Odvaha být neoblíbený. Japonský fenomén slibuje skutečné štěstí
Ve světě, ve kterém se věnuje pozornost lidem na základě množství sledujících nebo srdíček na sociálních sítích, není těžké propadnout pocitu, že ke štěstí je potřeba, abychom byli oblíbení. Obzvláště náročné to může být pro lidi, kteří jsou chroničtí people pleaseři nebo obecně hůře snášejí konflikty. Příjemný úhel pohledu tak přinášejí myšlenky rakouského filozofa v japonském podání.
Japonské knihy z roku 2013 The Courage to be Disliked (v česku pod názvem Odvaha být neoblíbený) se prodalo přes 3,5 milionu výtisků a dodnes si udržuje celosvětovou popularitu. Napsali ji spisovatelé Ičiró Kišimi a Fumitake Koga, kteří svůj text založili na myšlenkových principech Alfreda Adlera. Čtenářům se snaží ukázat, že mohou žít šťastný a naplněný život, aniž by se museli starat o to, zda se budou líbit ostatním.
V knize se během pěti nocí snaží mladý muž získat vysvětlení na své otázky od filozofa, který je inspirován právě slavným psychologem Alfredem Adlerem, někdejším kolegou Sigmunda Freuda. Ve svém výzkumu se Adler zaměřoval na pocity méněcennosti versus nadřazenosti nebo pocity sounáležitosti v kontextu vlastní komunity a společnosti jako celku.
V japonském zpracování akcentuje předně tezi, že všechny naše problémy jsou primárně problémy v mezilidských vztazích. Abychom žili šťastný život, musíme být schopni přijmout sami sebe takové, jací jsme. A samozřejmě přijmout i ostatní takové, jací jsou. Zamyslete se, kolik vašeho vnitřního napětí pramení z konfliktů (nebo ze strachu z možných konfliktů) s ostatními?
Všímáme si svých nedostatků, protože jsme se rozhodli, že se sami sobě nelíbíme. A z tohoto úhlu pohledu se tedy začneme soustředit čistě na své nedostatky. Adler v této knize říká, že abychom se zbavili svých problémů, museli bychom žít ve vesmíru úplně sami. Možná by bylo jednodušší přestat se zabývat tím, co nemůžeme stoprocentně kontrolovat – že nás možná někteří lidé prostě nebudou mít rádi.
Nemusíte být oblíbení
Abyste byli šťastní, nemusíte být oblíbení. Kolik úsilí věnujete tomu, abyste na sebe zbytečně neupozorňovali nebo abyste dělali to, s čím budou nejvíce spokojení ostatní? Tím není myšleno, že máte sypat odpadky z okna a nakopnout sousedčina psa jen proto, že se vám chce. Jde o to, že neustálé hledání uznání od ostatních je především způsob, kterým opouštíme své pravé já. Skutečné štěstí nepramení z oblíbenosti, ale z toho, že jsme autentičtí a nepředstíráme, že jsme někdo jiný.
Myšlenka v jádru knihy – odvaha být neoblíbený – neznamená, že budete krutí nebo nepříjemní. Je o síle žít život v pravdě, i když vás to může připravit o pohodlí. Nejde ale o jediné téma, kterému se japonský bestseller věnuje. Nabízí například pozoruhodný pohled na hněv. Považujeme ho totiž za běžnou emoci, která se nám prostě stane, když nás něco (nebo někdo) ve špatnou chvíli vyprovokuje. A přináší nám také spoustu dalších negativních následků, které si rozhodně se štěstím nespojujeme.
Autoři navrhují, že vztek se nám pouze nepřihodí, ale sami si ho volíme, i když se může jednat o podvědomou reakci. Jeho cílem je prosadit si kontrolu nad situací a nad ostatními lidmi nebo odvrátit vlastní pocity viny. Pokud se tedy obáváme konfliktů – ať už z jakéhokoli důvodu –, měli bychom se zamyslet, jak v takových situacích používáme své emoce a zda nad nimi „neztrácíme kontrolu“, protože je to pro nás výhodnější.
Zahoďte odpovědnost ostatních lidí
Jeden ze způsobů, jak dosáhnout skutečného štěstí, aniž bychom se honili za uznáním od ostatních, kniha předestírá v průběhu třetí noci. Jedná se o rozeznání a rozdělení odpovědnosti. Otázkou z adlerovské psychologie je zeptat se sami sebe: „Čí je to úkol?“ Tím byste měli získat sílu změnit to, co skutečně změnit můžete – váš pohled na věc.
Jedna z anekdot z knihy je o dítěti, které má potíže s učením. Kdo má prospěch z toho, že se dítě učí? Rodiče si mohou myslet, že je jejich zodpovědností zajistit, aby se dítě netrápilo, ale ve skutečnosti je to úkol dítěte. Dítě je na znalostech závislé, a pokud za něj rodiče dokončují domácí úkoly, nepomáhají mu.
To neznamená, že snad rodiče nemohou své dítě podpořit nebo ho povzbudit, ale v konečném důsledku za něj jeho úkol nikdy ani udělat nemohou. Musí ho splnit samo. A stejně tak, když se podíváme na své vlastní úkoly nebo cíle, jsme jediní, kdo je může splnit. Nikdo jiný nás nemůže (a neměl by se snažit) vylepšit či změnit. Abychom lidem umožnili žít vlastní život a dosáhnout skutečného štěstí, je důležité rozeznávat, co je naší zodpovědností a co je již úkol někoho jiného.
Jednoduchá otázka „Je to skutečně můj úkol?“ může do našich životů vnést velkou úlevu, protože na sebe nebudeme nakládat zodpovědnost za emoce ostatních nebo za to, jak nás ostatní vnímají. Třeba i tehdy, když nás zrovna nemají v oblibě.
