Ozvěna narcismu: Echoisté stojí stranou a z míry je vyvede i pochvala
Strhávají na sebe veškerou pozornost a vycházet s nimi je občas nad lidské síly. Narcisty známe všichni. Věděli jste ale, že existuje pojmenování pro lidi, kteří se nacházejí na opačném pólu? Takzvaný echoismus zůstává pro většinu lidí neznámým pojmem, přesto jde o fenomén, který může zásadně ovlivnit kvalitu života.
Kdo jsou ti lidé, kteří vždy stojí stranou, nikdy si na nic nestěžují a jejichž nejoblíbenější věta zní: „Mně je to jedno, přizpůsobím se“? Jejich potřeby jsou až na posledním místě, nejsou za potřebami partnera, dětí či kolegů, jsou až za potřebami všech, kteří se kolem nich jen mihnou.
Kdo je echoista?
Echoismus není oficiální diagnóza. Je to spíše popis povahového rysu nebo strategie, jak přežít ve světě, aniž byste na sebe příliš upozorňovali. Název pochází z řecké báje o nymfě jménem Echó, která se zamilovala do Narcise. Kvůli kletbě bohyně Héry však nemohla mluvit sama za sebe a jen opakovala poslední slova ostatních. Nakonec se ve světě úplně vytratila.
Jak se echoismus projevuje?
Echoismus se v běžných situacích projevuje velmi specifickými vzorci chování. Nejde o pouhou introverzi, ale o aktivní strategii přežití v sociálním prostředí.
Alergie na komplimenty
Pro echoisty je pochvala zdrojem úzkosti, nikoliv radosti. Místo prostého poděkování mají tendenci okamžitě zpochybnit hodnotu svého úspěchu nebo ho připsat náhodě. Typickým příkladem je situace, kdy člověk po pochvale za skvělý vzhled začne vysvětlovat, že dané oblečení bylo ve slevě a stejně vypadá unaveně. Cílem je odklonit pozornost pryč od sebe.
Strach ze slova „já“
Vyjádření vlastního přání nebo potřeby tito jedinci vnímají jako projev nejhrubšího egoismu. Věty začínající slovy „já chci“ nebo „já potřebuji“ téměř nepoužívají. Raději zůstávají v bezpečné zóně neutrálního „mně je to jedno“ nebo „přizpůsobím se ostatním“.
Emocionální radar
Tito lidé většinou dokáží vycítit i sebemenší změnu v náladě okolí. Díky tomu se pak snadno přizpůsobí potřebám druhých a předcházejí potenciálnímu konfliktu. Jejich prioritou je udržet klid, i kdyby to mělo znamenat úplné potlačení vlastních pocitů.
Neviditelný hrdina
V pracovním prostředí i v rodině často zastávají roli těch, kteří odvedou největší penzum práce, ale odmítají za to uznání. Jsou to ti, kteří v tichosti dokončují projekty nebo se starají o hladký chod domácnosti, ale ve chvíli, kdy se rozdávají odměny nebo díky, raději obrazně řečeno „zmizí v kuchyňce u kávovaru“.
Proč je echoismus past?
Na první pohled to vypadá, že echoisté jsou ti neméně probletičtí lidé na světě. Jsou empatičtí, skvělí posluchači a nikdy nevyvolávají konflikty. Háček je v tom, že jsou až moc neviditelní, jakýkoliv vztah vyžaduje dva lidi. Pokud jeden z nich prakticky „neexistuje“ a jen se neustále přizpůsobuje, nemůže vztah zdravě fungovat. Echoisté mají navíc tendenci přitahovat narcisty. Narcista potřebuje obdiv a prostor, echoista mu ho s radostí dává. Výsledek? Po čase echoista skončí bez energie a naprosto vyčerpaný, zatímto svému protipólu dosytil ego.
Echoismus vs. skromnost
Možná si říkáte, že echoista nemá problém, jen o sobě nemá přehnané mínění. Mezi skromností a echoismem je ale obrovský rozdíl. Skromný člověk zná svou cenu a ví, co umí, jen nemá potřebu to každému demonstrovat. Echoista má pocit, že nic neumí, nebo že jeho úspěch byl pouhou náhodou.
Jak se echoismu zbavit?
Všichni máme své silné a slabé stránky. Pokud máte podezření, že vaší slabinou je právě echoismus, zkuste se mu postavit.
Trénujte „malá přání“: Začněte v situacích, kde o nic zásadního nejde. Když se vás kamarádka zeptá, na co půjdete do kina, neříkejte: „Mně je to jedno.“ Zkuste říct: „Dneska bych raději šla na komedii.“ Uvidíte, že se svět nezboří.
Pozor na sebekritiku: Zkuste si jeden den všímat, jak o sobě mluvíte ve své hlavě. Pokud se neustále okřikujete slovy: „Nebuď tak otravná,“ nebo „Raději mlč,“ zkuste si představit, že byste takto mluvili se svou nejlepší kamarádkou. Udělali byste to? Pravděpodobně ne. Tak proč to děláte sobě?
Přijměte kompliment bez „ale“: Až vás příště někdo pochválí, kousněte se do jazyka. Žádné vysvětlování, žádné shazování výsledku. Jen řekněte: „Děkuju, to mi udělalo radost.“ Tečka. Je to těžké, ale neuvěřitelně osvobozující.
Nebojte se říct si o pomoc: Pokud máte pocit, že vám vaše „neviditelnost“ už vážně komplikuje život, není ostuda vyhledat psychoterapeuta. Pomůže vám rozklíčovat, proč máte ze své vlastní důležitosti takový strach.
Zdroj: HealthLine, VeryWellMind
