Čtení tě mění: Příběhy jsou pro náš mozek zajímavější, než fakta, říkají vědci
I když statistiky hlásí úpadek čtenářství, knihy z našich životů nemizí. Pořád v nich hledáme útěchu, odpovědi i dobrodružství. Dokážou nás proměnit, otevřít nám oči i přiblížit jiné světy. Proč náš mozek příběhy miluje, jak nás četba ovlivňuje a proč je úplně jedno, jestli jde o klasiku nebo fantasy z TikToku?
Loni v září jsem způsobila dopravní nehodu, při odbočování vlevo jsem přehlédla motorkáře a pro něj to dopadlo dramatickým karambolem. Oba jsme měli štěstí, on vyvázl jen trochu potlučený, jeho motorka dopadla o něco hůř. Od té doby si občas voláme. Ze začátku kvůli popotahování s pojišťovnou, teď už čím dál častěji jen tak.
Před Vánocemi se mi „můj motorkář“ zase ozval: „Něco bych od vás potřeboval.“ Jeho prosba mi vyrazila dech a současně mě potěšila: Ptal se, jestli bych mu mohla obstarat Hemingwayovu knihu Pohyblivý svátek. Prý si ji nutně potřebuje přečíst, ale v knihkupectvích ji nemůže sehnat. Nebylo nic snazšího, než se poohlédnout v online antikvariátech. Měla jsem radost, že za pár korun mu můžu splnit vánoční přání. A navíc knihou, která na gymplu patřila k mým nejoblíbenějším.
Ve světle zobecňujících statistik to vypadá na dlouhodobý úpadek čtenářství. Podle chmurných komentářů mladí vůbec nečtou, muži nečtou beletrii a všichni máme mozek už tak zblblý digitálními technologiemi, že se dokážeme soustředit nanejvýš na krátké výkřiky na sociálních sítích. Ale je tu i jiný pohled: Knihkupectví zavalená tisíci titulů, nával na knižních veletrzích, vzrůstající trend čtenářských klubů. Čím jsou pro nás knihy pořád přitažlivé i v konkurenci streamovacích platforem, sociálních sítí a umělé inteligence, která produkuje „obsah“ podle našeho přání?
Proč mozek nemá rád fakta?
Jedním z důvodů je, že náš mozek, jak říká neurovědkyně Emily Falk, „miluje příběhy“. Informace podané prostřednictvím vyprávění si pamatuje až dvaadvacetkrát lépe než holá fakta. Našim dávným předkům tato skutečnost pomáhala přežít. „Když vám řeknu, že támhle v lese žije zlé zvíře a není bezpečné tam chodit, nebude to tak účinné, jako když vám povím, že mého bratrance sežrala hrůzostrašná příšera, která se ukrývá támhle v lese,“ pokračuje Emily Falk. Příběh totiž propojuje fakt s emocemi, a díky tomu má na naši mysl mnohem komplexnější účinek.
Příběhy nám pomáhají porozumět světu kolem sebe, dodávají mu řád. To je také důvod, proč máme sklon vytvořit si příběh i tam, kde ve skutečnosti žádný není. Již roku 1944 to prokázal experiment psychologů Fritze Heidera a Marianne Simmell. Dobrovolníkům promítli asi minutu a půl dlouhý film, ve kterém „účinkovaly“ čtyři pohyblivé geometrické tvary, dva trojúhelníčky, kolečko a obdélník. Třiatřicet ze čtyřiatřiceti účastníků experimentu v nich vidělo „postavy“, které ožívaly v „příběhu“. Mluvili o tom, že trojúhelníček je „naivní“, větší trojúhelníček je „vzteklý a frustrovaný“.
Četba nám může změnit názor i život
Příběhy se nám nejen dobře ukládají do paměti, ale také nás dokážou měnit. Opakované výzkumy prokázaly, že čtení beletrie, která nám dává možnost podívat se na svět očima někoho jiného, zvyšuje empatii čtenářů, a to zejména vůči postavám vnímaným zpočátku jako outsideři, ať už kvůli svému původu, vzhledu, barvě pleti, nebo z jakéhokoli jiného důvodu. Není divu, právě outsider je v mnoha příbězích „vyvoleným“, který nakonec svede největší zápas se zlem: Harry Potter vyrůstal v přístěnku pod schody, Jana Eyrová i Oliver Twist byli sirotci, hrdinka Metráčka, legendárního dívčího románku z komunistického Československa, je ostrakizována kvůli nadváze, titulní postavu z Příběhu služebnice zase totalitní moc postavila do role sexuální otrokyně.
Četba mění naši mysl, ale může nám změnit i život. „Četla jsem zvláštní a úžasnou knihu,“ poznamenala si Anaïs Nin na Štědrý den 1929. Tou knihou byla tehdy skandální novinka, román D. H. Lawrence Milenec Lady Chatterleyové. Pro tehdy šestadvacetiletou Anaïs znamenala otevření očí, zcela nový pohled na život: „Žijete si bezpečný, pohodlný, delikátní život a věříte, že opravdu žijete. A pak si přečtete knihu (třeba Milence lady Chatterleyové) a zjistíte, že nežijete, že jenom hibernujete.“ Právě četba D. H. Lawrence ji přivedla k tomu, že sama se stala autorkou velmi otevřených erotických deníků.
Odborníci se shodují, že pozitivní vliv čtení na naši psychiku nezávisí na tom, zda jde o tzv. „kvalitní“ literaturu. Stejně mohou působit i knihy odsuzované jako brak – v minulosti třeba kovbojky nebo červená knihovna, dnes nekonečné fantasy ságy nebo Padesát odstínů šedi.
Blahodárný vliv hlubokého čtení
S nadsázkou můžeme říct, že existují dva druhy příběhů. Jedny nám dovolují nahlédnout do našeho vlastního nitra, pomáhají nám ošetřit vlastní trápení, ukazují nám něco z nás samotných, co bychom jinak nejspíš ani nedokázali pořádně pojmenovat. „Některé knihy se zdají být jako klíč k neznámým komnatám v našem vlastním zámku,“ napsal Franz Kafka v dopisu svému příteli Oskaru Pollakovi. Kniha coby zrcadlo našeho nitra nám navíc v každém období života ukazuje něco jiného – zkuste si třeba Annu Kareninu přečíst ve dvaceti a ve čtyřiceti.
Ty druhé nám rozšiřují naše obzory, berou nás na výpravy do dálek, dovolují nám snít. „Beletrie nám ukazuje jiný svět,“ napsal na toto téma spisovatel Neil Gaiman. „Může vás zavést někam, kde jste nikdy nebyli. A jakmile jsme navštívili neznámé světy jako ti, kteří snědli kouzelné ovoce, už nikdy nebudete spokojení se světem, ve kterém jste vyrostli. A nespokojenost je dobrá, lidé mohou své světy měnit a zlepšovat, a sami se přitom stávat lepšími.“
To všechno ovšem četba dokáže jen tehdy, jsme-li schopni takzvaného hlubokého čtení, kdy se skutečně ponoříme do čteného textu a nepřelétáváme očima z jednoho odstavce na druhý. Podle psychologů člověku trvá asi patnáct minut, než se takto hluboce začte, ale přínos tohoto stavu je značný – mozek se naladí na takzvané alfa vlny, ocitáme se v přítomnosti bez rozptylujících myšlenek, což blahodárně působí na naši psychiku (čtení nás doslova unáší pryč od našich starostí), ale údajně dokonce posiluje imunitní systém.
Opravdu už „neumíme" číst?
Národní knihovna ČR a Ústav pro českou literaturu Akademie věd dělají pravidelně každých několik let statistické průzkumy českého čtenářství. Ten nejnovější byl zveřejněn koncem roku 2023 a vyplynulo z něj, že Češi stále poměrně hodně knihy kupují, ale o něco méně je čtou (což odpovídá zkušenostem mnohých z nás, kteří máme na nočním stolku komínek nepřečtených knih). Zatímco v roce 2018 průměrný Čech za rok přečetl dvanáct knih, v roce 2023 to bylo necelých deset, což v evropském kontextu pořád ještě není špatné. Beletrii čtou více ženy, nejoblíbenější knihou je Harry Potter a nejoblíbenějším autorem Erich Maria Remarque. Čtvrtina lidí přiznává, že za rok nepřečtou ani jedinou knihu, přičemž dvakrát častěji to bývají lidé bez maturity.
Podle výzkumů na západních univerzitách ale čtenářství upadá i mezi vysokoškolskými studenty humanitních oborů prestižních škol, kteří čím dál častěji nejsou schopni učíst takové penzum knih jako dříve, snižuje se jejich ochota zápolit s obtížnějším textem, i když mají kognitivní nástroje k jeho porozumění. „Mění se naše očekávání ohledně toho, co si zaslouží naši pozornost,“ vysvětluje to psycholog Daniel Willingham. „Nudit se, byť jen chviličku, začalo být nepřirozené.“
Čtou mladí vůbec?
Na druhou stranu není pravda, že mladí lidé nečtou. Jenže do jejich čtenářství vstupují fenomény, o jejichž existenci snobští představitelé starší čtenářské generace vůbec nevědí, nebo se na ně dívají skrz prsty. Především je to BookTok, tedy tiktoková scéna knižních influencerů, které i u nás dělal předskokana Bookstagram. Obě sociální sítě mohutně vrátily do hry tištěné papírové knihy, které na fotkách vypadají lépe než e-knihy nebo audioknihy. Kniha v nich hraje roli i jako estetický objekt – oblíbeným žánrem na BookToku jsou třeba videozáběry knihoven, uspořádaných podle barev.
Knižní influencerky na TikToku a Instagramu (obvykle jsou to mladé ženy), které promlouvají do knižního trhu silněji než klasická literární kritika, stojí i za boomem některých žánrů – ať je to romantická fantasy, nebo young adult literatura, v nichž obvykle jde o jednoduchý příběh s výstřední či v něčem šokující zápletkou, a hlavně se silnými emocemi. Tedy knihy, o něž by si tradiční kritici ani kolo neopřeli. Ale jak už bylo řečeno, psychologické benefity čtenářství se týkají jakékoli fikce bez ohledu na počet hvězdiček v literární rubrice.
SLOVNÍČEK KNIŽNÍCH INFLUENCERŮ
S jakými výrazy se můžete setkat na BookToku a bookstagramu?
Čtenářská challenge – čtecí výzva nebo řečeno archaičtěji, bobřík. Může spočívat v závazku přečíst určitý počet knih, dočíst sérii, číst knihy určitého žánru či autora a podobně.
Knižní haul – vybalování právě zakoupených knih (po vzoru módních youtuberek, které takto představují nakoupené oblečení).
Readathon – čtenářský maraton nepřetržitého čtení 24, 48 nebo i více hodin.
Betačtenář – čtenář, který spolupracuje s autorem, čte jeho rukopis ještě dříve než nakladatel a dává mu připomínky.
Spolupráce – hashtag upozorňující, že influencer dostal knihu zdarma přímo od nakladatele.
O něco starší čtenáři se mezitím čím dál častěji sdružují do knižních klubů, což jsou vlastně také svého druhu sociální sítě, a scházejí-li se naživo, dávají tím čtení ještě další rozměr. Knižní kluby mohou být sdružené kolem určitého tématu či žánru, nejdůležitější je však výběr knih, které mají potenciál rozproudit diskusi: „Můj seznam knih vhodných do čtenářského klubu se liší od seznamu nejoblíbenějších knih. V klubu chci otevřít debatu nad kontroverzními příběhy s nejednoduchými postavami a podivným zakončením. Chci mluvit o knihách, ke kterým lidé mívají silný vztah, i když to není ta největší literatura,“ říká podcasterka a organizátorka jednoho z knižních klubů Anne Bogel.
