Kdyby lidé neřešili jak vypadají, byla by estetická medicína zbytečná, říká plastický chirurg Ondřej Měšťák
Zmenšený nos nebo zvětšená prsa by měly vypadat tak, aby nikoho nenapadlo, že pacientka podstoupila plastickou operaci. Plastický chirurg Ondřej Měšťák sáhne po skalpelu pouze tehdy, pokud si je jistý efektem a klientka nemá pochyby. Jedná-li se o zákrok estetický, pak musí být i bez viditelných jizev.
Estetické chirurgii se věnujete asi patnáct let. Mění se v ní trendy?
Určitě. Stejně jako v medicíně obecně s tím, jak se vyvíjí. Kolem roku 2010 byl obrovským trendem přesun tukové tkáně. Lidé si tehdy mysleli, že se tím všechno vyřeší, že tímto způsobem budeme zvětšovat prsa nebo dělat rekonstrukce, ale postupně se indikace zpřesňovaly a dnes už víme, že například na zvětšování prsou to funguje jen malinko a implantát tím nenahradíme. Když se posuneme do roku 2024, tak momentálně je největším trendem body contouring, tedy tvarování těla pomocí liposukce. Dřív se prostě odsál tuk a často se stávalo, že ta oblast zůstala neforemná, ale dnes už přesně víme, kde tuk odebrat, abychom například udělali stíny kolem svalů na břiše, a vypadá to mnohem přirozeněji. Nejnovějším trendem je pak deep plane facelift, což je typ faceliftingu, při kterém se posouvají malinko hlubší tkáně než kůže, takže je efekt větší než u klasického faceliftu.
A co výplně z kyseliny hyaluronové?
Samozřejmě, to je v dnešní době trend, ale může být i negativní, který nedělá dobré jméno estetické medicíně. Tyto látky by se měly aplikovat konzervativně a lékaři s dobrým tréninkem, ideálně zkušenými dermatology nebo plastickými chirurgy. Kyselina hyaluronová je látka, která se v těle vyskytuje běžně, ale v případě výplní je chemicky upravená tak, aby se pomaleji vstřebávala. Při aplikaci větších objemů může docházet k chronickým otokům a nevratným změnám ve tkáních. Největší problém s výplněmi je, že je neaplikují jen lékaři, ale i nezdravotníci, kteří nemají dostatečné znalosti, zkušenosti a trénink. Je to nelegální a v takových případech může být aplikace i dost nebezpečná, může dojít k závažným komplikacím stran infekce, odumření části kůže nebo i oslepnutí.
Jak je možné, že mohou výplně poskytovat lidé, kteří nemají lékařskou praxi?
Protože je to zdánlivě jednoduché oproti jiným typům operací a především finančně zajímavé. Snažíme se s tím ve výboru Společnosti estetické a laserové medicíny bojovat, zavíráme například nelékařské praxe, které používají invazivní lasery, ale pravda je taková, že obrovská popularita výplní těmto lidem nahrává.
Takže to, co běžně nazýváme „plastikami“ s plastickou chirurgií nemá často nic společného?
Přesně tak. Školíme lékaře, aby dělali zákroky správným směrem, cílem je, aby nebyly poznat. Zmenšený nos nebo zvětšená prsa by měly vypadat tak, aby nikoho nenapadlo, že pacientka podstoupila plastickou operaci. Není to o přeplňování lidí. Studie dokazují, jak moc se ženám, které měly od narození velmi malá ňadra, nebo je měly „vykojená“ po dětech, zlepšila po augmentaci kvalita života, zvýšilo se jim sebevědomí a jsou v životě spokojenější. O tom podle mě plastická chirurgie je.
Na druhou stranu jsou i ženy, které si po letech nechávají implantáty vyoperovat…
Ano, ale to je o psychologii pacientek a o jejich přístupu ke zvětšení prsou, který se snažím co nejvíc odhalit při první konzultaci. Rozhodně neříkám, že zvětšení prsou by měla podstoupit každá žena, protože jí to zlepší kvalitu života, to ani náhodou. Poměrně často někomu rozmlouvám zákrok s tím, že má hezká ňadra. Někdy to ale zkrátka rozmluvit nejde.
Čím si to vysvětlujete? Jak moc podléháme kultu krásy?
Nesmírně. Není to ale jen nějaká povrchnost moderní společnosti. Historicky i celosvětově se dokazuje, že lidé soudí druhé podle toho, jak vypadají, přestože se ideál krásy neustále různě proměňuje. Sociální média to samozřejmě akcentují, ale nejsou strůjcem. Upřednostňování hezkých lidí jde historicky napříč lidstvem. Jsou studie, které dokazují, že kojenci fixují obličej atraktivního člověka dvakrát déle než obličej někoho, kdo je méně atraktivní. Hezcí lidé mají vyšší platy, vyšší šanci na kariérní postup nebo menší pravděpodobnost, že dostanou pokutu. Není to správné, není to spravedlivé, ale je to tak. Samozřejmě že mnohem víc záleží na osobnosti člověka, na tom, jak se chová, ne jak vypadá, ale je téměř nemožné kultu krásy do nějaké míry nepodléhat. Občas by ale lidem stačilo změnit okolí, ne sebe.
Jak to myslíte?
Občas za mnou přijdou ženy, abych jim zmenšil nos, a já vidím, že to vůbec nepotřebují. V tom lepším případě zjistíme, že je jen maminka nebo přítel fotí z úhlu, na kterém vypadá nos větší, a ony kvůli tomu mylně dojdou k pocitu, že potřebují operaci. Ten horší případ ale je, když jim okolí říká, že mají velký nos nebo malá prsa. Když jim to neustále opakuje partner, nebo slyší nějaké nevhodné komentáře v práci, tak snadno podlehnou pocitu, že je s nimi něco špatně, ale špatný je jen necitlivý přístup lidí kolem nich.
Teď se bavíme o zákrocích, které provádíte na Klinice plastické chirurgie Esthé, vy ale současně působíte také na Klinice plastické chirurgie v Nemocnici na Bulovce. Jak moc se zákroky na obou klinikách liší?
Oblast plastické chirurgie se rozděluje na rekonstrukční chirurgii a estetickou. Estetickou dělám v Esthé a na Bulovce už pouze rekonstrukční, protože mám omezenou kapacitu, žen na rekonstrukci prsu je ohromné množství a já chci pomoct co největšímu počtu z nich. Jedná se o pacientky po mastektomii, včetně těch, které jsou zdravé, ale mají například BRCA mutaci, takže je u nich zhruba sedmdesátiprocentní riziko, že do osmdesáti let věku dostanou karcinom prsu.
Dá se říct, které z těchto zákroků pomáhají víc s kvalitou života, o které jste mluvil, nebo je to nesrovnatelné?
Těžko se to porovnává. Jsou ženy, které žily po mastektomii bez prsou třeba dvacet let a byly s tím úplně v pohodě. A také ženy, které si nechaly zvětšit prsa naprosto minimálně, a přitom efekt na jejich psychiku byl obrovský. Takže bych řekl, že ten subjektivní pocit spokojenosti je u obou typů zákroků podobný. Já nad tím samozřejmě přemýšlím, co je jakoby „víc“, kde „dáváme víc“. V estetické chirurgii mám větší pole možností, jak zlepšit výsledek. Rekonstrukce prsou po ozařování je velmi omezená, i s nejlepšími metodami někdy nejsme schopní vymodelovat hezké prso, může být tvrdší, může být vidět nějaká asymetrie. Ale obecně musím říct, že v nemocnici v týmu lékařů dělám strašně rád, ten pocit zkrátka je trošku jiný. Ale zlepšení kvality života pacientek po obou druzích zákroků v estetické i rekonstrukční chirurgii je opravdu srovnatelné.
Je každý estetický zákrok zásahem do psychiky?
Určitě je to nějakým způsobem propojené. Pravda je, že kdyby společnost nebyla nastavená tak, jak je, a my jsme svoje tělo vůbec neřešili, byla by estetická medicína zbytečná. Ve finále jde v ní „jen“ o kvalitu života, ne o morbiditu a mortalitu. Na druhou stranu my už ale dnes také víme, že délka života je s jeho kvalitou spojená, a tak chceme, aby lidé měli lepší život, aby se cítili dobře, protože se pak chovají lépe také ke svému okolí, jsou úspěšnější a šťastnější, a pak je celkově šťastnější i celá společnost.
Statistiky ale také ukazují, že kosmetické zákroky podstupují čím dál mladší lidé. Není alarmující, že se chtějí omlazovat a vylepšovat lidé, kterým ještě nebylo ani dvacet?
Bezesporu je alarmující, jak moc se mladí lidé srovnávají s influencery a obecně s lidmi na sociálních sítích. V pětadvaceti může mít smysl jít na botox, pokud máte takovou genetiku, že už se vám začínají dělat například vrásky na čele. Mladí lidé si většinou chtějí nechat upravit nos nebo prsa, protože chtějí vypadat dobře právě i na těch sociálních sítích a jsou po takovém zákroku spokojenější. Největším problémem jsou ale i v této věkové kategorii výplně, o kterých jsme se už bavili. Mám jednu zkušenost, kdy za mnou přišla patnáctiletá dívka, že chce výplň, což jsem odmítl. Říkala, že to má celá její třída. Naštěstí její maminka byla rozumná a přivedla ji ke mně, protože se ukázalo, že celá její třída chodila na kliniku, která byla samozřejmě nelékařská a kterou se následně podařilo zavřít. Rozumný doktor nikomu v patnácti dvaceti letech výplně neaplikuje.
Váš tatínek, také plastický chirurg, kritizuje některé své kolegy, že dělají jen prsa a víčka pro peníze a že on ve své praxi odmítá až polovinu klientek. Je to běžné? Kolik jich odmítáte vy?
Také zhruba polovinu, ale vždy je to komplexnější. Nebudu operovat víčka lidem, u kterých to nebude mít žádný efekt.
Jak si vysvětlujete, že někdo vůbec neřeší svůj vzhled, jestli má vrásky nebo jak velký má nos, a jiný to řeší v době, kdy by ještě ani objektivně nemusel?
Souvisí to s psychikou a psychologií člověka. Mně osobně je úplně jedno, jak člověk vypadá, je pro mě důležité, jak se cítí, a o to mi také jako lékaři jde, aby se lidé cítili líp. Takže když je jejich vzhled trápí, a já jim s tím můžu pomoct, tak proč ne? Považuji za správné, když se lidé cítí dobře ve svém těle.
Může se stát člověk na estetických úpravách závislý?
Do velké míry ano, protože i estetické zákroky produkují dopamin. Viděl jsem teď zajímavou studii právě o tom, proč se lidé nechávají „přeplnit“ výplněmi a dojdou až do fáze, kdy už to nikomu nepřipadá hezké, a ukázalo se, že jedním z hlavních důvodů je právě závislost na dopaminu. Vyplaví se jim s první dávkou a oni to chtějí zažít znovu a znovu, a i když se po chvíli vzhledově stáčejí směrem, kam se původně dostat nechtěli, dopamin funguje. Vizuální změny probíhají postupně, takže jim to nepřijde. Nejvíc to je bezesporu vidět na výplni rtů.
Vidíte v tom nějakou podobnost například s mentální anorexií? Že ten obraz vnímají pacientky jinak, než jaký reálně je?
Psychologické studie nemáme, ale je to rozhodně zajímavé přirovnání, protože to může být hodně podobné právě v subjektivním vnímání krásy. Mám naplánovanou schůzku s psycholožkou, která se věnuje právě poruchám příjmu potravy, takže to s ní určitě proberu.
Co byste poradil lidem, kteří o estetickém zákroku delší dobu uvažují, ale nejsou si jistí, jestli ho potřebují, nebo opravdu chtějí?
Ať jdou na konzultaci. Lékař jim poradí, jestli bude mít zákrok nějaký efekt. Může jim poměrně jednoznačně osvětlit, jestli ho potřebují, nebo ne. Jestli ho ale chtějí, to už jim doktor neřekne, to je v jejich hlavě. Právě takové případy jsou poměrně komplikované a já si vždycky musím rozmyslet, jestli je mám provést, nebo ne, protože jsou to často nevratné věci. Nejde o víčka, to je zákrok, který v lokální anestezii trvá dvacet minut, ale například po modelaci prsů zkrátka zůstanou jizvy, a pokud mi pacientka jednoznačně neřekne „ano, chci to“, tak do toho nejdu. Pokud si někdo není jistý, nechce se mu za to dávat relativně dost peněz, doporučuju počkat, promyslet si to, dát tomu čas, makonec se pro jednu z variant rozhodne.
Je něco, co ještě nedokážete, ale přál byste si, aby tam medicína došla a umožnila vám to?
Chtěl bych, aby ženám po ozáření začala zase normálně fungovat kůže, aby získala zpátky svoji elasticitu a byla volnější. A na druhé straně, abychom byli schopni zase naopak u modelace prsou, kdy je kůže příliš volná, jí vrátit pevnost. Abychom dokázali tkáň zregenerovat tak, aby se zlepšila produkce elastinu, kolagenu. A také abychom byli schopni operovat bez jizev. I když s nimi není problém a umisťujeme je do oblastí, kde nejsou vidět, tak kdyby technologie dosáhla bodu, kdy by to šlo úplně bez nich, bylo by to skvělé.
Zdroj: autorský článek
