V pasti chudoby: Když chybí důstojné bydlení
Pach bídy a vyloučení, bezvýchodnost, ponížení, nekonečný stres. Bydlení je veskrze intimní oblast a kdo se dostane do pasti chudoby, aniž by měl alespoň pár důstojných metrů čtverečních, zažívá psychické utrpení.
Stojím před nepříliš dobře vypadajícím činžákem v jedné z chudých čtvrtí města na periferii. Čtyři bytovky, jedna vedle druhé. Měly vypadat stejně, ale nevypadají. Zatímco první dva z nich nesou viditelné stopy totálního zanedbání, fasáda je rozdrolená, vchodové dveře poničené a v některých oknech chybí výplně, další dva domy jsou v o něco lepším stavu. Ze všech se ale ozývá zvuk obyčejné každodennosti.
Jeden příběh z mnoha
Olinka, za kterou dnes jdu, má ale štěstí. Ještě před rokem bydlela o dva vchody vedle. V rozbořeném domě, který působí bezútěšně. Olga je pětačtyřicátnice, máma pěti dětí. Ty nejstarší už chodí na střední, ty mladší jsou předškoláci. V minulosti byla obětí domácího násilí a z ubytovny, kde žila, potřebovala akutně odejít.
V jejím současném bytě toho moc není. Obyčejná sedačka, obyčejná televize, jednoduchý koberec. Stůl, židle, skromně vybavená kuchyň. Na šest lidí jsou tu dva pokoje, kde se dá spát, Olga sama nocuje v kuchyni. Většině lidí by tenhle byt přišel malý, hlavně pro šestičlennou rodinu, jí to ale připadá jako ráj. „To vedle byla ubytovna, měli jsme jeden jediný pokoj, záchody a koupelnu sdílené na chodbě,“ vzpomíná žena. A to hlavní dodává záhy: „Vždyť já jsem v té době byla úplně na nervy, to se nedalo, doma pořád stres, křik, starší děti se nemohly soustředit na školu, ty mladší si neměly kde hrát. A hlavně já, já jsem z toho byla špatná.“
To nejlepší z Mojí psychologie poslouchejte jako audioverze. Všechny audiočlánky najdete zde.
Je zcela očividné, že přestěhování rodině výrazně pomohlo. Díky asistenci sociálních pracovnic a charity se Olze podařilo vyvázat z pasti obchodu s chudobou, která je na nekvalitní bydlení úzce navázána. A i když nemá úplně vyhráno, žije nyní v prostředí, které je alespoň nějak stabilizované. S tím, jak se jí z ubytovny, kde se běžně vyskytovalo násilí, drogy nebo hluk, podařilo přestěhovat, mohla začít řešit i sebe a své psychické problémy.
Mít tak kde bydlet…
Olga není sama, kdo podobnou situaci zažil. Celkem asi 154 000 lidí včetně 61 000 dětí žije v České republice v bytové nouzi. Dalších 1,6 milionu lidí je bytovou nouzí ohroženo. Ke zhoršení situace negativně přispěla i pandemie covidu-19 a energetická krize zapříčiněná ruskou agresí na Ukrajině. Říkají to čísla iniciativy Za bydlení, která se soustřeďuje na problematiku neadekvátního a nedostupného bydlení v Česku.
Už ani nevím, kolikátý dům podobného vzezření, jako byl ten, kde Olga žila, jsem za dobu, kdy o chudobě píšu, navštívila. Zanesené chodby, nefunkční elektřina, rozbité zábradlí, sem tam nějaká ta injekční stříkačka na zemi. Typický pach, kterému říkám jednoduše: Bída a vyloučení. Ubytovny, přeplněné činžáky, tiché squaty, nekvalitní domy bez dveří a bez oken. Ohořelé bouračky, kde se dealuje piko, ulice, kudy sice běžní lidé nejezdí, zato jiní jsou tu odkázáni žít. Celé lokality, kde se beznaděj mísí s rezignací. Člověk by se tu někdy nejraději jen usadil na patník a civěl do prázdna.
Když jsem poprvé navštívila chudinskou ubytovnu, mělo to jediný důvod. Její majitel, shodou okolností jeden z nejbohatších Čechů, ji tehdy chtěl vystěhovat. Co se stane s několika rodinami, včetně jedné, která se starala o dospívajícího chlapce s postižením, nikoho nezajímalo. O více než třináct let později je mi zcela jasné, že ani dnes by to nebylo jinak.
Nápor na psychiku
V Česku stále chybí zákon o sociálním bydlení, a tak setká-li se někdo s takovou situací, je téměř vždy odkázaný jen sám na sebe, případně na pomoc svých nejbližších. Zákon o bydlení, který vláda roky připravovala, nedávno padl pod stůl. Řešení pro lidi, jako byla právě Olga, je tak stále v nedohlednu. Ekonomické propočty nákladnosti nekvalitního bydlení, debaty developerů, měst i obyčejných lidí o výstavbě, ale poněkud zanedbávají jeden z důležitých aspektů problematiky bydlení a tím je vliv domova na naši psychickou stabilitu.
Občas se v nadsázce říká, že je lepší vyhořet, než se stěhovat. Do jisté míry je to pravda. Stěhování patří k nejvíce zatěžujícím událostem v našich životech, a platí to i pro případy, kdy si člověk vyloženě polepší. Pokud je však chudý a uvízl v ekonomické a sociální pasti, je vše ještě mnohem náročnější. Třeba i proto, že vidina lepšího bytu, kde bude moct s rodinou v klidu žít alespoň pár let, vlastně neexistuje.
Obyčejné dětské štěstí
Umíte si představit, že máte nájemní smlouvu na pouhý měsíc? Nebo že nájemní smlouvu vůbec nemáte? Že žijete v místě, kde se koncentruje chudoba a sociálně patologické problémy? Že nedisponujete záložním kapitálem na dvě kauce a jeden nájem dopředu? Že nemáte „ideální“ barvu pleti pro to, aby vám kdokoli pronajal byt někde jinde? A že většinu života strávíte ve více či méně nepříjemném prostředí, ze kterého jakoby nebyla cesta ven? Především pro děti je takový život zcela nevyhovující a do dospělosti jim přináší jen pocity ohrožení, ztráty bezpečí a horší startovací podmínky.
V takovém prostředí mají děti ztížený přístup ke vzdělání, které by jim mohlo pomoct se vytrhnout z kruhu chudoby, do kterého se mnohdy již narodily. Problémy s bydlením vedou ke znevýhodnění ve vzdělávání ještě před tím, než děti do školy nastoupí, ať už jde o horší psychický stav, nebo absenci předškolního vzdělávání. Kvůli častějším nemocem, které jsou v mnoha případech způsobeny nevyhovujícími hygienickými či tepelnými podmínkami jejich provizorních domovů, mívají potom ve školách větší problémy s absencí. To jim neumožňuje se plně soustředit na to, co by pro ně v dětství mělo být kromě vlastního štěstí nejdůležitější – možnost se v klidu vzdělávat, aby mohly později samy rozhodovat o své budoucnosti. Bytová nouze má ještě jednu vážnou souvislost, je totiž jednou z hlavních příčin odebrání dítěte z rodiny. To pak vede nejen ke zbytečně rozděleným rodinám, ale ve výsledku i k vyšším nákladům státu na zajištění základních potřeb a naplnění práv dětí.
Intimita domova
Zažila jsem seniorky, které bydlely na pokoji vedle mužů, kteří je ve sprchách sexuálně obtěžovali. Znám vzdělané romské rodiny, které nemohou najít bydlení mimo sociálně vyloučenou lokalitu. Viděla jsem děti, které důsledkem nekvalitního bydlení ztrácely šanci na důstojný život ještě před tím, než se mohly jakkoli společensky projevit. Bydlení zkrátka není jen ekonomická, politická kategorie. Je to oblast intimní, která určuje, jak chápeme, prožíváme a vnímáme slovo domov, a to v nejširším slova smyslu.
Úvodní fotografie je z dokumentu Dům bez východu (r. Tomáš Hlaváček), který zachycuje selhání systému a beznaděj obyvatel bytového domu v Brně.
