,“ upřesňuje Jiřina Hermanová. Dvojice ale také v řadě případů vztahových frustrací řeší úbytek intimity a potíže v sexuální oblasti, které mohou být sice tichým, zato silným zdrojem konfliktů.
Mýtus o poslední záchraně
Ze zkušeností párových terapeutů vyplývá, že mnoho dvojic do jejich poraden opravdu přichází až ve chvíli, kdy cítí, že je vztah na hraně. „Rozumím tomu,“ přitakává odbornice a dodává, že ve složitých obdobích může pohled nestranného odborníka nabídnout novou perspektivu a pomoct partnerům zorientovat se v tom, co se mezi nimi děje a co vlastně potřebují. „Párová terapie určitě nenabízí jediné a zázračné řešení, ale z mé zkušenosti může vytvořit bezpečný prostor, kde se otevřou témata, která doma zůstávají nevyřčena. Někdy pomůže vztah znovu postavit na zdravější základy, jindy umožní partnerský rozchod zpracovat způsobem, aby byl co nejohleduplnější, a to zejména tehdy, pokud jsou ve hře děti,“ připomíná Jiřina Hermanová.
Starost a péče o děti jsou přitom ve vztahu klíčové. „Jeden z důvodů, proč mám ráda párovou terapii, je kromě specifické dynamiky párů právě to, že pokud se bude lépe dařit partnerům, je šance, že se bude lépe dařit i jejich dětem. Rodičům terapie umožňuje více si uvědomovat dopad jejich vzájemného vztahu na děti a zároveň hledat způsoby, jak spolu komunikovat, aby děti nežily v emočně ani jinak složitém prostředí,“ zdůrazňuje terapeutka.
Nečejekte na krizi
Párová terapie je také účinným způsobem, jak problémům předejít. Pomáhá včas zachytit malé signály nespokojenosti, které ještě nejsou krizí. Vedle toho i učí partnery rozpoznávat staré vzorce chování, které si s sebou nesou třeba z dětství. „Nezřídka řešíme v terapii například problémy, když jeden z partnerů má pocit, že se mu některé situace stále opakují, a on neví, co s nimi. Mnohdy se jedná o staré vztahové vzorce zakořeněné třeba už v dětství nebo v předchozích vztazích, které se v současném partnerství znovu aktivují. Terapie může pomoci tyto vzorce rozpoznat, pojmenovat a společně hledat jiné, zdravější způsoby reakce. Právě v partnerském vztahu totiž často nejvíce vyplouvají na povrch staré emoční ‚otisky‘,“ vysvětluje odbornice a doplňuje, že v bezpečném, tedy přijímajícím a nehodnotícím prostředí terapie si mohou partneři ujasnit své potřeby.
Také můžeme prozkoumat, co jim ve vztahu funguje a co už tolik ne, a společně se naučit lépe komunikovat. „Prevence znamená nebát se otevřít témata, která jsme třeba zatím jen odsouvali, a to dřív, než z nich vznikne lavina,“ upozorňuje terapeutka s tím, že právě období, kdy vztah není „v ohni“, se nabízí jako ideální k otevřenosti a je přístupné změnám.
Když to přes to skončí...
Terapeut ale negarantuje, jak celý proces terapie dopadne. „Do terapie ke mně relativně často přicházejí i páry, které už cítí, že se blíží ke konci společné cesty. Někdy jsou ‚jednou nohou venku‘, jindy už udělaly několik kroků směrem k rozchodu, ale chtějí si ještě dát šanci – ověřit, zda lze vztah zachránit. I v těchto případech má za mě párová terapie své místo,“ povzbuzuje Jiřina Hermanová. Lidé spolu můžou zůstat, ale také se můžou „dobře“ rozejít.
I rozchod bývá výsledkem terapie. A nemusí jít o selhání. „A už vůbec ne o selhání terapie,“ doplňuje odbornice s ujištěním, že se v některých případech jedná o zralý a pravdivý výsledek společného procesu. „Terapie může oběma partnerům pomoci pochopit, co se ve vztahu dělo, proč věci nefungovaly, a pokud je míra zranění partnerů už vyšší, než jsou schopni zpracovat, pak je lépe se důstojně rozloučit – s menší bolestí a bez zbytečných výčitek,“ míní psycholožka. To je kýženým cílem zejména v případě, když jsou ve vztahu děti a partneři přes vzájemné rozpory spolu zůstávají stále v roli rodičů. Takový rozchod jim pak pomáhá zachovat si vzájemný respekt a udržet schopnost spolu komunikovat.
„Děti pak mohou vidět mámu s tátou, kteří jsou schopni se stále na důležitých věcech dohodnout a v nejlepších případech zůstat tak trochu kamarádi. To je pro jejich další vývoj zásadní. I když se vztah partnerský uzavírá, rodičovský vztah pokračuje až do smrti,“ zdůrazňuje.
Proč se nebát terapie
Pokud váháte, zda terapii vyzkoušet, není důvod k obavám. „Terapeuti nejsou soudci. Nikoho nesoudí a nehodnotí. Každý pár i každý jednotlivec přichází s vlastní zkušeností, kterou nikdo zvenčí nemůže plně chápat. A právě od toho je tu terapeutický prostor: Bezpečný, nehodnotící, otevřený pro zkoumání toho, co se děje,“ přibližuje Jiřina Hermanová a dodává, že párové rozhodnutí zkusit terapii neznamená, že je s nimi něco špatně.
„Naopak, je to známka toho, že jsou ochotni hledat všechny možné cesty řešení problému. A možná i způsob, jak si později neříkat: ‚Škoda že jsme to nezkusili…‘“ nabízí jiný úhel pohledu.
Kdo může za rozpad vztahu?
Cílem párové terapie také rozhodně není hledat viníka rozchodu. Naopak, poskytuje cennou možnost podívat se na vztah jinýma očima a s odstupem, větším klidem a prostřednictvím nestranného průvodce. „A i kdyby terapie nakonec nevedla k velké změně, samotný pokus může být důležitým krokem. Mnohdy stačí pár setkání a něco se pohne. A pokud ne, vždy je možnost odejít nebo zkusit jiný přístup. Ale je třeba dát celému procesu, a tak i vztahu šanci,“ uzavírá Jiřina Hermanová.
Zdroj: autorský článek
