Chci studovat psychologii, abych si lépe rozuměl. Je to dobrá motivace?
Zatímco duševní zdraví mladých lidí se zhoršuje, zájem o studium psychologie roste. Hledají na přednáškách to, čeho z různých důvodů nemohou dosáhnout v psychoterapii, které se jim kvůli čekacím lhůtám a finanční zátěži nedostane? A pomůže jim to při přijímačkách nebo v praxi?
Jedním z důvodů, proč Káťa chtěla studovat psychologii, bylo naučit se pomáhat nejen druhým, ale i sobě samé. Matúše naopak fascinovalo poznání tohoto oboru a lákala ho představa práce v pomáhající profesi. Připouští však, že nevědomou pohnutkou ke studiu mohlo být řešení vlastních těžkostí, se kterými nešel za psychoterapeutem. Káťa, Matúš a další studenti psychologie se podělili o svou motivaci ke studiu se svým spolužákem Jergušem Dovalou, který výpovědi loni zveřejnil. „Zaujalo mě, že se říká, že mnoho studentů psychologických oborů pojímá studium jako určitou formu autoterapie. Zároveň je to kontroverzní téma - studenti i veřejnost řeší, jestli je to ta správná motivace,“ říká Dovala.
Zahraniční i české výzkumy potvrzují existenci této motivace, ale v tuzemsku chybějí kvantitativní studie, které by popsaly, jak často se vyskytuje. Přiblížit reálnou situaci by však mohly třeba postřehy přijímacích komisí. Třeba na Univerzitě Karlově uchazeči musí kromě písemných testů projít také ústním pohovorem, během nějž mluví mimo jiné o motivaci ke studiu.
Filip Děchtěrenko, člen přijímací komise na UK, tvrdí, že ze zhruba 150 lidí ve druhém kole je podíl těch, kteří jdou studovat psychologii ve snaze vyřešit vlastní obtíže, minoritní. Upozorňuje však, že o motivaci zhruba osmi stovek uchazečů, kteří na pohovor pozváni nejsou, univerzita informace nemá. „Pokud někdo jde na psychologii, aby mu bylo pomoženo, často to dokážeme odhalit. Lidé nám třeba píší, že měli psychický problém a doufají, že jim studium psychologie pomůže ho lépe pochopit nebo jim ta zkušenost umožní být lepšími terapeuty. Nemusí to vadit, ale rozhodně to není tak, že kdo má psychický problém, má větší empatii,“ říká Děchtěrenko.
Na přijímačky to nenoste
Podle něj univerzita nediskvalifikuje uchazeče kvůli psychickým problémům, ale ani jim nepřidává. „Bereme to trochu stranou, jako informaci navíc, kterou nám nepřísluší hodnotit. Důležité jsou hlavně odborné kvality. My se díváme, kolik ti lidé mají praxe, zkušeností, vyzrálosti. Rozhodující je, co do toho člověk vnesl při přípravě – jaké množství literatury přečetl, jakou má vnitřní motivaci nebo co studoval,“ vysvětluje.
I když informace o duševních potížích není podle Děchtěrenka důležitá, pokud je to motivace uchazeče ke studiu, jedná se o jedno z posuzovaných kritérií. A zatímco vyhlídky práce se seniory, s dětmi, ve zdravotnictví nebo ve výzkumu Děchtěrenko zmiňuje jako rovnocenné, sebepoznání vypadá jako méně validní argument. „Jsme hlavně akademický studijní program. Takže kdyby se člověk chtěl něco dozvědět o sobě, doporučil bych jít spíše cestou sebezkušenostní skupiny,“ říká.
Ani Jerguš Dovala, který loni spoluzaložil přípravné kurzy na přijímačky na psychologii a vyškolil již 70 studentů, nedoporučuje u ústního pohovoru mluvit o vlastních problémech. „Snažíme se to uchopit komplexněji nebo jinak. Třeba zkušenost s psychickými problémy v rodině nebo brášku s autismem bychom mohli u pohovoru zmínit. Ale nemělo by to vyznívat, že si tam student jde léčit vlastní obtíže, protože to by měl řešit s psychoterapeutem, případně psychiatrem, nikoli v rámci studia,“ vysvětluje.
Stigma ve vědě?
Uchazečům, kteří nemají přístup k poradenství a mentoringu z finančních či jiných důvodů, však mohou tato nepsaná pravidla a doporučení zůstat skrytá. Přitom podle Americké psychologické asociace platí v akademické sféře tohoto oboru stigma, že lidé s psychickými potížemi nejsou schopní objektivního výzkumu či kvalitní práce. To může vést k tomu, že psychologové a studenti s vlastní zkušeností s duševním onemocněním mají problém uspět, aniž by věděli proč – mohou jim být odepřena stipendia, ocenění, povýšení, finanční podpora na výzkum, stálé pracovní místo, nebo dokonce přijetí na vysokou školu.
Ve výzkumu psychologové také bývají odrazováni od témat, ke kterým mají osobní vztah. V angličtině se pro takovou práci používá pejorativní pojem me-search (v překladu sebehledání) místo research (výzkum). Přesto 55 procent psychologů a studentů z šetření Sarah E. Victor a Andrewa Devendorfa přiznalo, že se takovému výzkumu ve své kariéře věnovali. A mnozí dosáhli velkých úspěchů. Jednou z nejvýraznějších osobností, které bojují za destigmatizaci tohoto tématu, je například světově uznávaná vědkyně Marsha Linehan, která v osmdesátých letech mimo jiné díky svým zkušenostem s hraniční poruchou osobnosti vyvinula dialektickou behaviorální terapii. Od té doby tento typ terapie pomohl milionům lidí s poruchou osobnosti, účinný přitom je zejména u žen vykazujících sebepoškozování a sebevražedné myšlenky.
Pomoc studentům v Česku
Mnozí studenti a vědci ale kvůli obavě z diskriminace raději o svých problémech nemluví. Skrývání této části identity však může vést k sociální izolaci, depresi a úzkosti a také bránit v hledání pomoci. Nedostatek péče o sebe pak negativně ovlivňuje práci, čímž se uzavírá začarovaný kruh. Pokud by ale svou diagnózu odhalili, podle některých výzkumníků by mohli získat podporu komunity, úlevu a pochopení.
V Česku navíc některé vysoké školy zřizují specializovaná centra pro podporu studentů se specifickými potřebami, včetně těch s psychickými obtížemi, se kterými se studenti potýkají na začátku či kdykoli v průběhu studia. Na tuto podporu mohou školy získat peníze od ministerstva školství, a nabídnout tak individuální plány či přizpůsobení výuky. Každý by však měl možné přínosy a rizika sdílení údajů o svém zdravotním stavu pečlivě zvážit. Pro usnadnění rozhodování třeba v USA funguje portál Honest-Open-Proud, který lidi při těchto úvahách doprovází.
Podle amerického výzkumu až 80 procent studentů a profesionálů v tomto oboru ve svém životě čelilo psychickým potížím, což odpovídá také výskytu v populaci. I když si pod psychickými potížemi lze představit ledacos, toto zjištění potvrzuje skutečnost, na kterou se často zapomíná – a to, že psychologové i studenti psychologie jsou taky lidé. Nejsou imunní vůči nemocem ani lidským problémům. „Je naivní předpokládat, že se studentů psychologie tyto obtíže netýkají,“ říká psycholog Poradenského centra Masarykovy univerzity Stanislav Svačinka. Podle něj se psychická odolnost těchto studentů příliš neliší od studentů jiných oborů. A i když jeho domovská Masarykova univerzita nemá zmapováno, zda a kolik studentů přichází s motivací si pomoct, podle Svačinky by se mohlo i tady jednat spíše o menší procento lidí. Většina přijatých uchazečů totiž studium dokončí, což podle něj může být ukazatelem realistických očekávání od začátku studia či změny motivace v průběhu studia.
„Navíc by to byl velmi nehospodárný způsob, jak se zbavit psychických problémů. Vzhledem k obtížnosti programu i přijímaček je mnohem snazší dostat se do psychoterapie nebo poradenství než na psychologii,“ říká absolvent a zaměstnanec univerzity. Studium psychologie však podle něj může poskytnout i znalosti a některé nástroje pro zvládání náročných období, jako třeba relaxační techniky nebo zásady duševní hygieny. Upozorňuje však, že se jedná pouze o pár volitelných předmětů a že akademická znalost stejně nestačí. V psychoterapii je totiž nejvíce léčivý právě terapeutický vztah a dialog.
To nejlepší z Mojí psychologie poslouchejte jako audioverze. Všechny audiočlánky najdete zde.
Fascinace myslí
Podle Jakuba Kuchaře, který vyučuje předmět psychoterapie na Univerzitě Karlově, chce většina lidí studovat psychologii, ať už jako akademický obor, nebo skrze knihy či časopisy, kvůli fascinaci svou i cizí lidskou myslí a snaze jí lépe porozumět. „Prakticky vždy je v tom něco osobního. Tak to samozřejmě bylo i u mě. Ale podobné ‚studium psychologie‘ není psychoterapie v pravém lékařském slova smyslu,“ vysvětluje klinický psycholog a psychoterapeut. Pokud totiž někdo studium používá jako náhradu psychoterapie, může se stát, že sice tyto koncepty racionálně pochopí, ale bude mu chybět potřebný emoční prožitek, který je klíčový pro skutečnou psychickou změnu, jež ideálně vzniká v terapii.
„S tím, že by někdo studoval psychologii vyloženě místo terapie v tom užším smyslu, jsem se nesetkal. Někteří lidé, a to nejen psychologové, ale mohou absolvovat psychoterapeutické výcviky, jež obsahují povinnou sebezkušenost, zčásti kvůli vlastním problémům,“ říká psychoterapeut. Podle něj je pro některé lidi kvůli stigmatizaci stále přijatelnější si říct, že do výcviku, jehož sebezkušenostní část se prakticky neliší od běžné psychoterapie, docházejí kvůli vzdělávání, nikoli vlastním problémům.
Efekt „zraněného léčitele“
Zájem o psychologii a sebepoznání však lze sytit i mimo akademii. Například Petr Bouška, který v roce 2018 spustil na Radiu Wave popularizační podcast Balanc, se tématu začal věnovat mimo jiné proto, že se sám potýkal s úzkostmi a depresemi.
„Ze začátku jsem si ten pořad dělal hodně pro sebe. Když mě zajímalo nějaké téma, pozval jsem si k němu hosta a vyzpovídal ho, takže to pro mě byla taková terapie zadarmo,“ vzpomíná v rozhovoru pro podcast Bez filtru. Během pár měsíců ale jeho projekt začal trhat interní rekordy a za šest let ve svém studiu přivítal stovky odborníků, vydobyl si pevné místo na české mediální scéně a vybudoval stálou základnu posluchačů. „Všímám si, že lidé někdy říkají s odsouzením, že někdo studuje psychologii, psychiatrii nebo psychoterapii, protože si musí něco vyřešit. Já si ale myslím, že je tato motivace dobrá,“ vysvětluje. Zmiňuje přitom Jungův archetyp „zraněného léčitele“, podle něhož vlastní zpracovaná psychická zranění mohou pomáhat psychoterapeutovi v léčebném procesu s jeho klienty – terapeuti jsou pak třeba vnímavější a empatičtější.
Jde přitom o častou dynamiku v pomáhajících profesích. „Setkal jsem se s tím, že lidé, kteří zažili těžkou životní situaci, založili neziskové projekty a pomáhají lidem s podobnou zkušeností. Přijde mi to smysluplné. A naopak mám zkušenost s několika klinickými psychology, kteří to dělají hodně učebnicově, a mám pocit, že absence osobní zkušenosti a přílišná intelektualizace je od problémů i klientů vzdalují,“ říká.
"Článek vyšel v časopise Moje psychologie 11/24"
