Generační krize: Než odsoudíte teenagery, pochopte jejich svět
Odstřihnout se od světa, protože mu nerozumíme, nás může připravit o víc, než si myslíme. Někdy i o radost a lásku dětí.
Pamatujete si rok 1999? Jak byste ho popsali? Možná barevnější, veselejší, svobodnější? Jestliže patříte k Čechům „jako poleno“ a mládí jste trávili právě v tuzemsku, asi si automaticky vybavíte třeba oblíbenou písničku, přespávačku u kamarádky nebo rodinnou oslavu. Vaše první asociace světa před čtvrtstoletím asi nebude bombardování Jugoslávie a Čečny, válečné zločiny v Kosovu či konflikt v Afghánistánu. Náš mozek k nám totiž bývá milosrdný a dovoluji si tipovat, že ta největší hrozba, kterou vypustí by mohla být nepravděpodobná konspirace o konci světa z přelomu roku 2000.
Počítače tehdy mělo zmást nové datum – prý k nerozeznání od čísla 1900 – a někteří předpovídali, že zkratuje celosvětová počítačová síť včetně napojené elektroniky. Nic takového se nestalo, a to, že budou z nebe „pršet“ letadla, nám snad minimálně do roku 2100 nehrozí. Před lety ale všechno bylo tak nějak bezstarostnější a zábavnější, přestože statistická data ukazují, že nyní se máme objektivně lépe.
Ach, ty statistiky!
V dospělosti není snadné setřást vtíravou myšlenku, že nic není tak dobré, jako bývalo, nebo dokonce, že se nám celý svět rozpadá pod rukama. Čím vzdálenější jsme od vlastního dospívání, kdy jsme si dovolovali snít o lepším světě, tím těžší to máme. Je vám podobný pocit povědomý? Může přijít po zpravodajské relaci, čtení internetových diskusí a někdy stačí jen pohled do výkladní skříně módního řetězce. Kroutíme hlavou nad tím, kam se poděla všechna krása, kreativita nebo noblesa, jaké jsme zažívali dříve. A pak ti mladí, kteří ze dveří módního řetězce vycházejí, nám nejspíš ještě od pohledu naloží. Hlásí se totiž o své místo ve světě, i když jim ještě „teče mléko po bradě“, práce jim nevoní, nemají rozum, obecně jsou to zelení rybízci. Že? My jsme přece byli mnohem rozumnější. Neseděli jsme celé dny u mobilu, ale zajímali se o svět a nechali se jím okouzlovat.
Takový pocit je úplně normální a lidstvu vlastní už od těch nejstarších dochovaných záznamů. Že se nová generace mění v tyrany, je pěkně namyšlená a vede svět do kopru, se domnívali už staří Řekové někdy 300–600 let před naším letopočtem. Stěžoval si na ni například i Aristoteles. Pokud se někdy přistihnete, že vás štve současný svět a den vám dokáže zkazit skupinka hlučných maturantů, nemá smysl vás zahrnovat statistikami o prodloužené délce dožití, léčbě dříve smrtelných chorob nebo šíři dostupných produktů a služeb. Místo toho si vyzkoušíme takovou malou změnu úhlu pohledu.
Ten nejhorší příklad
Rozdíly mezi generacemi se občas zdají nepřekonatelné. Příklady táhnou, a tak si dám rovnou ten nejhorší, když se nám svět tak hroutí. Pokud hledáme něco opravdu špatného, najdeme to zpravidla na internetu. Existují mnohá online diskusní fóra (například na stránce Reddit), kam přispívají děti, které přerušily veškeré kontakty alespoň s jedním z rodičů. A na druhé straně jsou samozřejmě odcizení rodiče, kteří píšou nejčastěji do facebookových skupin.
Číst si příběhy na obou stranách chce občas velkou dávku odhodlání a nejspíš i několik přestávek, to když vás polije vztek. Dospělé děti se rozhodnou odstřihnout rodiče nejen v případech fyzického týrání, ale může jít i o konstantní emocionální rány, které jim rodiče mnoho let zasazovali, přestože pro své děti přece „dělali to nejlepší“. Může to být například opakované překračování hranic, narušování osobního prostoru a soukromí, nepřijetí životních rozhodnutí, manipulace, bolestivé poznámky na vzhled, zlehčování duševního rozpoložení nebo ukazující se sexuální orientace.
V určitém momentě se tyto děti rozhodnou, že jim vztah s rodiči za neustálé zklamání, bolest a stres zkrátka nestojí. „Uvědomila jsem si, že se tato žena nikdy nezmění. Pořád mě hodnotí. Říká mi, jak mužná mám ramena a prsty. Ani jsem netušila, že bych se za to měla stydět. No, díky za to! Ani mě neobejme, přestože moc miluje moje bratry,“ uvádí například jedna uživatelka Redditu, která stejně jako téměř 50 tisíc lidí ve stejném fóru hledá spřízněné duše a pochopení. A její příspěvek je ještě ten „snesitelnější“.
Smutné je, že skupiny odcizených rodičů se spíše než výčtem konkrétních situací, problémů a konstruktivních návrhů na jejich řešení vyznačují tím, že absolutně netuší, proč se je děti rozhodly odstřihnout ze života. Při popisu konfl iktů jsou velmi vágní, pamatují si jen křik nebo to, že se jejich děti zničehonic proměnily a oni je nepoznávali. Nevědí, co svým dětem udělali, ale když je jim to přesně řečeno (a to klidně mnohokrát), označí to ve výsledku za hloupost (nemohlo to být tak zlé) nebo rovnou lež.
To, že svým dětem nejsou schopni naslouchat ani po takto radikálním kroku, celkem trefně ilustruje celý problém. Nevnímali je možná nikdy, měli pro ně jen samé výčitky. „Deprese? To je ta tvá lenost!“ „Studovat umění? Jen přes mou mrtvolu!“ „Fakt si chceš přidat? To bys raději neměla, nikdo tě nebude chtít. Myslím to přece dobře.“
Co jsem udělal*a?
Nejviditelnější členkou odcizených rodičů je aktuálně autorka knihy Doormat Mom, No More! (Rohožková máma, nikdy víc!), která se podle svého vyjádření rozhodla naopak odstřihnout svou dceru. Neváhá ji označit za „nevděčného parchanta“, ale i ostřeji. Knihu, pokud se tak dá ublížený text plný urážek označit, umístila na internet v den dceřiny zahraniční svatby, na kterou jí ani neposlala z domova doklady. Ať si to užije! Dcera se totiž rozhodla uspořádat svatby dvě – jednu v Austrálii a druhou v USA, kde „rohožková máma“ žije. Aby to bylo pro všechny pohodlnější. Bohužel neznáme úhel pohledu její dcery, ale podle rohožkové mámy ji na té australské nechtěla. Dokonce si sama dovolila koupit šaty, se kterými máma nesouhlasila. A to byla poslední kapka.
Od té doby rohožková máma pravidelně přispívá na TikTok, kde udílí rady rodičům v podobné situaci, jak dále ignorovat přání potomků a překračovat veškeré hranice nastavené jejich „parchanty“. Děti v jejím podání reality rodičům vděčí za všechno, a pokud si o svém životě rozhodují samy, jsou zlé a dělají to na základě moderních lží. Třeba těch o duševním zdraví. Nemá cenu proto pocity vlastních dětí brát vážně, může za ně hrozný svět okolo. „Každý přece dělá chyby, ale já jsem své děti krmila a šatila, vozila jsem je na kroužky, takže se jim rozhodně nedělo nic hrozného!“ Základní rodičovskou péči tato máma v knize líčí jako oběť, za kterou si zaslouží co největší vděk a také kontrolu nad dceřiným životem.
Její text i internetový obsah nabízejí fascinující pohled do světa lidí, kteří jsou natolik posedlí svým „správným přesvědčením“, až přestali vnímat realitu svých nejbližších. Těm ve vší ironii vyčítají to samé – zahleděnost do sebe. Stejnojmenná facebooková skupina má potom podtitul „Dobří rodiče, kteří jsou unavení, že po nich šlapou dospělé děti“. Jak po nich šlapou? Dovolují si nastavit vlastní hranice, ve kterých se ve vztahu s rodinou cítí dobře.
Traumata, která vážně řeší mladší generace, považují odcizení rodičové v tom lepším případě za hlouposti, v tom horším za útok na sebe samé v duchu hesla: „Za nás žádná traumata nebyla. Děti byly poslušné a lásku a respekt si musely nejdřív zasloužit.“ Zvyšující se počty uživatelů antidepresiv si potom vykládají jako šílenství moderního světa, ne jako zprávu o tom, že je zdravotní péče dostupnější pro potřebné a že se mladí o duševních problémech nestydí mluvit. Možná by to zas tolik nevadilo, kdyby nešlo o jejich děti. Jejich děti měly být přece perfektní.
O tempora, o mores!
Pokud se chceme bavit o tom, jak překonat propast mezi generacemi, musíme si nejprve připustit, že se navzájem naplno pochopit nejspíš úplně nedokážeme. Naše děti vyrůstají v naprosto jiném světě, než jsme zažili my. Pamatujete si rok 1999? Měli jste vůbec doma pevnou linku? Mobilní telefon byl luxus, který budil dojem, že žijete tak strašně hektický a superstresující život, až jste si museli k tělu uvázat předmět připomínající cihlu. Být neustále na příjmu se rovnalo ztrátě svobody v nejvyšších patrech byznysu či politiky, vykoupené vysokými odměnami. Za dvě dekády považujeme tento způsob neustálého napojení za něco běžného, přestože se to nestalo o nic méně stresujícím.
Pojďme ve vzpomínkách trochu blíž současnosti. Připomeňte si rok 2020. Celý svět se uzavřel kvůli pandemii, ocitli jsme se v naprostém chaosu a téměř dva roky jsme netušili, zda to někdy skončí. Jestli budeme ještě někdy žít normálně, zda uvidíme své blízké. Letošním maturantům mohlo tehdy být okolo třinácti let. Možná si vybaví oblíbenou písničku, ale přespávačku u kamarádky nebo rodinnou oslavu asi sotva. Většina z vás, kteří kloužete očima po těchto písmenech, se bude mít objektivně dobře. Objektivně dobře se mají jistě i vaše děti. Děláte pro ně to nejlepší, co můžete, ale vaše děti vstoupily do tohoto světa s diametrálně odlišnou zkušeností než my.
Pesimismus u teenagerů postupně narůstá. Neradostné životní vyhlídky jsou pro ně novou normou. Vtíravou myšlenku, že nic není tak dobré, jak bývalo, už dostali do vínku. Ve věku, kdy jsme si my mysleli, že zvládneme cokoli, je polovina dospívajících přesvědčena, že se budou mít hůře než jejich rodiče. Žijí s vědomím, že nikdy nedosáhnou na důchod a že je doženou ničivé následky klimatických změn. Přestože si nemohou pamatovat, že se v roce 1999 roční období střídala normálně. Mají na to ale data.
Ať už máte děti, nebo ne, nedá se popřít, že tento svět je jejich. Jestli nechceme zůstat pozadu, jestli nechceme, aby nás viděly jako součást svých problémů, musíme se naučit je opravdu poslouchat.
Nebojte se mladými lidmi obklopovat – například v práci. Staňte se jejich přáteli, podporujte je, pomohou vám totiž se v tomto světě zorientovat. Abyste mu náhodou nepřestali rozumět a nemuseli žít s pocitem, že vám všichni jen lžou. Na oplátku jim my starší můžeme nabídnout trochu svého starého optimismu. Není to zase tak málo. Přece už dávno víme, jak život v pesimismu neblaze ovlivňuje vůli, energii i schopnost připravovat se na budoucnost. A kdo nemá budoucnost, má „vymalováno“, snadno podlehne extrémním myšlenkám či ideologiím, radikalismu i smutku. Což se týká všech věkových kategorií bez výjimky. Zkusme proto mladým lidem víc naslouchat a porozumět, jednoduše brát je vážně, můžeme pak být překvapeni, jak se nám to v dobrém vrátí. Ať už je tenhle svět objektivně lepší, či horší, náš, nebo jejich, ať se někam řítí, jsme v tom společně. Tak se neodstřihněme. Bude nám určitě lépe.
