Jedna zpráva, tisíc domněnek: Proč některá témata do zpráv zkrátka nepatří?
„Děje se něco?,“ ozve se na druhé straně telefonu. První slova, která slyším, když zavolám svému dospělému synovi. Bude mu čtyřiadvacet a patří ke generaci, která mobil k telefonování zásadně nepoužívá. S vrstevníky si vzájemně pouze píšou, a to i v situacích, kdy je potřeba vyřešit něco urgentně. Vyskočila bych z kůže. Já synkovi telefonuji, i když se „nic neděje“. Třeba jen proto, abych slyšela jeho hlas, tón jeho řeči, smích. Emotikony za slovy jsou mi málo. Navíc jsem přesvědčená, že pořád existuje mnoho situací, kdy je potřeba si zavolat a esemeska udělá spíš medvědí službu.
Moji zkušenost, že čím je člověk mladší, tím větší je pravděpodobnost, že ke komunikaci používá hlavně textové zprávy, potvrzuje i americká klinická psychoterapeutka Gabrielle (Morse) Sanderson. „Napříč generacemi se toho hodně změnilo a dnes lidé spoléhají na psaní zpráv víc než kdy dřív. Stalo se to až tak silnou normou, že někteří lidé cítí znepokojení nebo jsou dokonce překvapení, když jim někdo zavolá,“ poznamenává s tím, že vzhledem k tomu, že minimálně polovina generace Z se potýká s úzkostmi, dává smysl, že telefonní hovory pro ně mohou být stresující záležitostí.
Přesto mají ve vzájemné komunikaci své nezpochybnitelné místo, a nejen mladí dospělí by měli umět rozlišit pro jaké situace se hodí psaní zpráv a kdy je lepší, dnes už pomyslně, „vzít do ruky sluchátko a vytočit telefonní číslo“.
Ztraceno ve špatném překladu
Asi nikoho nepřekvapí, že esemesky sluší spíš běžné konverzaci a provozním záležitostem než emočně vyhrocenějším životním událostem či řešení různých náročných situací. Textovka je jen řetěz slov bez hlasové intonace a skutečnost, že chybí další „vysvětlující“ komunikační kanály, může někdy způsobit ošklivá a mnohdy naprosto zbytečná nedorozumění.
„Tón hlasu je naprosto zásadní a v textu je velmi snadné si ho špatně vyložit. I neutrální sdělení může bez tónu hlasu, řeči těla nebo výrazu obličeje působit chladně nebo odmítavě,“ upozorňuje americká párová a rodinná terapeutka Evon Inyang, zakladatelka ForwardUs Counseling.
V pouhém textu sms zprávy se tón a emoce ztrácejí. „Bez těchto signálů je ještě snazší interpretovat zprávy na základě vlastních předsudků,“ vysvětluje psychoterapeutka Sanderson a dodává, že ve výsledku pak taková komunikace vede k již zmíněným nedorozuměním, zmatkům, nejasnostem, ale i citovým zraněním a v případě důležitých rozhovorů také k promarněným příležitostem navázat hlubší a efektivnější vztah.
Zprávy nám pomáhají vyhnout se nepohodlí
Na skutečnost, že textová komunikace nás sice spojuje logisticky, ale emočně nás může paradoxně vzdalovat, upozorňuje také americká psycholožka Sherry Turkle, profesorka na MIT a autorka knihy Reclaiming Conversation.
„Textování nám poskytuje iluzi spojení bez nároků skutečného vztahu. Můžeme odpovědět, kdy se nám hodí, a říct jen tolik, kolik zvládneme, ale tím se vytrácí empatie,“ píše Turkle.
Právě empatie je přitom podle ní dovednost, kterou se učíme především prostřednictvím naslouchání hlasu, sledováním reakcí v reálném čase a přímým kontaktem s druhými. „Když spolu lidé řeší zásadní témata převážně přes zprávy, ochuzují se o možnost být skutečně slyšeni, a to je základ pocitu blízkosti,“ dodává Sherry Turkle.
Když jedno slovo spustí bouři
Napsat někomu „miluju tě“ se srdíčkem můžete klidně několikrát do týdne, řešit konflikty nebo se dokonce rozcházet po esemsce už tak dobrý nápad není. „Zaznamenala jsem páry, které se kvůli jedinému slovu nebo interpunkčnímu znaménku dostaly do několikadenního konfliktu,“ vzpomíná párová poradkyně Inyang. „Také jsem viděla, jak se textové zprávy zneužívají – k oddalování rozmluvy, stažení se nebo k vypuštění emočních bomb bez nutnosti čelit dopadu,“ přibližuje.
Odbornice dál vysvětluje, že se sice psaní o vážných věcech může v danou chvíli zdát snazší, ale zároveň to může mezi lidmi ještě víc prohloubit pocity odcizení. „Je to totiž způsob, jak něco říct, aniž by člověk byl skutečně přítomen a musel čelit následkům a ta nepřítomnost je v komunikaci opravdu cítit,“ vysvětluje.
Americká psychoterapeutka Nedra Glover Tawwab, specialistka na hranice ve vztazích a autorka bestselleru Vymezte si hranice a nalezněte klid popisuje častý scénář z párové terapie: „Stačí krátká zpráva bez kontextu. Například ‚Musíme si promluvit.‘ a druhý člověk si během pár minut vytvoří katastrofický scénář,“ popisuje. V reálném hovoru by podle ní tón hlasu, tempo řeči nebo obyčejné nadechnutí okamžitě napověděly, že nejde o ohrožení vztahu, ale třeba jen o praktickou věc. Podle terapeutky Tawwab se lidé často domnívají, že psaní je „šetrnější“, ale opak může být pravdou. „Text nechává příliš prostoru pro domněnky. A lidská mysl má tendenci mezery vyplňovat tím nejhorším,“ upozorňuje.
Síla lidského hlasu v krizových momentech
Emočně náročné rozhovory patří mezi příklady, které si zaslouží, když už ne komunikaci tváří v tvář, tak alespoň vzít do ruky telefon a druhému zavolat. „Hlas v sobě dokáže nést a druhému zprostředkovat vřelost, zaváhání i upřímnost. V textu nepoznáte, když se někomu třeba zadrhne dech. A ještě těžší je reagovat na jeho ticho,“ přibližuje terapeutka Inyang a podotýká, že je dobré následovat jednoduché pravidlo: „Pokud má rozhovor potenciál ublížit nebo naopak léčit, zvedněte telefon či nebo ještě lépe, sejděte se sedněte si tváří v tvář a mluvte spolu tady a teď,“ radí.
Podobnou zkušenost má i britský klinický psycholog Dr. Aaron Balick, autor knihy The Psychodynamics of Social Networking. Podle něj je textování často způsobem, jak se vyhnout nepříjemným emocím. „Psaní zpráv umožňuje emoční distanc. Člověk může mít pocit kontroly, protože se nemusí okamžitě konfrontovat s reakcí druhého,“ vysvětluje Balick. To ale může být problematické právě ve chvíli, kdy je potřeba něco vyjasnit, omluvit se nebo vyjádřit emoční účast.
Jak poznat, kdy je potřeba změnit způsob komunikace
Komunikace prostřednictvím textovek může začít zcela bezproblémově a v přátelském duchu, ale v určitém bodě si najednou začne říkat o hovor. Co takové momenty signalizuje?
Evon Inyang radí vnímat vlastní reakce: „Ve chvíli, kdy se cítíte nepochopení, v obraně nebo napjatí, nastává okamžik změnit způsob komunikace. Pokud si stejnou zprávu čtete pětkrát a snažíte se pochopit, co tím druhý myslel, je čas zavolat. Když cítíte napětí v těle nebo tíhu na hrudi, je to signál pro to zvednout telefon,“ doporučuje odbornice s tím, že je potřeba vnímat vlastní reakce. Pokud je pro vás daný rozhovor důležitý, zaslouží si zkrátka víc než jen palce na klávesnici.
Zdroj: VeryWellMind, Dr. Aaron Balick: The Psychodynamics of Social Networking, Sherry Turkle: Reclaiming Conversation
