Víkend stačí, tati! Proč po dvou dnech s rodiči máme potřebu utéct?
Jeden den v pohodě, tři dny s odřenýma ušima a týden už je tak na ozdravný pobyt. Proč se i po víkendu s rodiči vracíme jako bychom celý den štípali dříví, podráždění a ještě navrch s výčitkami, a oni nás nejspíš také mají dost? Kdy se původní těšení na shledání mění v trpkost?
Rodiče zůstávají rodiči a děti dětmi, tak zní lakonická odpověď na otázku, proč si s rodiči lezeme po krátké době na nervy, ačkoli jsme dospělí a máme se rádi. Jaké možnosti máme, když s tímto odcizením chceme něco udělat? Nemluvíme přitom o extrémech, kdy jsou ve hře drogy, násilí a duševní choroby, problematické rysy jako histrionská nebo narcistní osobnost, které dítě načte, pochopí a s největší pravděpodobností odejde, protože s tím nechce žít. Mluvíme o „drobnostech“, které se však ukazují jako ničitelé rodinné pohody.
To nejlepší z Mojí psychologie poslouchejte jako audioverze. Všechny audiočlánky najdete zde.
„Důvodem je spousta nevyřešených otázek. Přijde mi, že lidé si nejvíc stěžují na to, že rodiče s tím nechtějí nic dělat, chtějí konzervovat situaci, odmítají si to s dětmi vyříkat a ve vztahu k dospělému dítěti nastolit změnu,“ zamýšlí se psycholožka PhDr. ThDr. Jana Jičínská, Ph.D., která kromě práce s dětmi pracuje i s klientelou nad padesát let a přesně toto je jeden z velkých problémů, s nimiž se setkává. Zaznamenává dvě hlavní skupiny. Jedna nechce nic podnikat, ani nic měnit, tito lidé jsou navyklí na svůj způsob jednání, a vlastně jim vyhovuje. Druhá skupina chce změnu, ovšem jenom o ní přemýšlí a prakticky neví, čeho se chytit, aby nepříjemnou situaci rozpletla.
Slovo je moc
To si nemůžeš vyleštit boty? Proč si nedáš ten dort, to ti asi nechutná. Proč máte botník tady, lepší místo je přece v tom rohu. To já bych mu už nasekal (myslí tím synka a jeho poznámky v žákovské). Nech to být, sestra to udělá lépe. To nemůžeš pro starého tátu udělat? Je mi jedno, kolik ti je, ale tady se poslouchá, co řeknu já. Tetu prostě navštívit musíme. A na oplátku: Mami, tomu nerozumíš. Tati, takhle se to přece dávno už nedělá, raději to ani nezkoušej. Mami, proč zase lezeš na gauč a ten obraz narovnáváš, když víš, že přijedu za dva dny? Výčet může být sáhodlouhý, dosadit si může každý sám. Slovo je prostě mocná zbraň a týká se obou stran.
„Nejde o to, jestli nesouhlasíte nebo rovnou bojujete o něco, ale jakým způsobem nesouhlasíte nebo bojujete. Což platí pro všechny vztahy, včetně vztahu dospělého dítěte a rodiče,“ míní emeritní profesor psychologie na Washingtonské univerzitě John Gottman. Připomíná, že kromě vyřčeného eskalují napětí nevyslovené domněnky, chybné vnímání situace. Hlavní problém je, že v napjatých vztazích většinou chybí vzájemný respekt, který se ale může táhnout od raného dětství. Mnohdy stačí opravdu drobnosti, třeba jen intonace hlasu. Aniž bychom chtěli, dostavují se s ním dětské reakce, takže ve čtyřiceti se najednou vracíme do svých sedmi let, na rodiče reagujeme podrážděně, případně ještě hůře, napětí obracíme do sebe, střádáme ho a tím si vyvoláváme psychosomatické obtíže, někdy až velmi silné – nevolnost, průjem, silné bolesti hlavy nebo břicha, bušení srdce.
Vyslovit, nesejmout
Pokud spolu členové rodiny rádi tráví čas, je to nejen o jejich slunných povahách, ale hodně o empatii, verbálních dovednostech, sociální inteligenci a také celkovém IQ, protože někteří rodiče prostě nejsou schopni logicky dohlédnout důsledky toho, co činí, protože na to jejich intelekt nestačí.Je to také o jejich životní zkušenosti. „Verbální dovednosti jsou ale opravdu zásadní. Je důležité nejít do urážek, snažit se nepoužívat nešikovně slova. Spíš než říkat ‚zase to děláš špatně‘, říct něco ve smyslu ‚toto rozporuji, vidím to jinak, protože…‘ s verbálními dovednostmi souvisí ochota druhé straně naslouchat. Největší rozbroje dělá nerespekt,“ nastiňuje souvislosti dr. Jičínská.
Faktem také je, že konfl ikty často vyvolávají dobře míněné, nejedovaté, leč nešikovně vyslovené rodičovské rady. „Jestliže vám kamarádka řekne to samé, co máma, vezmeme to od ní spíš, protože jste na stejné úrovni,“ poznamenává psycholožka Constanze Bossemeyer, psycholožka a trenérka komunikace na Hamburské univerzitě. S tím nechoď, nestojí za to. Prší, ty si nebereš deštník? Nechceš se trochu víc namalovat? Cítíte ten rozdíl? Nic moc to s vámi nedělá. S rodiči se ale naopak rozvíjí konfl ikt, na jejich poznámku totiž reagujeme ve vztahové rovině, když se trefí do citlivého místa, necháme se jimi sejmout. Ve sdělení o partnerovi, nebo deštníku slyšíme hlavně „víme, co je pro tebe dobré, takže poslechni“.
Jak přežít s rodiči dovolenou? Na co se připravit, aby naše společné cesty proběhly co nejklidněji? I na to se ptá Damien Dante v dalším díle podcastu Moje psychologie:
Stav přetížení
Potíž je v tom, že rodič si někdy příčiny odcizení nemusí uvědomovat. Je to okamžik, který se do dítěte zapíše, aniž by si toho byl vědom. „Můžeme mít z dětství jednu negativní zkušenost, kterou rodič ani nezaregistroval, a kterou způsobil jeho emocionální výbuch nebo nedostatečná empatie ve chvíli, kdy byl sám přetažený a řešil spoustu jiných problémů. Jsme totiž podobně jako živočichové vyladěni na to, abychom si spíše pamatovali to, co nás děsí, než co nám dělá dobře, a to potom jednoduše převáží nad pozitivními zkušenostmi,“ nastiňuje Constanze Bossemeyer. „I ti nejnaladěnější z rodičů mají výpadky, při kterých ztrácejí nervy nebo nereagují na své děti citlivě. Bohužel s tím, co rodič dal v ten okamžik najevo, se dítě vnitřně ztotožní.“ Takže pokud nás rodič občas obvinil z lenosti, sám mohl být pouze přetížený úkoly, které se na něj navalily, ať už cizím, nebo vlastním přičiněním.
To je mimochodem jedno z rizik opečovávací výchovy. Pokud dítě není přiměřeně věku zapojeno do chodu domácnosti, a matka kolem něj běžně rotuje, potom jí jednoduše ujedou nervy, když sama potřebuje pomoct, ale vidí, že to dítěti nedochází, ani když ho na své momentální přetížení jednoznačně upozornila. „Aničko, ale já opravdu nebudu mít čas, musím dokončit projekt a jsem už unavená, můžeš prosím, až přijdeš ze školy, uklidit nádobí z myčky a zapnout sušičku?“ Vrátí se znavená domů, a… nic. Takže to začne lítat.
Neznáte? Tak to si můžete gratulovat. A nastíněná možnost může mít pokračování. Šokuje vás, jak je možné, že si dítě jednou u terapeuta řeší vaše emocionální obvinění z lenosti? Vzpomeňte na Constanze…
Děti jako smysl života
Na to, jak reagujeme na své rodiče, mívá vliv i motivace, proč prvoplánově chtěli děti. „Toto si většinou neuvědomujeme. Některé hodně samostatné matky, které si plánují život, v něm samozřejmě mají děti, ale není to jejich jediný smysl života. Berou to věcněji: Děti vyrostou, vypustím je z hnízda a jdu si zase dělat své, budu se více věnovat partnerovi, mám zase čas na sebe. Druhou motivací je, že lidé měli dítě ve dvaceti, čtyřiadvaceti, a vlastně jim ani tolik nezáleželo na tom, jaké hodnoty s partnerem sdílejí, jestli manželství bude fungovat, jestli se shodnout na výchovných postupech. Rychle si někoho najít, ať nevypadám špatně, si žádaly společenské konvence, generace padesátníků, šedesátníků tyto tlaky dobře znají, mnozí i z vlastní rodiny, kdy nebyl až takový problém založit rodinu spolu s maturitním vysvědčením, jako zůstat single a bez dětí.
„Jenže v těchto rychlých vztazích, a tedy i rodinách, je řada nánosů konfl iktů, neporozumění, které ještě více komplikují vztahy mezi dospělými dětmi a jejich rodiči. Ti lidé šli do rodičovství rychle, bez velkého přemýšlení. Navíc motivace, proč lidé měli děti, leckdy souvisela s tím, že nakonec byly jediným smyslem života. Což je ale vždycky průšvih,“ vysvětluje důležitý neuralgický bod doktorka Jičínská. Děti dorostou, chtějí se osamostatnit, ale otec nebo matka, případně oba, je pořád chtějí mít doma zaháčkované. Žádají od nich na oplátku péči a pozornost, a někdy tak nepříjemně, že své děti až vydírají. „Vyřknou, nebo jen dávají najevo, že mají na řadu věcí včetně poslušnosti nárok, protože do nich investovali mládí, a všechno ostatní. Je jasné, že v takových případech dojde k velkému neporozumění. A začne proces oddalování. Čím více si rodiče přitahují děti zpět, čím více s nimi emočně manipulují, tím více se ony vzpírají. Pokud je v rodině ještě nevyčištěný vztah manželů, panují tam různé šarvátky nebo se řeší hlouposti, na kterých lidé tvrdošíjně bazírují, je to o to horší,“ rozvádí psycholožka.
Cti otce svého… Ale dráždit nemusí
Jenže co si počít, když si jako dospělí uvědomujeme, že téma konfliktů, které se staršími rodiči očekáváme, není tak hrozné, jen se nedokážeme ovládnout. Když si začneme vyčítat, že jsme vůči nim nespravedliví a morálně selháváme. Vybaví se nám třeba biblické „Cti otce svého a matku svou“. „Na druhou stranu je v Bibli také ‚Vy, otcové, nedrážděte své děti‘,“ poznamenává dr. Jičínská, která je zároveň vystudovanou teoložkou. „Když si to rodiče s dítětem rozlijí, aby mohlo normálně žít, musí prvořadě chránit samo sebe. Pokud nemluvíme o extrému, situace má svá řešení. Je například důležité si společně sednout, nejlépe i se sourozenci, a na rodinné poradě popsat, co se s námi děje. Například: Pokud vyslovuješ tuto větu tímto tónem, vyvolává ve mně vzdor.
Někteří rodiče to vezmou, jsou vlastně rádi, že konečně chápou příčinu neshod, a zkusí na sobě pracovat, dávat si větší pozor. Jiní se ale urazí a naštvou. „To je ovšem potíž na straně rodičů, ne dítěte. Znamená to, že rodič nemá něco zpracovaného, neumí přijmout, že dělá také chyby.“ Jak se zachovat, pokud dojde na tuto variantu? „Potom musím něco změnit u sebe. Dobré jsou mindfulness techniky, meditace, modlitba, při kterých se na tyto konfl iktní situace zaměřím. Pracuji s nimi za pomoci dechu, soustředění. Nebo vyhledám terapeuta,“ nabízí možnosti dr. Jičínská.
To dělat nebudu
Uvědomujete si rodinné vzorce chování a odmítáte je opakovat při výchově svých dětí, protože je nechcete zraňovat a sami toužíte po srdečných vztazích i v budoucnu? To je dobrá motivace k cestě, která nemusíbýt snadná. Doktorka Jičínská ji jasně vysvětluje. „Je to hodně o ukázněnosti a snaze po opravdovém odpuštění. Jestli jsme rodiči odpustili, poznáme tak, že se ohlédneme do minulosti, a pokud problematickou situaci vnímáme jako fi lm, je dořešená a v pořádku. Jestli i po dvaceti letech vyvolává hněv, pláč, podrážděnost, nespokojenost, potom ji dořešenou nemám, ale vím, že mám přesně na tomto pracovat, ať už sám, nebo s terapeutem. Pomoct může i kniha zaměřená na mezigenerační vztahy.“
Zároveň je dobré vzít v úvahu fakt o vlastních hranicích. Nelze od sebe očekávat, že budu stoprocentně jiný než moji rodiče, už jen kvůli genetické výbavě, některé věci nezměním. Mohu ale pracovat na změně rodinných stereotypů.
Na odpuštění a také na tom, abych se dokázal svým dětem za zjevnou chybu normálně omluvit. A přijmout i to dobré, co od rodičů mám, co mě naučili a co mi v životě pomohlo, dovedlo mě třeba k uspokojující práci tím, že mě vedli k systematičnosti, pracovitosti, pěstovali ve mně soucit, smyl pro fair play.
Helikoptéra nemusí být průšvih
Mezigenerační vztahy se v poslední době proměňují minimálně tím, že se hranice dospělosti ve vyspělých zemích světa posunují směrem nahoru. Děti setrvávají ve své původní rodině déle a také přibývá Helicopter parent neboli rodičů vrtulníků, což je označení pro ty rodiče, kteří nad dětmi celou dobu ochranářsky krouží. Člověk by si řekl, že to musí logicky znamenat vyšší napětí v rodině.
Z kruhu ven
• Jde o slova – nesouhlas či kritika nemusí být kousavá ani nesmiřitelná.
• Čím víc rodiče manipulativně přitahují děti k sobě, tím víc se jim oddalují.
• Respekt – ten se nezískává kouzelnou hůlkou, ale v každodenním soužití.
• Vyříkejte si to – bez urážení. Nejlépe v širším rodinném kruhu, tedy třeba i se sourozenci.
• Změna scénáře – stereotypní rodinné scénáře lze změnit, jen počítejte s tím, že nebudete stoprocentně jiní než rodiče.
• Dobré berte – klidně převezměte vzory výchovy, které se vám osvědčily.
• Omluva – rodič není neomylný, a když si chybu uvědomí, je namístě omluva.
• Extrémní vztah si žádá extrémní řešení: je třeba odejít.
„Nemusí to být špatně, nevypadá to, že by tyto posuny úplně měnily rodinné vztahy k horšímu,“ shrnuje poznatky svého výzkumu Karen L. Fingerman, ředitelka výzkumné laboratoře na katedře lidského rozvoje a rodinných věd Texaské univerzity v Austinu. Může to vést k většímu respektu vzájemných hranic a k větší otevřenosti. Respekt se nezískává kouzelnou hůlkou, ale v každodenním soužití.
Není snadné naučit se respektovat hranice svého dítěte, zvláště když jste „helikoptérou“, a není vůbec jednoduché tak činit, pokud jste dítětem vychovávaným bez hranic. Abyste mohli být spolu rádi, aniž byste na obou stranách kvůli tomu intenzivně trénovali mindfulness, chce to jednoduše sebekázeň. Tu většina lidí stejně trénuje celý život, jen na jiné účely, tak proč ne pro své nejbližší.
