Když máma s tátou plácají nesmysly

Senioři často trpí izolací

Senioři často trpí izolací Zdroj: Jeff Sheldon on Unsplash

„A víš, co mi na to všichni řeknou? Rodiče máš jenom jedny!“ rozhazuje rukama nešťastná Kristýna. Obejme prsty hrneček s kávou, nakloní se přes celý stůl, zadívá se mi do očí a dodá: „A víš, co si v tu chvíli říkám já? Jsou to ještě moji rodiče?“

Pozoruji, jak se jí začínají lesknout oči, a dopadá na mě síla jejích slov. Možná až díky nim mi naplno dochází, o čem se tady poslední měsíce bavíme. Kristýna se mi začala svěřovat s podivnými názory svých rodičů. Nejdřív to bylo vtipné téma na začátek večera, humor se však postupně vytrácel, až se z toho plíživě stal problém. Problém, který přerostl v současný stav – rozklad rodiny.

Kristýnini rodiče se ocitli v kolečku dezinformací. Jak se to vlastně stane, že táta s mámou najednou plácají hlouposti? Je důvěra v dezinformace opravdu výsadou lidí s nižším vzděláním či příjmy? Já si myslím, že ne, protože když se podívám na události posledních tří let a dekádu, která jim předcházela, dává mi víra v nesmysly smysl. Teď se musím vrátit kousek zpátky. Do našeho dětství. Tedy do doby, v které jsme my vyrůstaly a naši rodiče v ní prožili nejproduktivnější část svého života.

Takhle jsme žili

Kristýna, stejně jako já, vyrostla v devadesátých letech. V době čerstvě otevřených hranic, možností cestovat, v době, kdy se na školách snažily přeučené ruštinářky učit angličtinu, ve Vodičkově se otvíral první mekáč, ze strejdů v montérkách se stávali podnikatelé, mámy doma pyšně mávaly kuponovou knížkou a každou neděli jsme netrpělivě čekali, až se na televizních obrazovkách objeví pan ředitel Železný. Zatímco nám s Kristýnou znělo z walkmanů …Baby One More Time od Britney Spears, blížilo se nové tisíciletí. S jeho příchodem se nezměnilo téměř nic. Na chvíli jsme se zastavili kvůli povodním v roce 2002, ale jelikož byl pořád všeho dostatek až nadbytek, nebylo třeba zastavovat se na dlouho.

Trávení jednoho dne z víkendu v IKEA se pro mnohé stalo normou. Svíčky, prostírání a úložné košíky našly místo v mnoha domácnostech. Rozhodováním, zda osm, nebo dvanáct masových kuliček, jsme si prošli snad všichni, stejně jako nákupem nejlevnějšího konferenčního stolku s názvem LACK. Facebook nabízel spoustu zábavy, najednou jsme si viděli do kuchyně a nebylo potřeba čekat na Výměnu manželek, na kterou se ale ve skutečnosti samozřejmě nikdo nedívá, mrk mrk. Našetřili jsme si na chytré telefony a s příchodem Netflixu už se zdál svět dokonalý. Stabilní ekonomika, minimální nezaměstnanost, státní zdravotní péče, bezpečnost, jedna z nejlepších MHD sítí na světě. V zimě na hory, v létě do Chorvatska…

Pojďme si přiznat, že největší stres naše generace zažívala možná tehdy, když nechtěli připustit Donnu ze seriálu Beverly Hills k maturitě. Generace našich rodičů pak zase tajila dech nad smrtí Bobbyho Ewinga (Jůjinka, jak by řekla moje babička) ze seriálu Dallas. Pokud se na to podíváte s lehkou nadsázkou, ani jí není potřeba mnoho, takhle jsme opravdu žili. Třicet let.

A pak přišel covid

Člověk by si řekl, že ho není potřeba tolik rozebírat, všichni si na něj vzpomínáme. Ale je to tak opravdu? Vybavíte si ty pocity? Zmatek, strach, obava, panika…

Během týdnů jsme rovnýma nohama opustili našich třicet let a skočili do doby, kdy se nepředstavitelné stávalo skutečností. Zavřené hranice, zákaz vycházení, do obchodu se nesmělo víc než ve dvou lidech, zákaz cestování mezi dvěma okresy, rozdělené rodiny, zákaz stýkat se se seniory v domovech důchodců, dětská hřiště obehnaná policejní páskou, každodenní aktualizace počtu mrtvých, nakažených, přetížené nemocnice. Ufff, sice se to valilo jako lavina, ale s hlubokým nádechem a vypětím všech sil se to dalo zvládnout. Platí to však pro všechny? Na některé toho bylo prostě moc. Bez ohledu na věk. Bylo třeba dát celé situaci nějakou nálepku, na někoho to svést, mít možnost se na někoho zlobit. Tehdy se objevil Bill Gates, který covid vymyslel, případně Čína a laboratoře, kde byl covid vyvinutý…

A pak očkování

Konferenční stolky LACK už týdny sloužily jako školní lavice, přetížené matky se pokoušely zvládnout děti a domácnost, nervózní muži začínali řešit fi nance. Celé to začínalo být dlouhé a extrémně frustrující. Vydávalo se jedno nařízení za druhým a situace se lepšila příliš pomalu. Až přišlo očkování. Únava a vcelku oprávněná ztráta schopnosti racionálně uvažovat vyvolaly efekt „mně nebude nikdo nic nařizovat“. A tam, kde rodinu ještě nerozdělil covid, ji začalo rozdělovat očkování. Někdo stál v první řadě na injekci, jiný šel proti ní protestovat na náměstí. V době největší pandemie, bez roušky, mezi tisíce lidí. Každý se musel rozhodnout, na kterou stranu se postaví. Ve chvíli, kdy věřím v úmyslné vypuštění viru, dává naprosto dokonalý smysl, že očkování je dalším krokem k ublížení lidstvu a nástrojem těch nejmocnějších k převzetí nadvlády nad plebsem. Kolo se začíná roztáčet.

A pak válka

Už to vypadalo, že se situace po covidu uklidňuje. Jenže začala válka. A opět, pamatujete si to? Ten obrovský vnitřní stres. Už zase. Báli jste se? Já ano. Válka bývala v knihách, válka bývala v hodinách dějepisu. Válka bývala něco daleko, něco abstraktního. Až do února 2022.

Každý se s tím opět pral, jak nejlépe uměl. Někdo začal nakupovat. Já sama, a to se považuji za hodně klidného, rozmýšlivého člověka, jsem objednala několik powerbank, kdyby vypadla elektřina. Dnes se mi k tomu nelehce přiznává, vím, jak to zní, ale v tu chvíli to prostě byla moje reakce.

Místo nákupu powerbank jsem si mohla taky říct, že se to celé neděje. Prostě už by toho stresu na mě bylo tak moc, až bych si odmítla připustit realitu. Vzpomněla bych si na jedny stránky, které psaly „pravdu“ o covidu a o očkování. Stránky, které čtou lidé, co nejsou ovce. Najela bych na ně a hltala množství informací o tom, jak je celá válka vymyšlená. Dělalo by mi to dobře na duši, protože toto je přesně potrava, kterou potřebuji. Chci slyšet, že se válka neděje. Taky by psali, že je potřeba „šířit pravdu“. Já už bych byla vyčerpaná po dvou letech nestandardních situací, rozhodování se, hádek, stresu, změn… a rozhodla bych se konečně za sebe postavit. „Šířit pravdu.“

A teď se rozpadají rodiny

Vyřešil se covid, zvykli jsme si na válku na Ukrajině. Měl by přijít klid. Jenže já kolem sebe stále častěji slyším volání zoufalých Kristýn, jako té z úvodu článku. Je bolestné poslouchat její vyprávění o tom, jak už nedokáže být doma, nedokáže tam vydržet, nedokáže poslouchat ty nesmysly. Domov se stal nepřátelským místem, kde na ni neustále někdo útočí, že je zmanipulovaná a věří těm nahoře. Nechce se jí tam jezdit. Omezuje kontakt se svými rodiči. Ztratili její respekt. Pevně však věřím tomu, že ani jedna strana, kdybyste se jí zeptali, nebude vědět, jak se to vlastně stalo.

Podle mého názoru se to stalo tak, že po dlouhé době bezpečí přišel covid, očkování, válka... Postupně, plíživě, nenápadně. A pro ty, kteří se snaží své blízké z kolotoče dezinformací, hoaxů, lží a polopravd dostat, je to vyčerpávající. Pojďme si ale nalít čistého vína. Psychicky nejodolnější z nás měli co dělat, aby se s událostmi posledních tří let poprali se zachováním zdravého rozumu. Zkusme tedy tak příkře nesoudit ty, které nikdo nikdy neučil rozeznávat relevantní informace zejména na internetu, za to, že se nakonec uchýlili k sice prapodivným, ale pro psychiku mnohem pohodlnějším teoriím.

„Já už nechci poslouchat tátu, jak říká úplný nesmysly. Mám toho dost. Popírá nepopiratelné,“ naříká Kristýna. A já jí na to říkám: „Rodiče máš jenom jedny.“

Článek vyšel časopise Moje psychologie 5/23