Kovy: Jsme pokusná generace
Snadný život mladých? Youtuber Karel Kovář čili KOVY vás vyvede z omylu. Drahé bydlení, přehlcené školy, rozvody rodičů, kvůli kterým mnoho dětí žije ve střídavé péči. A také nutnost hledat zdravý balanc na sítích.
Neodpověděl jste za těch jedenáct let, co natáčíte videa, vlastně už na všechny otázky?
V poslední době spíš zjišťuji, že s tím, jak stárnu, začínám na některé otázky odpovídat jinak.
Dokážete s jistotou říct, kdo jsou vaši diváci?
Momentálně je to docela těžké, protože někteří se mnou za těch jedenáct let vyrostli a někteří přišli v průběhu, třeba díky mému moderování nebo působení v televizních pořadech. Někteří jsou starší, jiní naopak mladší a jde vlastně trochu o průřez společností. I proto se to snažím dělat tak, aby si v tom každý našel něco.
V jednom rozhovoru jste říkal, že dostáváte maily i od rodičů nebo prarodičů vašich diváků. Přemýšlel jste, jestli začít tvořit i pro ně?
Tvořím pro každého bez rozdílu věku – hlavně podle toho, jak cítím, že bych to měl dělat. Počítám s tím, že když to půjde ze mě, bude to autentické a o tématech, která mě skutečně zajímají, diváky si to najde. Ono se to také dost těžko dělí podle věku. Někteří to mají třeba v patnácti srovnané líp než jiní v pětadvaceti. To mě naučilo, že rozstrkávání lidí podle generací možná ne vždy funguje tak, jak si to někdo na první pohled představuje.
Takže nemáte pocit, že by společnost byla polarizovaná právě generačně?
Společnost vnímáme jako polarizovanou už strašně dlouho. Nejhlasitější lidé jsou často ti nejradikálnější. Snadno tak můžeme nabýt dojmu, že jsou věci víc vyhrocené, než opravdu jsou. Z mých zkušeností, které se snažím čerpat hlavně z osobních setkání, vnímám, že je to velmi individuální. Někde ten dialog zkrátka probíhá dobře a někde hůř. Ale ano, mám pocit, že generační mosty ubývají. Že nás technologie a platformy, které používáme, opravdu rozdělují. Máme méně společných témat, než jsme měli dřív, a je složitější najít mezi sebou porozumění. Jednotlivé skupiny koukají na jiné druhy obsahu. Starší generace například ještě na televizi, mladší na Facebook a Instagram, nejmladší na TikTok a občas se jednoduše míjejí. Proto je pro mě super každá platforma, každá věc, na které se generace mohou potkat, diskutovat o ní a vnímat ji společně.
Máme nějakou takovou platformu?
Určitě jich je víc. Pro mě osobně to bylo třeba StarDance. Pořad, na který koukají jak mladí, tak i starší, u kterého si může sednout celá rodina, a všichni se baví. Ale obecně mezigenerační dialog může probíhat právě i o těch různých druzích obsahu, kdy se můžeme vzájemně ptát, proč koukáme, na co koukáme, a co nás na tom baví. Občas se mi stává, že za mnou chodí mladí diváci a říkají mi, že jsem jediný youtuber, kterého jim rodiče dovolí sledovat, protože mě tak nějak znají. Tenhle extrémní přístup, kdy člověk na něco kouká a rodiče tomu nerozumí, proto to raději pro jistotu rovnou zakážou, mě dost mrzí.
A co přístup, kdy rodiče nerozumí tomu, na co dítě kouká, tak ho naopak nechají koukat, na co chce?
Ani to není ideální. Pokud to aspoň trochu jde, je, myslím, nejlepší spolu prostě mluvit. Ptát se. Proč na takové věci koukáš? Určitě tě to baví? Proč tě to baví? Možná zjistíte, že je ten obsah v nějakých věcech problematický, nebo naopak že baví i vás. Každopádně si díky tomu můžete rozšířit obzory. I když samozřejmě chápu, že někde to prostě nejde a že je věk, kdy to není úplně snadné.
Vaši rodiče věděli, co děláte na internetu, když jste v deváté třídě začal natáčet videa?
Věděli, že nosím do školy kameru, a občas jsem jim pouštěl, co jsme natočili se spolužáky. To bylo už v páté třídě. Potom věděli, že jsem začal publikovat nějaká videa, ve kterých komentuji hry – let’s playe. Ale vlastně nic konkrétního. Vzpomínám si, že první videa, která jsem jim pouštěl, byly parodie a že se jim smáli. A tehdy jsem si říkal, že to je super, že jestli to baví moje rodiče, tak že možná moje tvorba není jen pro děti.
A když jste se rozhodl jít zpoza kamery před ni? Konzultoval jste to s nimi?
Pro mě byl ten přesun před kameru docela plynulý, v té době už jsem videa nahrával asi tři roky, takže to byla obrovská výhoda, ale samozřejmě to pro mě byl těžký krok ven z komfortní zóny. Bál jsem se, jak na mě budou lidi reagovat. Za kamerou, kde na mě nikdo neviděl, kde jsem dělal parodie a komentoval hry, mi bylo pohodlně. Na druhou stranu jsem prožíval náběh na vyhoření, ke kterému naštěstí nedošlo, protože jsem si včas řekl, že když mě to přestává naplňovat, je čas začít dělat něco jinak. Takže jsem v roce 2015 založil kanál, na kterém jsem dodnes, trochu jsem odstoupil od her a parodií a místo toho začal psát scénáře a cestovat s kamerou. Bylo to pro mě vzrušující, nové, zase jsem našel jiskru. Díky tomu jsem mohl fungovat dál.
Podle čeho si dnes vybíráte témata? Musí vás to bavit, nebo se pouštíte i do aktuálních věcí, které v danou chvíli společnost řeší?
Samozřejmě mě často zajímají právě ta témata, která ve společnosti aktuálně rezonují. Vnímám zájem lidí, kteří jim ale někdy mají problém porozumět. Třeba proto, že jsou hodně složitá nebo vyžadují povědomí o historickém kontextu. Někdy strávím rešerší několik dní, jindy i několik týdnů. Jindy, třeba když jsem dělal video o čtení, se do toho pouštím proto, že sám na sobě pozoruji, že bych si místo nekonečného scrollování sociálními sítěmi raději přečetl nějakou knížku. Mám doma plnou polici krásných knížek, které si strašně rád kupuji, ale vůbec je nečtu. Takže jsem s tím chtěl sakra něco udělat a inspirovat k tomu i diváky! Přidaly se jich tisíce a společně jsme plnili čtecí výzvu. To bylo skvělé. No a jindy chci otevírat i hlubší tabuizovaná témata. Třeba o umírání, o smrti. Proč se jí bojíme, proč jsme ji vytěsnili, odstrčili někam na okraj zájmu a děláme, že ji nevidíme, i když je nevyhnutelnou součástí našich životů. No a jindy si chci prostě zablbnout, tak se koukám třeba na nejslavnější české virály a s diváky hledáme ten nejlepší.
A baví vás víc vysvětlovat důchodové pilíře, nebo hudební masakry?
Nejvíc mě baví, že můžu dělat obojí podle toho, jak se zrovna cítím. A když mám občas týdny, kdy se necítím, kdy mám pocit, že se ve světě děje něco, čemu chci porozumět, co bych rád pomohl pochopit i svým divákům, tak jsem v tu chvíli neskutečně rád, že nemusím vystoupit někde před kamerou a tvářit se, že se nic neděje, a dělat humor za každou cenu. Já ho samozřejmě dělám moc rád a myslím si, že pokud videem dokážete lidi rozesmát, tak je to jeden z největších úspěchů, který se může povést. Ale pak jsou prostě dny a týdny, kdy mluvím o vážnějších věcech a jsem rád, že můžu.
Kdybyste měl natáčet jen témata, která baví vaše publikum, jak by vypadala vaše tvorba? Která videa nasbírala nejvíc lajků?
Prasátko Slezina, tedy parodie na seriál Prasátko Peppa. Jeho tvůrci mě chtěli namlít do salámu, protože jsem jim kradl originální záběry, předabovával je, málem mi kvůli tomu tehdy smazali kanál, ale naštěstí to dobře dopadlo. Lidé se mě dodnes ptají, kdy budou další díly. A protože na mě hodně tlačí také neteř se synovcem a jejich kamarádi, tak asi podlehnu a nějaké ještě udělám. Ale kdybych dělal jen to, co chtějí lidi, tak mám za sebou sto padesát dílů jedné deset let staré série, ale nikdy bych nezkusil vymyslet nic nového.
Jak se internet posunul od doby, kdy jste na něm začínal vy?
Neuvěřitelně. Tehdy ještě platila mantra, že youtubeři jsou děti a že celý YouTube je pro děti. Ta už je dnes zbořená. Na YouTube tvoří obsah všichni, kdo chtějí. Najdete tam starší tvůrce i vážná, velmi propracovaná témata. Na internetu je o několik milionů Čechů víc a je zajímavé, jak si s ním snaží poradit ti, kteří jsou tu vlastně nově. Já jsem na internetu nějakých patnáct let. Člověk se každý den učí, hledá nějaký zdravý balanc a já osobně občas zjišťuji, že ti lidé, kteří jsou na sítích první roky, ho hledají mnohem složitěji.
Máte na mysli menší děti?
Ne, ne, naopak. Myslím starší dospělé lidi, kterým technologie přišla do života až v pozdějších letech. Třeba mají poprvé čerstvě smartphone a online svět teprve pořádně objevují. Na rozdíl od nejmladší generace, která v tomhle světě úplně přirozeně vyrůstá. A to je velký rozdíl. Vidíme to už na generaci Z, pro kterou je online svět naprosto přirozenou součástí reality a nějaké dva světy často ani nerozlišuje. Podle mě je ale stále důležité mluvit o tom, jak se v online prostředí neztratit.
A ztrácíme se v něm?
Očividně to s námi se všemi něco dělá. Je to vidět například na tom, jak vypadá společnost, jak spolu komunikujeme, jak se bavíme a jak se vnímáme. Protože velmi často se vnímáme právě skrz ty největší extrémy, které jsou nejhlasitější a jsou také nejvíc vidět a slyšet. Ale většina lidí nepíše komentáře, nehádá se, nemá potřebu se ke všemu vyjadřovat a je umírněná. Jenomže tito lidé tolik slyšet nejsou, a my tak získáváme pocit, že jsme strašně polarizovaná společnost, což vůbec nemusí být pravda. Proto rád mluvím o sociálních sítích, proto o nich točím videa, protože si myslím, že je to důležité. Jsme pokusná generace, která hledá nějaký balanc, abychom se z toho všichni nezbláznili.
Vy to umíte? Držet si zdravý balanc?
Snažím se to učit, ale ne. Neumím. Vnímám to podobně jako kritické myšlení nebo finanční gramotnost. To nejsou věci, které člověk získá a pak je má. Spíš je to jako s nedosažitelným ideálem, ke kterému se můžete přibližovat. A se zdravým užíváním internetu a sociálních sítí je to podobné. Někdy se nám to daří trochu líp, někdy trochu hůř.
Je vůbec možné, abyste netrávil hodiny denně na sítích, když vás živí?
No právě! Věřím tomu, že kdyby to moje práce nebyla, tak na nich opravdu trávím mnohem míň času. A je samozřejmě vtipné, když se člověk snaží nastavit si nějaký work-life balanc a najednou na něj začnou vyskakovat videa se štěňátky a koťátky, a jeho pracovní morálka je tatam. Prostě jen scrolluje a o půl hodiny později zjišťuje, že vlastně vůbec žádnou práci neudělal. Je to jako pracovat ve stánku s cukrovou vatou a najednou si uvědomit, že ji už půl hodiny jíte. V ten moment je potřeba si uvědomit, že není možné jen konzumovat, ale také něco vyrábět. Na druhou stranu si ale myslím, že je to super příležitost snažit se sociální sítě pochopit také trochu z jiné stránky. Vnímat je také jako nástroj, kterým si člověk může vybít kreativitu, otevírat různá témata, měnit životy i svět kolem. O sítích se často mluví negativně, ale mají i spoustu pozitivních aspektů. Takže já si říkám, že pokud uléhám do postele s pocitem, že ten nástroj využívám, jak nejlépe a nejzodpovědněji dokážu, můžu být spokojený.
Chodíte do postele s telefonem?
Bohužel ano. Ale zakázal jsem si telefon po probuzení, abych mozku nechal alespoň dvacet minut na to, aby se vůbec rozjel. Myslím si, že úplně nejstrašnější je si hned potom, co otevřete oči, otevřít třeba Twitter nebo Instagram a zahltit se vjemy. Zjistil jsem, že mě to zabíjí i kreativně. Že momenty nějakého lelkování, kdy má mozek prostor si zorganizovat myšlenky a přicházet s nějakými nápady, jsou strašně zdravé. A když tyhle momenty zaplňujeme neustálou konzumací vjemů, můžeme se ve výsledku úplně zablokovat. Jak se říká: „Kreativní lidé potřebují i čas, kdy jen sedí a nedělají nic.“ Ale s telefonem spát chodím. I když se ho poslední dobou snažím nahrazovat knihou.
Vím, že nemáte rád nálepky, přesto se jim často nevyhnete – nejdřív jste byl kluk z pokojíčku, teď nejpopulárnější český youtuber, mluvčí mladé generace. Jak byste se definoval vy sám?
Jako vlivník, což je slovo, které jsem se snažil vměstnat do Slovníku spisovné češtiny, než Ústav pro jazyk český kodifikoval influencera, a má snaha tak vyšla vniveč. Ale jinak jsem prostě kluk, který tvoří videa na internetu o tématech, která ho zajímají a baví. Jsem youtuber, influencer, moderátor, ale mluvčí mladé generace je hrozně zrádné označení, protože si myslím, že mladá generace je sám o sobě pojem, který vlastně sám ani nejde pořádně popsat. V dnešní době, která je tak neuvěřitelně rozmanitá, že ji nedefinuje jeden hudební nebo umělecký žánr, ale je v ní tolik různých komunit a subkultur, je těžké hledat někoho, kdo by mluvil za všechny mladé lidi. To prostě nejde. Je to jako říct, že Jiřina Bohdalová je mluvčí všech seniorů. To je přece taky hloupost.
Takže ani pro vás osobně není důležité, do jaké generace jste zařazovaný?
Podle definice jsem někde mezi mileniálem a generací Z. Ale snažím se od toho odhlížet, protože už jako malé dítě jsem byl taková stará duše. Hrozně rád jsem poslouchal, o čem se baví rodiče a prarodiče, a pak jsem se o tom stejném bavil ve škole s kamarády. Vzpomínám si, jak mi jeden spolužák říkal, že se se mnou vždycky baví o takových vážných tématech jako s tátou.
Vy jste si i s plyšáky vesele hrál na pořad Otázky Václava Moravce…
Pozor, Václava Bábovky. To byl můj plyšový šnek, který pořad moderoval. Ale ano, přesně tak. Byl jsem trošku zvláštní dítě. Takže když se mě někdo ptá, jak staré je moje publikum nebo pro koho tvořím, tak si vždycky říkám, že nelze škatulkovat podle věku. Kdyby se mě osobně někdo snažil zařadit, třeba když mi bylo čtrnáct, tak jsem možná přemýšlel nad trošku jinými věcmi než ostatní čtrnáctiletí vrstevníci. Ale zase vím, že rozhodně nejsem sám. Jak to tedy pojmout a popsat jedním slovem, které by definovalo celou skupinu mladých lidí? Podle mě to nejde.
Dokážete přesto říct, co mladé lidi trápí nejvíc?
Tím, že se s nimi docela dost potkávám, že mě studentské spolky, učitelé a často i sami studenti zvou na přednášky na školách, tak vnímám, co řeší a co je trápí. Snažím se s nimi mluvit o strachu, motivaci a práci s chybou, ukazovat to na své cestě a zároveň jim dát prostor, aby se ptali na to, co zajímá je. A opravdu se mě ptají na hluboké otázky.
Na jaké?
Mají například obavu, že si budou muset vybrat jen jednu kariéru, na což jim odpovídám, že jich nejspíš budou mít víc, že možná to jejich zaměstnání ještě ani nevzniklo. Já jsem taky ve dvanácti letech nemohl říct, že budu youtuber, protože tohle povolání ještě neexistovalo. Dnešní realita je už trošku jiná než ta, ve které stále jede náš školní systém, a tak se jim snažím předat, že když si vyberou jednu vysokou školu, a ta se nepovede, tak to není katastrofa. Prostě si vyberou jiný obor, nebo možná půjdou rovnou pracovat. Třeba v Karlovarském kraji trápí mladé lidi nejvíc to, jak strašně těžké je najít tam dobrou brigádu. Necítí tam žádný potenciál a pomalu se připravují na to, že odtamtud zvednou kotvy. Každý kraj má své problémy. Napříč zemí se ale dají najít společné nešvary – cena bydlení, přehlcené střední školy, nerovnosti mezi kvalitou škol v různých regionech nebo časté rozvody rodičů, kvůli kterým dnes mnoho dětí vyrůstá ve střídavce. Souhrnně cítím, že se mladí lidé snaží přijít na to, jak fungovat, jak uplatnit nějaký talent, který mají, a samozřejmě přitom svoji pozornost zaměřují na sítě. Potřebují občas trošku popostrčit, aby zkusili něco rozjet na vlastní pěst. Třeba to nevyjde, ale i tak to bude zkušenost. Já sám jsem nezačínal jinak. Měl jsem nápad, zkusil jsem to, zjistil, že mě to baví, že to někoho zajímá, a díky tomu dnes dělám práci, kterou dělám.
Jaká sociální síť je vám nejbližší? Je to pořád YouTube?
Určitě. To je pro mě prostor, kde se dá nejlépe uplatnit kreativita, kam lidé přicházejí s tím, že jsou připraveni sledovat třeba dvacetiminutové video a zahloubat se do nějakého tématu. Když to srovnám s Reels nebo TikTokem, které víceméně jen projíždíte a vidíte jich během jedné chvíle třeba padesát, je to jako smočit nohy v bazénu. Ale když sledujete videa na YouTube nebo posloucháte podcast, jste soustředěnější. Mezi oblíbenými bych za sebe zmínil ještě Instagram.
Takže TikTok nebo Twitter nescrollujete?
Na Twitteru, dnes už X, poslední dobou skoro nejsem a TikTok otevřu párkrát do měsíce, abych viděl, co se tam děje. Nedává mi to smysl jako časová investice, protože já sám na něm vlastně kreativní nejsem. Navíc mi přijde, že si sítě předávají štafetu v tom, která bude nejtoxičtější.
Proč jste si k YouTube založil podcast LOG?
Protože mě baví, že v něm nemusím myslet na vizuální stránku. Některá témata jsou strašně zajímavá, ale aby mohla fungovat ve videích, tak potřebujete, aby byla zajímavá i vizuálně, aby to video samo o sobě bylo schopné téma utáhnout, což není vždycky možné. Navíc v podcastu nemusíte tolik myslet na tempo, aby udrželo pozornost diváků, protože ho už zapínají s tím, že jsou připraveni poslouchat. Takže někdy můžete jít víc do hloubky, někdy můžete odbočit k jinému tématu a zase se vrátit zpátky. Pro mě je to trošku větší punk v tom, že to můžu mít míň připravené. A zvu si tam i hosty! Videa jsou zase skvělá v tom, že jsou už v přípravě skrze scénář dovedená co nejblíže k dokonalé podobě, kterou si pro ně představuji.
Vy ale máte k podcastům i videozáznam.
Ano, ale je to spíš jen kulisa. Je to pro lidi, kteří chtějí sledovat rozhovor třeba proto, aby viděli i výrazy hostů. Je to celkově intimnější formát, takže mám pocit, že jsou hosté i ochotnější se trošku víc otevřít.
Už jste se toho několikrát dotkl, že mladí lidé hledají nějaký balanc v souvislosti s online světem. S tím se pojí i dost psychických problémů. Je to téma, kterému se také plánujete věnovat?
Rozhodně. Už se tomu věnuji. Ve videu Sítě versus duše mám graf, který je korelační – je to masivní nárůst užívání sociálních sítí. Spolu s ním stejně masivně roste i křivka počtu sebevražd, psychických problémů, depresí… Kauzalita zatím není spolehlivě prokázaná, řeší to spousta studií, ale nějaký vliv to pravděpodobně má. Myslím, že to je téma, které bude stále aktuálnější. Proto se tomu věnuji a ostatně to pozoruji i sám na sobě. Vnímám, že se sociální sítě proměňují, že už jsou trošku míň o tom, koho sledujeme, a víc o tom, že se nám sama síť snaží ukázat co nejvíc obsahu, abychom na ní trávili co nejvíc času. A aby toho docílila, ukazuje nám obsah, který jsme ani nehledali – narůstá tak naše pasivita na sítích. Jenom konzumujeme obsah, který nám někdo předvybere, už si ho nemusíme sami skládat, a částečně tak nad užíváním sítí ztrácíme kontrolu. Protože majitelé sítí zjistili, že když nám tuhle kontrolu vezmou a začnou nám obsah doručovat po vlastní ose, tak nás na nich logicky udrží déle.
Jak se tomu dá bránit?
Moc dobře ne. Ale musíme začít u sebe. Úplně základní je říct si, jak se cítím předtím, než nějakou síť otevřu, a jak se cítím potom, když ji zavírám. Tohle samotné může být první krok, kdy poznáme, že možná něco není úplně v pořádku. Že je nám možná po používání nějaké sítě mnohem hůře. A jiná nemá takový efekt, možná nám dokonce náladu zlepší, nebo máme pocit, že jsme se něco dozvěděli, naučili. Takže můžeme zkusit tu síť, na které je nám hůře, třeba na týden vyřadit a zjistit, co to s námi udělá. Převzít zodpovědnost do vlastních rukou, protože mám pocit, že si často jen postěžujeme, jak jsou sítě hrozné, ale ve výsledku je to přece vždycky jen o nás. Já třeba teď poslední měsíc nepoužívám X, protože na mě osobně má jeho užívání přesně ten negativní efekt. A tak si říkám, proč bych měl dobrovolně trávit čas v prostředí, kde se necítím dobře? Samozřejmě se s tím pojí i nějaký tlak okolí a třeba i FOMO, ale můžeme zkusit najít jinou platformu s podobným obsahem, která třeba bude méně toxická. Není to lehké téma, a proto mě baví o něm mluvit.
Baví vás otevírat vážná témata, moderujete, zkusil jste si i StarDance – nepřemýšlel jste někdy nad tím, že byste se ze světa sociálních sítí přesunul do klasických médií? Že byste začal dělat novinařinu?
Přijde mi, že se to poslední dobou tak extrémně slilo v jeden svět a že definice toho, kdo je novinář, kde končí televize a kde začínají sociální sítě, když máme streaming, se nesmírně komplikuje. Celé je to takový jeden velký rybník a myslím si, že to směřuje k tomu, že časem budeme mít prostě funkci tvůrce obsahu, ať už bude zvukový, nebo obrazový, ať už televizní, nebo online. Bude to mnohem víc stát na osobnostech. Je dost dobře možné, že to urychlí i raketový nástup umělé inteligence, že pro nás zkrátka bude nesmírně důležité vědět, že ten obsah, který sledujeme, pochází od někoho, kdo je živý, existuje a s kým se dokážeme nějak ztotožnit. Takže možná trend, který naivně začal u youtuberů a blogerů, se stane nějakým novým standardem fungování osobností. Nejen celebrit, ale i novinářů, moderátorů. Nevím, sám jsem na to docela zvědavý.
Ve smyslu, že mediální domy jako zajišťující instituce už nebudou potřeba? Že prostě nebudeme vnímat, že koukáme na Českou televizi, ale jen třeba na už zmíněného Václava Moravce?
Těžko říct, kam nás to dovede a jak v tomhle novém prostoru budou operovat právě veřejnoprávní média, ostatně jsou definovaná zákony, ale rozhodně to bude vzrušující sledovat. Já jsem se každopádně už vzdal nějakého přemýšlení na téma, jestli bych nechtěl něco jiného, protože vlastně můžu být trošku cokoli, co budu chtít. A taky nemám moc rád ty škatulky, takže ani nechci definovat, co jsem. To je na lidech, kteří mě sledují. Chci zkrátka jen tvořit obsah, který mě bude bavit a který budu považovat za smysluplný. Ať už to bude kdekoli. Formáty se budou měnit, esence musí zůstat.
Jak moc je pro vás důležitá pracovní nezávislost a svoboda?
Velmi. Od začátku si užívám, že nemám dramaturga nebo někoho, kdo by mi říkal, že teďka uděláme tohle téma a potom tamto. Tuhle roli si zastupuji sám a samozřejmě potom i sám nesu zodpovědnost. Když se něco pokazí, tak potom nemůžu ukazovat prstem na nějakého šéfa, ale musím ukázat sám na sebe a přiznat, že se to nepovedlo. Ale to je zkrátka součástí dospělosti a o člověku a jeho charakteru podle mě svědčí, jak se dokáže postavit k chybě, kterou udělal. Takže jsem vlastně rád, že mi situace nedovoluje strkat hlavu do písku.
