Gastronomie mění pravidla turistiky. I já jsem důkazem, říká Lukáš Hejlík, zakladatel Gastromapy
Herec, autor Gastromapy a vášnivý objevitel regionálních chutí Lukáš Hejlík má talent spojovat svět čtenía jídla způsobem, který inspiruje tisíce lidí. I když projel Česko křížem krážem, stále ho dokáže překvapit. Proč je pro něj snídaně fenoménem dnešní doby, jak plánuje dovolenou podle podniků, kde se dobře najíst, a proč ho Česko gastronomicky baví víc než světové metropole?
Jak by měla vypadat vaše ideální dovolená? Kde by měla být a co na ní nesmí chybět?
Jelikož na první otázku odpovídám z Dánska, tak třeba přesně takhle. Jsme se ženou a synem spolu, netrvá to moc dlouho a zároveň je to velmi intenzivní. Hodně chodíme pěšky, hodně poznáváme, a to nejenom jídlo. Hrajeme si, občas se flákáme, ale celkově jsme hodně aktivní. Ne, že bychom byli kompletně odpojení od světa doma a práce, protože to já neumím nikdy, ale omezili jsme to na minimum. Takže taková dovolená, na jaké jsem teď, jsou přesně dny, na které se těším.
A co dovolená v Česku? Dokážete si ji ještě představit, nebo ho už máte s LiStOVáNím tak proježděné, že je to pro vás každodenní chleba?
Naopak, kupodivu mě pořád baví jezdit po Česku i bez LiStOVáNí. Návštěva zahraničí je mi spíš velmi vzácná. Když někam letíme, je to tak jednou dvakrát
za rok. Loni jsme byli v New Yorku a Paříži, letos máme v plánu právě Kodaň, kde jsme teď, a Tokio. Občas vyrazíme na Slovensko nebo do Polska, zkrátka na místa, kam se dá pohodlně dostat autem, případně vlakem.
Ale Česko nás pořád nepřestává bavit, a přestože jsem někdo, kdo projel Česko asi nejvíc, pořád zjišťuju, že ho vlastně dokonale neznám a že mě pořád dokáže překvapit. Takže pokud máme volný víkend a vyjedeme na jednu dvě noci, tak se nám to líbí, ať už se ocitneme v jakémkoli městě nebo regionu. Jsme rádi v hotelu, pak si někam zajdeme, máme volný program. V podstatě ve stejném duchu, jako když jsme v zahraničí. Ale musím uznat, že mimo republiku je všechno intenzivnější, protože ta města jsou prostě nadupaná.
Jak v takových nadupaných městech víte, kam zajít na jídlo, abyste nebyli zklamaní? Přece jenom máte laťku nastavenou dost vysoko.
Myslím si, že to právě ani nemáme. Nechci říkat, že jsme bůhvíjak skromní, spíš shovívaví, nepotřebujeme jít za nějakým absolutismem, a tipů, kam zajít na jídlo, máme strašně moc. Sleduji ostatní foodblogery, lokální blogery, dva týdny před cestou si dělám malou rešerši, zeptám se na tipy a podívám se, co má kdo kde uložené, v tomhle totiž Instagram strašně změnil hru. Taky se vždycky snažím najít nějakou lokální gastromapu, kterou má v podstatě každé město. A pak už se rozhodujeme jenom podle toho, aby si tam něco mohl dát Vojta, stejně jako Veronika, a abych se i já potěšil, když mám potřebu zajít na nějaký fine dining. Tam si pak samozřejmě musím udělat rezervaci docela dlouho dopředu.
Zatím svoji Gastromapu na webu i v knížkách, které jste vydal, držíte v Česku. Nenapadlo vás udělat něco i o podnicích třeba v evropských metropolích?
Ani na chvilku. To fakt nejde, tolik se v zahraničí nepohybuju. Teď jsem třeba
v bistru, které dozajista inspirovalo Báru Karpíškovou a její Bjukitchen, předevčírem jsem byl zase v bistru, které dalo myšlenku Šodó. Určite mám rád, když si můžu najít nějaký kontext a srovnání, ale zároveň mě opravdu zajímá jenom Česko a jsem s tím úplně v pohodě a v míru. Mám rád naši zemi a myslím si, že máme ještě spoustu prostoru, takže dál se rozhodně pouštět nehodlám. Nemám zájem měnit svůj model, že všude chodím sám bez ohlášení a za jídlo si platím, nechciz toho dělat týmovou záležitost.
Dobře, zůstaneme v Česku. Vydal jste soubornou Gastromapu napříč podniky v republice, dále knihu o podnicích, které můžeme navštívit během výletů, pak přišla stovka těch nejlepších a nejzajímavějších v Brně. Teď vyšla vaše novinka snídaní, brunchů a káv. Proč právě snídaně?
Snídaně jsou fenomém. Trend v gastronomii jde poměrně jasným směrem. Pokud neděláte nějakou vysokou gastronomii nebo zážitkové gastro, jsou právě snídaně a brunche ideální koncept. Máte něco, co funguje, k čemu nepotřebujete kvalifikovanou pracovní sílu a orientujete se jen na určitou část dne. Vidím to i teď v Kodani, že spousta podniků má v některé dny zavřeno, drží odpolední pauzy
a akcentují wellbeing. Takové podniky nepotřebují velké provozy, funguje jim to ekonomicky a návštěvníky to jednoduše baví. Jsou ochotni za snídani nebo brunch zaplatit víc, než jsou zažité ceny při obědech a večeřích, fotí si to na sociální sítě, chutná jim, dávají si při tom schůzky nebo rovnou pracují. Je to prostě velký fenomén.
A ta káva?
Ta šla přirozeně ruku v ruce s tím, že Česko je kavárenská velmoc. Vidím to i tady v Kodani, kde jsou sice samozřejmě dobré kavárny, ale zdaleka jich tu není tolik jako u nás. Je to podobné jako v Budapešti, Londýně nebo Berlíně, zkrátka ve městech, kde to žije, tam je spousta restaurací i bister a kavárny poměrově chybějí. Tolik, kolik jich je v Kodani, napočítáte v Praze jenom na Vinohradech.
V tom je Česko úplně utržené. I v malých regionech u nás najdete skvělé možnosti, kam zajít na kafe.
Jak si vysvětlujete, že v době, kdy šly nahoru ceny energií i potravin a kdy jsme zažili jednu z největších inflací, jsou lidé ochotni dát za snídani a kafe víc, než běžně utratí za oběd?
Má to několik důvodů. V první řadě je to určitým způsobem dostupný luxus. Současně snídaně není jídlo, na které bychom byli zvyklí chodit každý den, na rozdíl třeba od oběda, ze kterého jsme si udělali prakticky stravovací zvyklost. Snídaně je věc, kde se dokážeme takzvaně rozšoupnout, aniž bychom na ní zkrachovali, což je asi největší gamechanger. Velký vliv na to má samozřejmě
i nějaké požitkářství, ale rozhodně nechci, aby to vyznělo tak, že se to týká jen lidí, kteří jsou movití, to vůbec ne. Spíš se to týká těch, kteří si dovolí dopřát a nemají strach nebo výčitky si za takové věci zaplatit.
Jaké je vaše nejoblíbenější jídlo dne? Na co si rád zajdete?
Je to různé. Jsem člověk, který nemá jeden den stejný jako druhý. Tuhle jsem třeba zašel do KRO ve Vršovicích na kafe a skvělého zapečeného slaného šneka s medvědím česnekem a fetou. Když mám čas, jdu se někam najíst rád, když čas nemám, dám si doma chleba s máslem, salámem a zeleninou, nebo kimči. Někdy nesnídám vůbec, ale kafe je věc, kterou neminu, mám na ní závislost a nejsem příjemný, dokud si nedám doušek filtru. To, že se teď směju, asi přepsat nedokážete, co?
Myslím, že to nějak zvládneme. Kdybych po vás chtěla jedno místo nebo město, kam si udělat v Česku výlet, co byste mi doporučil? Kde je podle vás nejlepší poměr toho, co může návštěvník vidět a co si dát k jídlu?
Myslím, že každý kraj takové město má, a nemusí být nutně krajské, aby umělo překvapit. Ať už je to jihočeský Tábor, kde je obojí nabídka neuvěřitelně komplexní, nebo Šumperk na Olomoucku. Ale překvapivě třeba Rožnov pod Radhoštěm
a Uherské Hradiště na Zlínsku, severočeské Litoměřice, případně Děčín. Je toho vlastně docela dost a člověk si to dnes může spojit často i s nějakým veřejným prostorem a uměním, které se v regionech neuvěřitelně posunulo.
Moc doporučuju třeba humpoleckou zónu pro umění 8smička s návštěvou Cafe 8smička, nebo Nordbeans Lázně v Liberci, kde vznikla kavárna v prostorách bývalých Císařských lázních Františka Josefa. Takových míst je jednoduše neuvěřitelně moc a není divu, že z toho vznikl i nový způsob turistiky. Některé lidi neuspokojí jenom památky, hory nebo přírodní panoramata a právě gastronomie ukázala, že umí cestovní ruch měnit. Některá města tak dostala do rukou opravdu silnou kartu.
U vás osobně hraje gastronomie při cestování roli, nebo víte, že dobře najíst se dá prakticky kdekoli?
Jsem naprosto přesný důkaz toho, že se dá cestovat jenom podle gastronomických adres, taky jsem člověk, který si raději zvolí Beskydy než Krkonoše, protože jsou zkrátka gastronomicky zajímavější. Spousta lidí už si vzala za svůj claim na Gastromapě, který říká, že někdy je lepší si trochu zajet (a občas
i bizarně dost), než se hodně spálit. Beru také samozřejmě v potaz přání rodiny, kam by se ráda podívala, ale i tak se to snažím spojit s tipy na podniky, které mám. A tím, jak jsem neposedný a vím, že vznikají neustále nové podniky, v nichž jsem ještě nebyl, tak když někam jedeme, okamžitě mi naskakuje v hlavě, že musíme ještě zajít sem, sem a sem. Vždycky mám nějaký zadní plán, kam půjdu, co navštívím, uvidím a zažiju. Jsem prostě vysloveně foodie.
Co to znamená?
Foodie je někdo, kdo žije jídlem. Kdo kvůli němu trochu šílí, je to jeho koníček, vášeň, posedlost. A to jsem přesně já.
Měl jste to tak odjakživa, nebo se to zlomilo až nějakým konkrétním zážitkem?
Vůbec, naopak! Řekl bych, že dvě třetiny svého života jsem to absolutně neřešil. Až pak přišlo několik zlomových okamžiků. Jedním z těch nejdůležitějších bylo moderování prvního Food blog roku. To jsem najednou věděl, že si chci založit také nějaký foodblog. Ještě před tím to ale plíživě začalo, když jsem se seznámil se svojí ženou Veronikou, začali jsme randit a cestovat, přišly různé zajímavé zkušenosti z cest. Tehdy jsem vedl něco jako svůj osobní blog, ale právě Food blog roku způsobil, že jsem chtěl mít přesně něco takového. Šlo to postupně, pomalu, vždycky s nějakým bližším cílem, a tak to v podstatě dělám dodnes.
Vždycky si vymezím, co chci dělat příští rok a toho se držím. Proto jsem tehdy odešel z velkého seriálu Ordinace v růžové zahradě a začal dělat s Gastromapou videa. Pak jsem si řekl, že je čas vypustit aplikaci, vydal jsem první knížku, sérii podcastů Gastromapa 111, druhou knížku, pak přišel podcast Velká žranice
a natáčení pořadů Spolu a hladoví a Kudy foodie, no a nakonec přišly další dvě knihy.
Vy jste ale původně herec. Do seriálu Ordinace jste se nedávno vrátil, ale jinak, pokud se nepletu, působíte „jen“ v poměrně netradičním divadelním projektu LiStOVáNí. Co je vlastně jeho podstata, o čem je?
Není to jenom tohle, současně mám roztočené tři seriály pro Českou televizi, ale jinak je pravda, že dělám nejintenzivněji LiStOVáNí, a to už dvacet dva let. Je to
v podstatě divadelní představení z knížky, taková knižní show. Lidé si to často představují jako nudné předčítání, ale ve skutečnosti jde o zhruba padesátiminutové představení, takovou tvrdou, rychlou sprchu, kde střídáme spoustu rolí. Je to strašně efektní, srandovní a lidé to mají opravdu rádi, často se
k nám vracejí jako k seriálu. Naše hlavní výhoda je, že s LiStOVáNím jezdíme po celém Česku, takže nás vidí lidé ze všech krajů, a je téměř jisté, že za nimi přijedeme v podstatě kamkoli. To mi dává pozici někoho, kdo cestuje po celé republice, zná města, regiony, kraje, a u toho může připravovat Gastromapu.
Jak to všechno stíháte? Čtyři seriály, LiStOVáNí, podcast, knihy, Gastromapu a hlavně rodinu, máte dvě děti, syna ještě poměrně malého… Má váš den také jenom 24 hodin jako u nás, obyčejných smrtelníků?
No, nemám na to úplně jednoduchou odpověď. Plně si uvědomuju, že když to všechno dávám na Instagram a jedu tu svoji čtyřiadvacetihodinovou reality show, tak se člověk vlastně tak trochu chlubí a dává najevo: Podívejte se, co všechno zvládám.Takže to opravdu působí divoce a někdo z toho buď může mít závrať, FOMO a říkat si, že nic nestíhá, anebo si naopak řekne, což je podle mě mnohem pravděpodobnější, že jsem blázen a pryč se mnou. Jenže tak to prostě je. Všechno, co dělám, jsou vlastně moje koníčky, nejde to úplně rozlišit na práci
a volný čas. A po praktické stránce, abych odpověděl na otázku, je to prostě nezbytná práce s Google kalendářem. Musím říct, že byly i doby, kdy mě to tlačilo, stresovalo, měl jsem přetlak a zažil jsem velmi nepříjemné chvíle, ale naučil jsem se s tím nějak pracovat.
Jak?
Dneska už vím, že kdykoli cítím, že se něco podobného blíží, tak se musím zastavit a říct si: „Ne, to už znáš a nechceš to takhle dělat. Určím si priority, co nejvíc hoří, to splním, pak udělám druhou věc, třetí, zase se to rozběhne a za chvíli jsem znovu schopen dělat těch svých deset patnáct věcí najednou. Co mě na tomhle životním stylu trápí a svazuje nejvíc, je, když se stane nějaká chyba.
A může to být klidně prkotina, třeba že zapomenu na schůzku, zapomenu si dát něco do kalendáře, nebo se do něj prostě nepodívám.
Pokud to způsobí vyšší moc, tak se tím umím netrápit, ale jestliže chyba padá na mou hlavu, tak mě to vždycky strašně mrzí. I tak se ale snažím si říct, že všechno ostatní je velmi pozitivní, nabíjí a těší mě to, je to pro mě nejen adrenalin, ale zároveň odpočinek. Nemusím sportovat, nepotřebuju chodit s klukama na pivo, někde se adaptovat a čistit si hlavu, to dělám tím vším, čím žiju. A můžu s radostí říct, že v tomto ohledu se živím svými koníčky.
Zdroj: autorský článek
