Psycholog jako součást léčby diabetu? Není to luxus, ale nutnost
Diabetes není jen o počítání sacharidů a píchání inzulinu. Je to neviditelný spolubydlící, který si nikdy nebere dovolenou a ovlivňuje každou minutu vašeho dne. Proč se u diabetiků objevují deprese dvakrát častěji než u ostatních a co je to „diabetický distres“, který vás může nenápadně vyčerpat? Proč je péče o duši skoro stejně důležitá jako hladina cukru v krvi a kdy už si říct o pomoc psychologa?
Diabetes v ČR postihuje přibližně 10 % populace. Zhruba 92 % případů tvoří diabetes 2. typu, zatímco asi 6 % připadá na diabetes 1. typu, vyžadující celoživotní aplikaci inzulinu. Statistiky jsou neúprosné: Deprese je u diabetiků dvakrát častější než u běžné populace a velmi běžné jsou i úzkostné stavy.
Specifickou zátěží je tzv. diabetický distres. Jde o emoční vyčerpání spojené s každodenními nároky léčby. Člověk sice navenek funguje, ale vnitřně se cítí dlouhodobě zahlcený a unavený.
Psycholog jako součást týmu, ne poslední záchrana
MUDr. Jozefína Štefánková, Ph.D., předsedkyně Psychologické sekce České diabetologické společnosti (ČDS), vysvětluje: „Pacient s diabetem je se svou nemocí v neustálém kontaktu, každý den musí plánovat jídlo, pohyb, měření glykemie i dávky inzulinu. Diabetes nemá dovolenou ani prázdniny. Psychologická péče tedy není luxus, ale důležitá součást komplexní léčby.“
Zatímco diabetolog se zaměřuje na somatickou stránku (nastavení léků, technologie, prevence komplikací), klinický psycholog pracuje s:
- motivací k léčbě a adaptací na nemoc,
- hledáním rovnováhy mezi kontrolou nemoci a kvalitou života,
- zvládáním strachu z hypoglykemie či naopak úzkostného tlaku na „perfektní výsledky“.
„Z praxe vidím, že se kompenzace diabetu někdy zlepší spíše díky práci s psychikou než změnou inzulinového režimu,“ potvrzuje doc. MUDr. Silvie Lacigová, Ph.D.
Své o tom ví také studentka Hana R. (23 let), která s diabetem 1. typu žije od dětství: „Moje raná zkušenost v dospívání byla frustrující. Místo řešení pocitů jsem musela terapeutkám vysvětlovat, jak diabetes funguje. Skutečný zlom nastal až u současné psycholožky. Nemusím nic vysvětlovat, protože ona rozumí specifické zátěži nemoci a dokáže ji zasadit do kontextu mého prožívání.“
Pro pacienty, kteří hledají pomoc, vytvořila ČDS tzv. Pevné body – seznam psychologických a psychiatrických ambulancí, které se na problematiku diabetu specializují. Seznam naleznete na webu www.diab.cz
Přijetí diagnózy je proces, nikoli jednorázový akt
Sdělení diagnózy diabetu často vyvolává psychický propad (akutní stresovou reakci) bez ohledu na věk. Dospělý řeší vlastní budoucnost a omezení, rodič má strach o dítě a pocit plné odpovědnosti, dítě vnímá hlavně omezení svobody a zásahy do těla. První reakce zahrnují šok, popření, vztek, úzkost či bezmoc – jde o normální adaptační proces, který neznamená psychickou poruchu. I pacient, který vypadá klidně, může prožívat silnou úzkost. Přijetí diagnózy je proces vyžadující čas a podporu a může se opakovat při různých životních změnách.
Únava, obavy nebo občasná frustrace jsou v životě s diabetem běžné. Rozdíl mezi „běžnou únavou“ a klinickým problémem spočívá především v intenzitě, délce trvání a dopadu na kvalitu života. Pokud potíže přetrvávají týdny, zhoršují se nebo vedou k rezignaci na léčbu, nejde už jen o přirozenou reakci na náročnou situaci.
Důležitým tématem bývá také strach z hypoglykemie. Obava z náhlého poklesu cukru může ovlivňovat každodenní chování, například může vést k preventivně vyšším hodnotám glykemie nebo vyhýbání se určitým situacím. I opak je problémem, strach z hyperglykemie nebo touha být perfektní vedou k neustálé tenzi a sledování hladiny cukru, což samozřejmě velmi omezuje běžné fungování v životě.
Moderní technologie, jako senzory a inzulinové pumpy, zvyšují bezpečí a kontrolu, ale mohou zároveň vytvářet tlak – alarmy, sdílení dat a potřeba „být perfektní“ zvyšují stres. Technologie tak mohou být úlevou, ale zároveň i psychickou výzvou.
Kdy je čas vyhledat odbornou pomoc?
Pokud jste diabetik, zkuste si odpovědět na těchto pět otázek:
- Cítím se většinu dní dlouhodobě vyčerpaný/á nebo bez naděje?
- Mám pocit, že nemoc zcela převzala kontrolu nad mým životem?
- Vyhýbám se měření či aplikaci léků, protože je toho na mě „moc“?
- Mám výrazné obavy z hypoglykemie, které mi brání v běžném životě či spánku?
- Zhoršily se kvůli diabetu mé vztahy nebo pracovní výkon?
Odpověděli jste na 2 a více otázek „ano“? Pak je vhodné obrátit se na klinického psychologa. Včasné vyhledání podpory není známkou selhání, ale projevem síly a péče o své celkové zdraví.
Zdroj: Asociace klinických psychologů ČR
