Natálie Debnárová: Módní průmysl couvá, plus size modelky z kampaní mizí
Body positivity podporuji, ale když je bez hranic, působí křečovitě. Je skvělé milovat své tělo, ale nesklouznout přitom k extrémům, spíš na sobě fyzicky a mentálně pracovat, aby se člověk posunul dál. Modelka a lifestylová novinářka Natálie Debnárová má srovnané priority.
Jakou velikost obléká plus size modelka?
Aktuálně 44, někdy i 46.
Není velikost 44 ale víceméně běžná velikost dospělé ženy?
Doufám, že ne, 44 bych upřímně žádné ženě nepřála, protože to je zrovna taková blbá velikost.
V čem?
Nechci říct, že je špatná, protože se samozřejmě živím tím, že mám právě takovouhle velikost, ale řekněme, že je zkrátka trochu komplikovaná, co se týče proporcí. Myslím si, že průměrná česká žena má zhruba velikost 40, jakmile se přehoupnete na 44 a víc, budete už mít o něco větší problém najít si v běžné konfekci něco, co vám nejen sedne, ale ještě se vám to bude i líbit. Něco, co nebude moc upnuté, ale zároveň ani beztvaré. Co vám nebude krátké nebo dlouhé a co sedne typu vaší postavy.
Třeba já konkrétně mám ke svému tělu poměrně tenké ruce i nohy, takže když si koupím svoji velikost, většinou mi plandají rukávy. Je to zkrátka docela fuška se při této velikosti hezky obléct, ale samozřejmě to není nemožné. Na sociálních sítích najdeme spoustu žen, které to umějí, a musím se přiznat, že přemýšlím nad tím, že bych se tou cestou taky vydala.
To mě překvapuje, myslela jsem si, že za posledních pár let se situace hodně zlepšila právě i v té běžné konfekci.
To ano, dnes je nabídka rozhodně mnohem lepší než byla třeba před pěti lety a řetězce začaly brát v potaz, že ne každá z nás má dvacet tisíc na to, aby si nechala ušít kabát na míru. Dokonce i v e-shopech často najdete oblečení až do velikosti 4XL. Problém je ale v tom, že se to moc nekomunikuje a že se o tom moc neví. Před třemi lety jsme měli všude v módních kampaních plus size modelky a člověk si mohl na e-shopu vybírat podle fotek. Dnes mám pocit, že sice větší velikosti nabízí čím dál víc značek, ale když se podíváte na e-shop, jen málo z nich je na větších modelkách komunikuje. A já s velikostí 44 nedokážu poznat, jak by šaty na holce, co má velikost 36, vypadaly na mně. Protože jí bude slušet všechno, takže se s tím nemůžu ztotožnit.
Proč podobné kampaně zmizely?
To je skvělá otázka, na kterou nemám žádnou odpověď. Upřímně totiž netuším, kde se stala chyba. Plus size modelky byly v jednu chvíli opravdu všude, ale když se teď podíváte na různé fashion weeky, málokdy je nějaká značka vytáhne na molo. Jako by módní průmysl udělal krok zpátky. Otázku, proč se to stalo, si pokládáme všichni.
Proč se vůbec oblečení od začátku fotí na modelkách, které jsou hubené a mají androgynní tvary, když většina lidí takhle stejně nevypadá?
Protože taková modelka má univerzální velikost, bude jí celá krabice oblečení, kterou obchodník přiveze do e-shopu, a bude to na ní vypadat dobře. Nemusí složitě hledat další lidi, všechno nafotí na jedné modelce za jediný den a ušetří tak spoustu času i peněz. Rozumím tomu, že z obchodního hlediska se to tedy značkám vyplatí, ale pořád si myslím, že móda by měla být vidět ve všech svých aspektech, v jakýchkoli barvách a tvarech, takže mě to sice nepřekvapuje, ale zároveň mě to trochu rozčiluje. Jsme v roce 2025, a místo toho, abychom postupovali dál, couváme zpátky.
V módě a celkově ve společnosti hodně rezonuje body positivity. Má podle tebe někde hranice?
Já osobně body positivity podporuji, ovšem ne za každou cenu. Myslím si, že každý z nás, ať už vážíme padesát, nebo sto dvacet kilo, by na sobě měl pracovat, dávat si nějaké cíle. Mám pocit, že body positivity bez hranic působí křečovitě, taky proto, že vy si můžete donekonečna před zrcadlem opakovat, jak se sami sobě líbíte a jak v sebe věříte, ale když to nebude pravda, tak vám žádný trend nepomůže. Každý člověk má nějaký svůj proces a měl by na sobě celý život pracovat, fyzicky i mentálně, aby se někam posouval. Je skvělé milovat svoje tělo, ale i tak bychom si měli dávat pozor, abychom nesklouzli k přílišné hubenosti nebo naopak k morbidní obezitě. Žádný extrém není dobrý. Nemusíte uběhnout půlmaraton, ale pokud vaše zdravé tělo nezvládne doběhnout tramvaj, tušíte, že je něco špatně.
Jasně, na druhou stranu asi není potřeba nenávidět se za to, že mám větší zadek než moje kamarádka.
Ale stejně to bohužel budeme dělat. Lidstvo je celé postavené na tom, že se mezi sebou neustále porovnáváme.
Jak jsi na tom ty osobně ve vztahu k vlastnímu tělu?
Dnes už je to výrazně lepší, než když jsem začínala, ale pořád mám vztah k vlastnímu tělu lehce ambivalentní. Někdy je to dobré, jindy špatné. Plus size modelku jsem začala dělat v podstatě z leknutí, a rovnou jsem fotila spodní prádlo. Vůbec jsem nevěděla, do čeho po těch letech jdu, a ani jsem netušila, jakou to bude mít odezvu. Možná i díky tomu jsem své tělo moc neprožívala a také mi bylo jasné, že se nemůžu srovnávat s hubenými holkami.
Ty ses do modelingu vrátila až po třicítce, když už jsi měla dceru. Jak ses do něj ale dostala poprvé?
Když jsem byla v pubertě, normálně mě oslovila agentura na ulici. Dva roky jsem fungovala jako klasická modelka, a pak jsem odešla, protože jsem začala hubnout, držet diety. Tehdy radikálně zasáhla moje máma. Naštěstí byla dost rychlá. Nedávno jsem někde na chalupě objevila svoje fotky z té doby a samotnou mě překvapilo, jak strašně jsem byla hubená. Ne štíhlá, ale vyloženě hubená, a stejně mi v té době nějaký skejťák, do kterého jsem byla zakoukaná, řekl, že je se mnou strašná sranda, ale že je škoda, že jsem docela tlustá.
Pamatuji se, jak mě to tehdy strašně defi novalo, jak jsem se srovnávala s ostatními modelkami, ptala se kamarádky, jakou má velikost, a když jsem zjistila, že tu stejnou třicet šestku jako já, nedokázala jsem pochopit, v čem jsem větší než ostatní. Jestli jsem měla větší boky, že jsem vypadala jinak v obličeji, nebo že jsem nikdy neměla vysportované břicho? Opravdu to se mnou zamávalo a až do porodu dcery jsem se strašně řešila. 94
Porod to změnil?
Do velké míry ano. Myslím, že jsem se tehdy přepnula do jiného módu, jediné pro mě momentálně důležité je, aby bylo v pořádku mládě. Ona je to ale dvousečná zbraň, protože mateřství může snadno způsobit, že se na sebe úplně vyprdnete a řešíte jen děti. Jak jsem říkala, každý extrém je špatný.
Proč ses rozhodla do modelingu vrátit, když už jsi věděla, že je to prostředí plné srovnávání se, zaměřené jen na vzhled a na to, jak se hodíš do kampaně?
Právě proto, že už jsem věděla, jak to tam chodí. Že si nesmím brát osobně, že pro nějaké fi rmy jsem moc vysoká nebo třeba moc blonďatá. Celý život pracuji v lifestylových magazínech, díky tomu jsem si na spoustu věcí zvykla. Současně si taky myslím, že v dnešní době už média hodně změnila rétoriku. Fashion stories už se nefotí jen na modelkách, ale i na herečkách, zpěvačkách, infl uencerkách, podnikatelkách, kuchařkách… Je v tom ohromný posun, který mě baví sledovat, být jeho součástí. Samozřejmě, v mnoha agenturách už mě řadí nejen do kategorie plus size, ale i do plus age, ale pořád je to práce, která mě baví, za kterou jsem placená a která má podle mě nějaký přesah.
Jaký?
Teď jsem nafotila kampaň se značkou Orsay, kde jsem oblečená komplet v jejích modelech. Když se na to pak podívá žena, která není hubená, má jasnou představu, jak v tom asi bude vypadat, a to je přesně můj cíl. Aby si řekla, že když si to na sebe můžu obléct já, může si to ona obléct taky.
Můžeš si vybírat, s kým budeš spolupracovat?
Dneska už ano. Když jsem byla v modelingové agentuře, musela jsem samozřejmě fotit to, co mi řekli, ale teď už si značky vybírám. Odmítám třeba ty, u kterých vím, že bych jejich modely neuměla prodat, nešťastné by tak byly obě strany. Nebo také odmítám značky, u kterých se mi třeba v něčem nelíbí jejich komunikace směrem k zákazníkům a zákaznicím.
Čím tě oslovila právě značka Orsay, že jsi na spolupráci kývla?
Ze začátku to bylo vlastně vtipné, protože mi volali kvůli spolupráci, a já, která moc dobře vím, jaké mají velikosti, jsem se jen ujišťovala, jestli opravdu ví, s kým mluví, a že se do velikosti 40, o které jsem si myslela, že mají jako největší, opravdu nevejdu. Ale hned mě vyvedli z omylu a vysvětlili mi, že situace se u nich za ty roky změnila. Vzali mě do showroomu, zkusila jsem si nějaké kousky a zjistila jsem, že dokážou za rozumné peníze obléci ženu do velikosti 46. Navíc dávají důraz na ženskou módu, a i když jsem byla přesvědčená, že volánky nebo květinové vzory si na sebe nikdy nevezmu, najednou jsem se v nich cítila jako Samantha ze Sexu ve městě a strašně si to užívala. Na druhou stranu mají ale i obyčejné bílé tričko a modré džíny, takže opravdu záleží na vašem vkusu a na tom, jak se chcete cítit. Je to moc hezká spolupráce a já se na ni těším, protože spolu budeme celý rok.
Co nejraději nosíš ty sama, když tě nikdo neobléká pro kampaň?
Tenisky, volné oblečení, všechno černé a černé brýle. Nejsem nijak výstřední. Celé léto nosím šaty, v šortkách a sukni mě moc neuvidíte. Hlavně to musí být pohodlné a prodyšné, proto si hodně hlídám materiály, nechci se v oblečení potit, chci se cítit příjemně. Nově se nyní učím nosit šperky.
Máš nějaký trik pro všechny, co nemají mezeru mezi stehny, jak to v létě dělat, aby se ti o sebe nedřela?
Spoustu, protože jsem to samozřejmě řešila velmi často. Tím nejlepším trikem, který sama používám nejčastěji, jsou podle mě krátké bavlněné kraťásky. Vyrábí je už spousta značek a seženete je v černé, bílé i tělové, takže si je můžete vzít úplně pod cokoli. Pak existují pásky na stehna – podobné jako ty, jaké máte na samodržících punčochách. Mně osobně moc nevyhovují, protože zkrátka pořád cítím, že je mám na nohou, ale znám spoustu holek, které jsou z nich nadšené. A také existují kosmetické produkty, kterými si stehna natřete, aby po sobě klouzala. To jsem dřív řešila klasickým deodorantem v kuličce.
Setkala ses někdy, třeba na sociálních sítích, s negativními komentáři na svůj vzhled?
Samozřejmě, a nijak mě to neděsí, prostě s tím počítám. Ale co mě překvapilo, je fakt, že velká většina podobných komentářů přichází od mužů. Málokdy se mi stane, aby mi to, ať se sebou začnu něco dělat, napsala žena. 96
Mrzely tě někdy ty komentáře?
Asi ne. Jednak proto, že jich moc není a jednak - co já s tím? Vždyť já to, jak vypadám, nijak netajím, otevřeně o tom mluvím. Živím se tím, že mám větší velikost, nepotřebuju, aby mi to někdo psal. Co mě ale mrzelo bylo, když mi napsal jeden pán, jak je mu hrozně líto, že se ukazuju dětem, které vidí, že i když jsi tlustá, můžeš dělat takovouhle práci. Já ale neříkám, že je v pořádku být větší.
Když to řeknu nadneseně, já si ze svého „problému“ udělala svoji pracovní příležitost, nikomu ale nevykládám, že má vypadat tak jako já. A upřímně si nemyslím, že by třeba některé modelky, které svého času braly drogy a kouřily několik krabiček cigaret denně, byly se svou postavou pro děti lepším vzorem zdravého životního stylu. Tohle všechno je jen reklamní svět a člověk si z něj může brát, co je mu aktuálně blízké. Pokud někoho při pohledu na sebe budu inspirovat k tomu, aby zhubnul, a nepřímo mu pomůžu dosáhnout něčeho, po čem touží, tak budu spokojená.
Jak jsme na tom v Česku se vztahem k módě?
Mám pocit, že se u nás móda často podceňuje a máme jistou tendenci jí opovrhovat a zabíjet ji v sobě. Pamatuji si, že jsem vyrůstala v modelu rodiny, kde mi říkali: „No jo, na tebe tam bude každej zvědavej.“ Nebo že se i kamarádky často pomlouvají kvůli tomu, co má která na sobě. Přitom móda je především zábava, když si někam vyrazíte, je super se na to také obléknout. Proč byste do divadla měli jít v sepraných kalhotách místo toho, abyste si z toho udělali slavnostní okamžik?
Kdybys měla tu možnost zařídit, aby se svět modelingu změnil, jak by měl podle tebe vypadat?
Myslím si, že jestli je něco nuda k uzoufání, pak je to uniformita, takže bych chtěla, aby byl svět modelingu co nejvíc rozličný a aby to byla zábava. Přála bych si, a doufám, že to není jen nějaká moje utopie, aby móda byla fajn místem, kde si lidé budou moct vybírat, aby byla barevnější, abychom si dovolili nosit věci, které nosit chceme, abychom je našli ve své velikosti a aby nám je ukazovali lidé, se kterými se můžeme lépe ztotožnit. Když vidíte nějaké oblečení na androgynní modelce, které je často pod dvacet, nedokážete si představit, jak v tom budete vypadat. A je absurdní, že na takových modelkách fotí velké značky třeba kostýmek za padesát tisíc. Copak to si na sebe kupuje dvacetiletá holka? Přitom máme miliardy krásných modelek, které mají přes třicet a na kterých by ty byznys kousky dávaly mnohem větší smysl. Jenže pokud jste modelka a je vám třicet plus, pak už spadáte do kategorie plus age.
Nebylo by načase, aby z módy zmizely i tyhle kolonky, jako plus size, plus age a podobně?
To by bylo nejlepší. Kdyby fi rmy agentuře zadaly, že potřebují modelku, která má například širší boky a je ve středním věku, nebo holku, která má pihy, nebo třeba štíhlou, vysokou a věk je jim jedno. Kdyby se zkrátka nabídka modelek pohybovala na škále velikostí někde od 34 až třeba po 50 a stejně tak by to bylo i s věkem, barvou pleti, délkou vlasů a podobně. Všechno by to byly prostě modelky. Žádná by neměla „plus“ nálepku, protože na konci dne děláme všechny tu stejnou práci. Kde jinde by se měli ukazovat lidé, kteří nejsou až tak často vidět nebo kteří jsou přehlížení, když ne v módním průmyslu? Upřímně doufám, že tam brzy dojdeme.
Zdroj: autorský článek
