Terapeut Martin Nawrath učí, jak nebýt destruktivní a prohlubovat svou citlivost
Aktivismus potřebuje emoce i impulzivní jednání. Je však důležité si postavit hranice a nekrvácet zbytečně a marně, nevytvořit si další předmět frustrace. Terapeut Martin Nawrath učí, jak nebýt destruktivní a prohlubovat svou citlivost.
Jsme jako společnost ze stavu současného světa frustrovanější než kdy dřív?
Jsem terapeut, takže samozřejmě nemám sociologické statistiky, ale ze své zkušenosti vnímám, že atmosféra mezi lidmi je opravdu napjatější, kritičtější a v určitém smyslu nespokojenější. Vycházím i ze zkušeností facilitátora různých veřejných setkání. Je cítit nejistota, nespokojenost a nedůvěra, která se může přehoupnout ke strachu, ale velmi často i k agresi.
Čím si myslíte, že to je? Nežije se nám na druhou stranu nejlépe v historii?
Materiálně určitě ano. Není žádné překvapení, že v tom určitý rozpor je, protože na jednu stranu, co si můžeme víc přát? Česko je krásná a bezpečná země a špatně si tu nežijeme. Na druhou stranu to množství nejistot, které teď zažíváme a které jsou velmi těžko uchopitelné, je větší, než jsme zažívali například v devadesátkách. Tehdy jsme měli jasné vize – vstup do Evropské unie, směřování na Západ, k tržnímu hospodářství a parlamentní demokracii. Šlo o jakýsi společný proud, i když samozřejmě také nebyl úplně jednomyslný a jednoduchý. Ale dnes mám dojem, že nám taková společná vize chybí a prožíváme spíš antivize – ať už to byla covidová pandemie, nebo válka na Ukrajině. Zažíváme zkrátka velké množství situací, které nás znejisťují.
Velmi znejišťující je také sílící klimatická krize, se kterou se pojí environmentální žal nebo klimatická úzkost. Co si pod těmito pojmy můžeme představit?
Je to jeden ze symptomů, který je v současnosti víc vidět. On tu byl samozřejmě vždy, protože ve společnosti odjakživa existovali lidé, kteří byli s přírodou spjatí silněji než ostatní. Řekl bych ale, že dnes je to téma zvědomělé víc. Jednak proto, že jsou ho plná média, a také stále častěji zažíváme proměny klimatu na vlastní kůži. Ať už šlo letos třeba o rozsáhlé požáry v Řecku, povodně, nebo v nedávné době i tornáda. Určitý zlom u nás, myslím, nastal i v době, kdy české lesy napadl kůrovec. Lidé byli zvyklí chodit do krásných lesů, které poskytovaly stín, a najednou nebylo nic. A skutečnost, že se to neděje někde na druhé straně zeměkoule, ale za vaší chatou nebo v místě, kde jste trávili dětství, vám vnímání úplně změní. Logicky jsme se stali citlivějšími k něčemu, v čem jsme zranitelní nejen osobně, ale i jako celá společnost.
Jak s klimatickou úzkostí dokážete jako terapeut pracovat?
Já osobně se zabývám procesově orientovanou psychologií, která se hodně věnuje i tělu klienta. Takže pokud se bavíme o úzkosti, často řešíme, jak ji zrovna daný člověk prožívá, jak ji vnímá jeho tělo. Úzkost může vést třeba k hlubšímu, intenzivnějšímu prožitku sebe sama, své hlubiny, což nemusí být prožitek, který cíleně vyhledáváme, protože nese i nejistotu a otázky. Někdy pracujeme s dechem, s relaxací, snažíme se najít i tělesný způsob vyjádření povahy úzkosti konkrétního klienta. Druhou úrovní terapie je pak přijít na to, co můžu ve svém životě dělat jinak. Kde mám spouštěče své úzkosti, jestli jsou to například zprávy, které vnímám z médií. Společně se pak s klientem snažíme najít, kde má v rukou nějakou moc, možnost něco ovlivnit.
Má vůbec člověk možnost v tomto ohledu něco ovlivnit?
Ano, ve smyslu občanské nebo politické angažovanosti nebo třeba nějaké formy aktivismu. Dnes je to obrovské téma. Vznikají například energetické komunity, v nichž se lidé snaží snížit svoji závislost na velkých dodavatelích energií a využívají alternativní zdroje. Naše role jako jednotlivce je samozřejmě limitovaná, protože systémové změny se mohou dít jedině v momentě, kdy je budou tlačit politici a velké nadnárodní firmy, ale už jen to hledání, co můžu udělat, mi může pomoci se klimatické úzkosti nějakým způsobem bránit. Abych se necítil pouze jako pasivní oběť, nebo zkrátka jen proto, abych se v tom necítil sám.
Když se ale zapojím do veřejného života a třeba i aktivismu, nedostávám se tím vlastně trochu do bludného kruhu? Nemůže mi prohloubit úzkost reakce společnosti na klimatické aktivisty, která je označuje za ekoteroristy, často jsou terčem výsměchu, urážek, dokonce i fyzických útoků?
To je otázka, která je naprosto namístě. Rozhodně nechci vytvářet naivní představy, že ekoaktivismus je samospásný lék. Je to jen jedna ze součástí procesu, který si člověk sám řídí. Trošku je to i o tom, že environmentální žal je jeden ze způsobů, jakými se dnešní společnost seznamuje se svou smrtelností, s konečností života a věcí. My to moc vidět nechceme, všude vidíme jen krásné obrázky zdravých a šťastných lidí, a myslím si, že právě ten environmentální žal nás proti naší vůli konfrontuje s existenční úzkostí. Takže on ani ten aktivismus sám o sobě nestačí a často vede k vyhoření.
Co s tím tedy můžeme dělat?
Pokud jdu někam demonstrovat nebo blokovat dopravu, znamená to, že se tam setkám s nadávkami, urážkami a agresí. Je to nesmírně náročné, a je potřeba s tím pracovat. Dobře si nastavit nějakou hranici, kde je moje místo, co můžu dělat a co mě vnitřně posiluje, a také kde naopak „krvácím“ zbytečně a marně. Nevytvořit si jen další předmět frustrace. Kdybych to vzal terapeuticky, je dobré začít u zdrojů. Člověk si potřebuje trošku uvědomit, co funguje. Že má rodinu, má kde bydlet a že v tom složitém světě má nějaké jistoty, zdroje, ze kterých může vycházet. V druhém kroku, který už je náročnější, je potřeba si připustit emoce, které s námi cloumají, ať už je to hluboký smutek, naštvanost, vztek, a prožít si je. A to způsobem, který nemusí být nutně hned destruktivní, ale spíš se přitom dotknout své citlivosti, nebát se svých emocí.
Problém je v tom, že je často nechceme prožívat nebo je prožíváme nevědomě velmi impulzivním způsobem, a pak to právě může být destruktivní. V tom, že se vybouříme, něco uděláme, ale pocity stále přetrvávají, je trochu past aktivismu. Proto je dobré udělat třetí krok – připustit si svoje emoce, hluboce si je prožít, a díky tomu se třeba dostat k novému náhledu na situaci a třeba i k nějaké nové inspiraci. Zvýšení vlastní citlivosti nás může přivést k vlastní kreativitě, která dokáže být jednou z uspokojujících odpovědí na smutek. A čtvrtý krok je pak udělat něco malého, velmi konkrétního. Na druhou stranu je potřeba říct, že i aktivismus, který jedná v emocích, je potřeba. Můžeme si to ilustrovat na příkladu feminismu a sufražetek. Kdyby některé ženy v té době nejednaly velmi agresivně, nevyužívaly třeba i bombových útoků, kdoví, jak dlouho by trvalo, než by dostaly volební právo.
Vy jste před časem v rozhovoru pro Český rozhlas řekl, že se chováme k přírodě stejně jako k vlastnímu tělu. Jak jste to myslel?
Mluvil jsem o tom, že naše necitlivost vůči vlastnímu tělu nějak souvisí i s necitlivostí vůči vnější přírodě. Je to tím, že společnost žije hodně v hlavě. Všechno řešíme racionálním uvažováním, sběrem informací, zvažováním argumentů a naše civilizace je celkově postavena na vědecko-technickém názoru. To přináší řadu výdobytků, které nám slouží, ale současně nás od vlastního těla svým způsobem oddělují. Když jsem třeba mluvil o úzkosti, tak pro některé lidi je těžké ji vůbec nějak popsat, říct, co se v nich vlastně děje, když se necítí dobře. A podobnou necitlivost jsem měl na mysli v případech, kdy lidé například jsou schopni někde odhodit plastový obal nebo kamkoli jezdí sami v autě a důsledky svého chování pro své okolí si neuvědomují.
Když je člověku fyzicky nedobře, často se dozví, že by měl jít do přírody, aby se mu ulevilo. Nemůže být tím receptem na klimatickou úzkost vyrazit do lesa sázet stromy?
Taky, ale je to jen jedna z mnoha možností. Někdo se může jít k tomu stromu přivázat a blokovat těžbu, někdo jde sázet stromy, někdo strom třeba prostě obejme a cítí ve svých dlaních jeho kůru a na své hrudi jeho „dech“. Důležité je, aby si k tomu člověk přišel sám za sebe. Někoho naplňuje pěstovat květiny na zahrádce, někoho to nebaví. Nicméně příroda jako taková opravdu může pomáhat terapeutickým procesům. Není to ale jen o tom, že půjdete do lesa, a bude vám dobře. Ve skutečnosti máme svou přírodu stále při sobě, jsme jí my sami, naše tělo! A to, co nám na přírodě dělá dobře, je kromě zelené barvy a zdravého vzduchu také to, že si dovolujeme více žít svou vlastní tělesnost, na kterou v kancelářích a marketech jaksi není prostor. V naší pravoúhlé a sterilní civilizaci není vítaná náhoda, chaos, spontánnost, divokost, hlasitost.
Nesmíme být ale v přírodě pouhými vnějšími pozorovateli, jakými jsme někdy na koncertě. Potřebujeme být víc na jevišti než v hledišti. Potřebujeme být aktéry toho, co se chce skrze nás projevit. V tom nám může být příroda nápomocná. Když zvednu hlavu ke korunám stromů a přidám k tomu své ruce, najednou mohu cítit, co to je, být stromem života, kde mé nohy koření v zemi a mé ruce sahají do oblak. Být tímto živým svorníkem mezi zemí a nekonečnem je přece základní úděl člověka. Bez toho strádáme a žijeme plochý, suchý a mdlý život směřující k depresi, které je naše okolí plné.
Svým klientům také nabízíte terapeutické konzultace formou procházky v přírodě, v lese nebo v parku. V čem jsou jiné než klasická terapeutická sezení?
Je to možnost trochu si hrát s přírodními živly, ze kterých jsme sami ustrojeni. Přináší to různé výhledy, pohledy, dotyky, dynamiku chůze, proměnlivosti okolí, a tedy změnu rámce, kontextu našich příběhů. Vyvádíme duši ze stěn každodennosti, rutiny, zaběhaných myšlenkových mechanismů. Samozřejmě se to zase nedá zobecnit na všechny, ale mám klienty, kteří vyloženě stojí jen o tuto formu terapie, třeba už jen proto, že se jim při chůzi v přírodě líp nebo možná jinak přemýšlí.
MARTIN NAWRATH
Působí zejména jako terapeut, facilitátor, esejista a básník. Jeho hlavní inspirací je procesově orientovaná psychologie, která se mimo jiné zaměřuje na paralely duševních a tělesných aspektů našeho života. Své terapeutické a facilitační dovednosti využívá v různých kontextech provázení změnou na individuální i skupinové úrovni (obce, vzdělávací instituce apod.). Je spoluzakladatelem Klidem – Institutu pro ekoterapii. Více o něm a jeno práci na martin-nawrath.cz
