Svátky pro mě znamenaly jen úzkosti. Jsem Grinch, ale nakonec to zvládám
Nepřišlo to s pubertálním nihilismem ani pozdně kapitalistickým cynismem. Vánoce jsem nesnášela už od dětství.
Ne že bych se na ně nikdy netěšila. Matně si dokážu vybavit dětskou perspektivu, se kterou jsem z konce roku vyhlížela další Vánoce. Nedalo se to ani představit, listy v novém matčině kalendáři se rovnaly nekonečnu a až za ním přijde Ježíšek. Přes veškerá traumata, co mi rodiče nadělili pod stromeček, jsem totiž stále na první svátek vánoční vstávala s radostí, že si nazuju nové papuče a budu si hrát s neokoukanými hračkami. Vydrželo mi to do osmi let.
Tehdy po Vánocích se neslavil jen nový rok, přicházelo rovnou nové tisíciletí a s ním naprosto úžasná budoucnost, počítače a zkrátka skvělý život. Když odbila půlnoc, náhle jsem si uvědomila, že se vůbec nic nemění. Všichni jsme pořád ti stejní lidé a moje budoucnost je tohle. Těšení mě opustilo a svátky pro mě dalších dvacet let znamenaly už jen úzkosti.
Grinch není jen jeden
Vánoce kromě klidu a míru přinášejí tradičně zrychlený tep a nervy. Touha potěšit rodinu, nutnost cestování po příbuzných, příprava domácnosti a do toho všeho napjatý rozpočet. Řízení domácnosti v tomto období představuje pro fyzické i psychické síly velkou zátěž. Vánoce ale také znamenají zvýšenou konzumaci alkoholu, která už tak vyostřené emoce ještě akceleruje. Jen pro představu - přes milion lidí v Česku pije rizikově i během roku a 30 procent jich v průzkumu přiznalo, že se napije víc, když pijí ostatní.
Alkohol se zásadně podepsal i na mých dětských Vánocích. Ve zkratce: Táta se vždycky opil (ostatně jako i v jiné dny), máma se hroutila a s pláčem oslavy rušila. Obalování řízků a zdobení stromečku tak pro mě namísto stmelující rodinné aktivity byla hlavně příležitost předstírat, že se vlastně nic neděje a všechno dobře dopadne. Ne že by nás rodiče nemilovali, jenom toho měli hodně naloženo a logicky tedy naložili i nám.
Nemám pochybnosti, že podobně (i hůře) dostává náklad do své budoucnosti mnoho nedospělých lidí v Česku. Například podle dat z roku 2023 se nachází 154 000 lidí (včetně 61 000 dětí) v bytové nouzi, což už samo o sobě může představovat minimálně ekonomický stres, kterému jsou odmalička děti vystavovány. I když se mohou rodiče přetrhnout, chudoba je bohužel spojena nejen s různými onemocněními či handicapy, které ji mohly způsobit, ale zároveň také s velkým společenským stigmatem. I pouhý pocit méněcennosti v kolektivu může člověka ve formativních letech silně ovlivnit.
Když se pak děti, pro které nejsou svátky z různých důvodů klidné, snaží v dospělosti zaplout do „normálních“ oslav, mohou prožívat flashbacky, disociace, neregulované emoce a psychosomatické symptomy, například nevolnosti a bolesti hlavy. Neschopnost napojit se na ostatní vyvolává další pocity hanby a viny. Myšlenky, jako „jsem příliš poškozený/ nemilovaný/málo dobrý, abych si zasloužil štěstí“, násobí další odpor k Vánocům, prostě syndrom filmového Grinche. A takových Grinchů není málo.
Když jsou Vánoce až moc
V reklamách a filmech šťastně líčené období může v realitě nahánět lidem skutečnou hrůzu. Když jsem slavila Vánoce poprvé v jiné rodině, ještě jsem dokázala předstírat, že mám radost. Maska mi ale postupem času sklouzávala a setkávala jsem se s nepochopením. Vánoce jsem přestala slavit úplně, a když už jsem se k někomu přidala, nedokázala jsem se zapojit do příprav, byla jsem naprosto energeticky vysátá a uklidňovala jsem se alkoholem. A s tím logicky přišly výčitky.
Pokud jste Grinch, anebo nějakého znáte, je nutné oživit v „pravém duchu Vánoc“ hlavně sounáležitost a empatii. Té se mi od okolí nedostávalo, a proto jsem ji dlouho nebyla ochotná cítit ani sama k sobě. Možná že máte dojem, že se vám anebo Grinchovi ve vašem okolí opravdu nic hrozného nestalo. Vždyť už to bylo dávno a musíme být přece rádi za to, co máme. Znáte to tiché či nevyřčené pobídnutí: Tak se přestaň válet a začni něco dělat! Jenže když své pocity budeme ignorovat, zaděláváme si na problém.
Ze své podstaty je období Vánoc hlasité, rušné a přehnaně stimulující - jasná světla, přeplněné prostory, večírky, spousta jídla, noví lidé i povinné návštěvy těch, kteří mohli být zdrojem našich minulých bolestí. Svátky také představují narušení rutiny, zásah do rozpočtu nebo limitovaný přístup k terapii, což celkové rozpoložení jen zhoršuje. Spouštěčem nepříjemných pocitů mohou být specifické tradice, návraty do starých míst, pobyt v blízkosti určitých lidí, zvuky a pachy. Zdánlivá lenost, ospalost nebo uzavřenost tak představuje hlavně reakci na velkou mentální zátěž, kterou pro Grinche Vánoce představují. Pokud si dovolíte přijmout, že vy nebo váš blízký Grinch nejspíš nebudete prožívat Vánoce stejně jako ostatní, můžete se posunout a začít plánovat opravdu klidné svátky. A o tom přece jsou, nebo ne?
Slavit, či neslavit?
Rozeznávání vlastních spouštěčů je důležitým prvním krokem k tomu, abychom mohli Vánoce zvládat. Předně, oslavy nikomu nedlužíme, takže se jim můžeme s klidem vyhnout. To, že jste pokrevně nebo manželsky spřízněni, neznamená, že musíte setrvávat v situacích, které vám mohou ublížit. Pouze vy určujete, koho navštívíte, koho si pozvete a jak dlouho to vydržíte. Můžete si promyslet i plán B, co dělat, když se dostanete na hranice svých možností. Jste připraveni prostě opustit místnost a jít se provětrat? Máte kamarádku, které můžete zavolat? A naopak, pokud vám váš blízký vyjádří přání, že Vánoce nechce slavit, nebo je chce slavit jinak, snažte se ho pochopit. Nemuselo to být pro něj snadné uvědomění. Snadné nebylo asi ani zavolat si taxi a zmizet z vašeho večírku.
Jak už jsem naznačila, jistou dobu jsem se Vánocům vyhýbala úplně. Po pár letech jsem ale porodila syna a heslo „oslavy nikomu nedlužíme“ najednou nebylo tak úplně pravda. Přece jen, děti si hezké Vánoce zaslouží a generační traumata se mají bořit. Bohužel, komunikace o mých potřebách ale neproběhla s výrazným pochopením a přes tradice v rodině synova otce nejel vlak. Nebylo moc kam zmizet taxíkem, dokud jsme se nerozešli úplně. Přesto jsem svá traumata ze svátků zpracovat musela, protože už je nebylo možné dále ignorovat.
Vánoce 2.0
Díky tomu, že syn Vánoce trávil s otcem, pro mě vznikl potřebný prostor, ve kterém jsem si dokázala uvědomit, co pro mě vůbec mohou znamenat. Zima má být zklidněním, konec roku tradičně představoval hlavně odpočinek a regeneraci zemědělské půdy i lidských sil. Schovat se do tepla a odpočívat, když to samé dělá flora i fauna, mi vlastně nepřišlo jako špatný nápad. A protože pro mě zůstávají Vánoce i nadále náročnějším obdobím, naplánovala jsem si „dovolenou po dovolené“ - první týden v lednu.
Vznikl tak pro mě nový rytmus na přelomu roku. Přes vánoční svátky se ponořím do počítačové hry, kterou se za končící rok odměním - jindy na ni nemám čas a takhle si ji pořádně užiju. Můžete namítnout, že jde stále o únik z reality, ale podobný únik představují i knihy nebo seriály. Během silvestrovského týdne je pak syn se mnou, na začátku roku se ještě chvíli zdržím doma a nikam nespěchám. I díky výhledu na novoroční volno se cítím více v klidu než předtím.
Protože už dlouhá léta nepiju alkohol, je pro syna Silvestr se mnou ideální. Navíc si užije malé druhé Vánoce, na jejichž podobě se vždy společně dohodneme. Nejdříve jsme měli jen větvičky, ale časem mě umluvil i na stromeček. Pomáhám mu ho stavět, ale zdobí ho celý sám. Vždycky si k tomu pustíme Hunky Dory od Davida Bowieho, což rozhodně není vánoční album (ale pro nás ano) a povídáme si spolu o všem, co jsme nestihli. Na sváteční večeři většinou stejně oba oceníme sushi.
Protože mi syn nikdy nevyčítal, že spolu nemáme „normální“ Vánoce a dokázal mě přijmout i s tím, že je nemám ráda, přestala jsem se svátků děsit a zvládla společně vytvořit naše vlastní tradice. Dokonce jsem se loni přistihla, že jsem si světýlka na stromečku zapínala, i když syn nebyl doma. Proč vlastně ne. Musím uznat, že se mi zrovna tahle stromečková tradice začíná opravdu líbit.
Zdroj: autorský článek
