Kolem světa za štěstím: Jak se měří a jak si stojíme v Česku
Jestli jste se narodili v Norsku, tak prý patříte mezi jedny z nejšťastnějších obyvatel na této planetě, kdežto pokud je vaším rodištěm Bhútán, nezbývá vám nic jiného než oči pro pláč, píše OSN. Skutečně ale vypovídá míra ekonomické prosperity a sociálního zajištění něco podstatného o pocitu štěstí, který jako lidé prožíváme?
Norský i bhútánský příklad patří mezi výsledky každoročního výzkumu OSN World Happiness Report, který zkoumá štěstí prostřednictvím 176 položek ve 170 státech světa. Je ale vůbec možné něco tak niterného, jako je pocit štěstí, zkoumat? Podle odborníků prý ano, a dokonce různými metodami. V psychologii se za pomoci škál a dotazníků dají získat různé kvantitativní i kvalitativní údaje, prožíváním štěstí se dokonce zabývá jeden z poměrně nových směrů, a to pozitivní psychologie. Novinkou ho můžeme nazvat zejména proto, že vznikl „teprve“ v 90. letech minulého století, poté co psychologická komunita reflektovala, že se její obor doposud zaměřoval hlavně na patologii a na to, co nefunguje, místo toho, aby sledoval to, co funguje a čím se vlastně odlišují spokojení lidé.
Potvrzeno Harvardem!
Jednu z nejdéle probíhajících studií týkajících se štěstí provedla Harvardova univerzita. Z jejích výsledků vyplynulo, že vztahy jsou jedním ze základních faktorů určujících spokojenost našeho života.
Studie sledovala přes 700 mužů z různých sociálních vrstev napříč generacemi po dobu 75 let. Výzkumníci se zaměřili na jejich psychickou i fyzickou životní pohodu. Mezi účastníky, kteří vyrůstali mezi lety 1939 a 2014, byli absolventi Harvardu, ale také muži z velmi chudých poměrů z Bostonu. Výzkum obnášel kromě řady rozhovorů a dotazníků i skenování mozku či analýzu vzorků krve. A výsledek? Studie potvrdila, že nejšťastnější a nejzdravější účastníci z obou zmíněných skupin byli ti, kteří udržovali během svého života blízké a důvěrné vztahy. Lidská nervová soustava je totiž víc v klidu a pohodě, když máme vedle sebe někoho, na koho se můžeme spolehnout. Zkrátka blízké vztahy, a to jakéhokoli druhu, jsou cestou k psychickému a fyzickému zdraví.
Štěstí je krásná věc, ale prachy…
Ptát se můžeme na různé oblasti štěstí. V našich zeměpisných šířkách se lidé většinou domnívají, že v prožívání štěstí jim brání zejména nedostatek peněz, že si nemohou pořídit všechny ty krásné nebo důležité věci, co by chtěli či potřebovali, že nemají na vysněnou dovolenou, případně na žádnou dovolenou… Je ale štěstí opravdu otázkou několikamístného čísla na bankovním kontě? Tím, co znamená štěstí a co dělá lidem radost v různých koutech světa, se na svých „cestách za štěstím“ zabývali psycholožka Kristýna Tronečková se svým partnerem cestovatelem Matoušem Hurtíkem. Svoje zážitky a zkušenosti shrnuli a popsali v knize Naše cesty za štěstím, v případě Kristýny je to mimochodem již třetí kniha reflektující její doktorský výzkum týkající se prožívání štěstí v různých částech světa.
„Tady a teď“ v Bhútánu a Izraeli
Výzkum OSN World Happiness Report sice vidí Bhútánce neradostně, nicméně Kristýna, orientovaná na pozitivní psychologii a tvůrkyně konceptu pozitivně orientované psychoterapie, má poněkud jiný pohled. Upozorňuje, že Bhútánci nedají dopustit na filozofi i tibetského buddhismu. „Modlí se a meditují klidně několik hodin denně, není to pouze výsada tamních mnichů. Jsou to holt mistři v mindfulness, žité přítomnosti a radosti. Také je to velmi komunitní národ, jehož vazby jsou vzájemně silně provázané. Soudržnost je pro Bhútánce zcela zásadní,“ popisuje psycholožka. Stejně tak rodinně a komunitně zaměření jsou podle ní Židé, kteří uváděli rodinu jako největší zdroj své spokojenosti. „Dále pak jmenovali mír. Jakmile mají alespoň chvíli klidu, radují se a žijí tak naplno, jak jim to jenom situace dovolí. Ani oni nechtějí marnit možnost vychutnat si pocit ,tady a teď‘, protože jindy už to jít nemusí.“ K tomu asi není potřeba nic dodat.
Ticho Islandu a jásot Kostariky
Na Islandu jsou podle zkušeností výzkumnice místní obyvatelé hluboce oddaní své divoké, živelné přírodě. Tam čerpají moudrost a sílu. „Někteří dokážou i komunikovat s takzvanými skrytými lidmi a skřítky, kteří prý tuto zemi ohně a ledu odpradávna obývají. Islanďané pečují o očistu své mysli v tichosti a v pokoře vůči tomu, co život v tak drsné krajině nabízí a žádá. Když je potřeba, dokážou se rychle semknout, jinak žijí spíše izolovanějším způsobem života.“ Kostaričanům zase dělá radost jejich klid ve spojení s pestrobarevnou rozjásanou přírodou, s obrovským množstvím zvířat a zvuků za hlavou. „Jsou také hrdí na to, že v roce 1949 rozpustili svou armádu. Kostarika je země klidu s obrovským křikem džungle, kterou místní milují do poslední liány,“ objasňuje Matouš radostnou mentalitu byvatel této středoamerické země. „Kostaričané umějí žít, a možná právě proto jsou na světě dlouho; málo stresu, mnoho klidu a pozitivní přístup je provázejí celým životem. Úcta jednoho ke druhému, rodina a komunita, které drží při sobě, to jsou další střípky do mozaiky kostarického života na vlně Pura Vida,“ přibližuje cestovatel.
Rodina, partnerství, společenství
Právě mezilidské vztahy jsou podle některých odborníků klíčovým faktorem, který ovlivňuje životní spokojenost. Je však důležité dodat, že nemusí jít pouze o partnerské vztahy, ale i o vztahy rodinné a přátelské. A rozhoduje spíše kvalita než kvantita. Důležitá je také potřeba někam patřit, zapadat do konkrétní komunity. O tom, jak jsou vzájemné vztahy, soudržnost a pospolitost důležité například pro Bhútánce nebo obyvatele Izraele, už autoři knihy mluvili. Co ale národy, které pospolitému životu jako jedné velké společné slavnosti tolik neholdují? Vylučuje to snad prožívání štěstí? Izolovanějším způsobem života žijí například Islanďané a Norové. „Norové ani Islanďané nejsou nikterak komunitní, přesto své životy často vnímali velmi spokojeně. Někomu stačí pár bytostí kolem sebe, jiný potřebuje celou obrovskou síť, ale jsou i tací, kteří si vystačí převážně sami jen ve spojení s divokou přírodou,“ popisuje Kristýna Tronečková. „Například Bhútánci, jak už jsme zmínili, mají tyto komunity velmi rozsáhlé a pospolité, naopak v Norsku lidé žijí více odděleně a váží si své svobody. Oba národy však žijí šťastné a naplněné životy. Takže je to spíše o tom, co komu jak vyhovuje,“ poznamenává Matouš Hurtík.
Hnp kontra hnš
Ptám se tedy autorů, do jaké míry má na prožívání pocitu štěstí vliv země, v níž jsme se narodili a žijeme. Jak jsou důležité vnější podmínky a naše vnitřní nastavení? „Více než na tom, kde a s kým jsme, záleží na tom, kým jsme. Štěstí vychází zevnitř. Pokud bychom se spoléhali na vnější faktory, bylo by velmi prchavé. Velmi nestabilní podloží spokojeného života je i spoléhání se na to, co nám kdo řekne, a na základě toho budování spokojenosti. Naopak věnovat čas svému nitru a poznání a třeba i tomu, před čím někdy utíkáme, nám může přinést obrovské uvědomění, které podněcuje soulad se sebou samým. Soulad, v němž když jsme, tak víme, že jsme šťastní,“ konstatuje Kristýna.
„Štěstí je zakotveno v drobných radostech, které není dobré přecházet mávnutím ruky, naopak nám prospěje, když je povýšíme na velké. Štěstí je také zakotveno ve vděčnosti, v jejím vnímání a neustálém připomínání, ať žijeme kdekoli. A hlavně tkví v přítomnosti, takže s jediným nádechem žijme svou přítomnost tady a teď, protože jindy už to jít nemusí,“ rozvádí svůj postoj psycholožka. „Pravé štěstí opravdu vychází zevnitř. To vědí Bhútánci i Kostaričané. Pokud je člověk schopen oprostit se od vnějších vlivů, může se pak na situace, do nichž se dostává, dívat z pozitivní strany a je imunní vůči vnějším vlivům,“ poznamenává Matouš Hurtík a dodává, že nejucelenější pohled na štěstí mají podle něj Bhútánci. „Ti místo hrubého národního produktu raději rovnou měří hrubé národní štěstí.“
