Nejste výjimeční ani nemáte superschopnost? Gratulujeme, jste v pořádku
Jste průměrní? Tak to je v pořádku. Mnoho lidí prožívá obavy, stresy a nejistoty právě proto, že se tak cítí, a doba navíc klade velký důraz na výjimečnost a úspěch.
Přijetí svého lidství a uvědomění si, že v tom, co přináší, nejsme sami, může přinést úlevu. Také pocit, že jsme normální. Řadě z nás je totiž od dětství vštěpováno, že bychom měli usilovat o jedinečnost. Každý by přece měl být něčím zvláštní, něčím vyniknout.
Tento tlak na odlišnost se projevuje i v tom, jak vnímáme své problémy. Když se potýkáme s osobními těžkostmi, máme tendenci věřit, že to, co zažíváme, je mimořádné, a tím pádem si myslíme, že ostatní nemohou pochopit naši situaci. Takový pocit může být posílen představou, že pokud jsme v něčem jedineční, pak i naše problémy musejí být výjimečné. Avšak právě tato myšlenka nás může uzamknout do pocitu izolace a nepochopení. „Možná si spíše připadáme, že jsme jedineční lidé prožívající jedinečný život skrze jedinečné situace. Do jisté míry je to pravda, naše emoční prožívání je jedinečné, každý z nás může velmi podobnou situaci, krizi, ztrátu či úspěch prožívat jinak, avšak tyto situace bývají obvykle velice běžné v každodenním životě,“ říká Mgr. Pavlína Rasochová, psychoterapeutka působící na online psychoterapeutické platformě Hedepy.
Hledání vlastní identity
Jedním z hlavních důvodů, proč toužíme být jedineční, je snaha najít vlastní identitu. Když ale čelíme problémům, může být snadné uvěřit, že právě ony jsou tou její částí. A tak je vnímáme jako něco, co nás odlišuje, a často si myslíme, že nikdo jiný nemůže rozumět tomu, co prožíváme. Tyto myšlenky mohou vést k pocitům izolace a nedorozumění.
„Když řešíme nějakou osobní situaci nebo problém, zcela se na to zaměříme a ztrácíme dostatečný odstup. Náš problém, naše situace je tak vnímána a prožívána jako něco výjimečného, jsme emocionálně i racionálně ponořeni do svého problému bez patřičného odstupu, který je nezbytný pro pohled na věc z vyšší perspektivy, možnosti srovnávání s druhými, hledání širších souvislostí a dříve nabytých zkušeností. Tato schopnost odstupu by nám umožnila nahlédnout na náš extra problém jako běžný, opakující se, dříve již prožitý problém, který má svá třeba i jednoduchá řešení. Někteří lidé sdílením své výjimečné situace a problému potřebují získat pozornost, uznání, soucit, podporu,“ vysvětluje terapeutka.
Od hledání k úzkosti
Není proto překvapením, že tak mnoho lidí prožívá úzkost spojenou s tím, že nedosahují očekávaných cílů, nebo mají pocit, že jejich život není dostatečně dokonalý. Tento pocit nedostatečnosti a neustálé snahy něco dokazovat může postupně přerůst do chronické úzkosti, která je neustále přítomná v našem každodenním životě. Strach z neznámého je přirozenou reakcí lidské mysli, ale ve světě, kde je každá změna rychlá a nepředvídatelná, tento strach často narůstá do rozměrů, které začnou paralyzovat naši schopnost normálně fungovat. Neustálé přemítání o tom, co se stane, co by se mohlo pokazit, jak budeme reagovat, nám brání žít v přítomném okamžiku. Namísto toho se soustředíme na všechny možné negativní scénáře, což vytváří ještě větší úzkost. Tím, že pochopíme, že nejsme v našich pocitech osamoceni, můžeme najít cestu, jak se úzkosti postavit čelem. Místo toho, abychom se snažili utéct před svými obavami, nebo je skrývat, můžeme najít způsoby, jak se s nimi vyrovnat, a pochopit, že nejsme jediní, kdo prožívá strach a nejistotu.
Jak tedy na pocitech úzkosti pracovat? „Dát si čas na prozkoumání toho, co se skutečně děje, najít porozumění pro své prožívání, emoce a obavy s tím spojené, opřít se o nástroje, které jsme v minulosti použili a fungovaly na podobné problémy, nahlédnout na své možnosti a dojít k rozhodnutí, jak to mohu co nejlépe vyřešit. Svůj problém mohu s druhými sdílet, požádat je o jejich názor, nechat se inspirovat jejich porozuměním i radami, vše zvážit a udělat rozhodnutí, které je mi vlastní a které se mnou souzní,“ radí psychoterapeutka Rasochová.
Nejsme dokonalí
Uvědomění si, že jsme normální, začíná pochopením, že každý člověk prochází obdobnými problémy a výzvami. Často máme pocit, že naše starosti jsou výjimečné, ale pravda je, že mnoho lidí kolem nás řeší podobné situace. Tento pocit „jedinečnosti“ pramení z izolace, kdy o svých problémech nemluvíme, a tak máme dojem, že jsme jediní, kdo je zažívá.
Prvním krokem k uvědomění si, že jsme normální, je srovnat se s tím, že chyby a selhání jsou součástí lidské zkušenosti. Všichni občas děláme chyby a cítíme se nejistě. Sociální média a moderní svět často vytvářejí iluzi dokonalosti – vidíme jen úspěchy druhých, ale nevidíme jejich problémy a pochybnosti. Tím, že se porovnáváme s touto zkreslenou realitou, roste naše úzkost a pocit, že nejsme dost dobří.
Dalším krokem je sdílení obav a pocitů s ostatními. Pokud otevřeme diskusi o našich problémech, zjistíme, že jsme ve skutečnosti na stejné lodi jako mnoho jiných lidí. Tato společná zkušenost nám může přinést úlevu, protože si uvědomíme, že naše problémy nejsou nenormální. Důležité je také přijmout fakt, že „normální“ neznamená dokonalý. Všichni jsme nedokonalí, a to je zcela v pořádku. Přijetí této skutečnosti nám umožní být k sobě laskavější, snižuje tlak na dosažení neustálé dokonalosti a přináší nám klid.
„To, že jsme vlastně průměrní, nám může přinést do života větší klid, stabilitu, autenticitu prožívání běžných situací v naší každodennosti. Osvobození od tlaku, který na sebe necháme působit skrze sociální média, že bychom měli být nějak, něčím výjimeční, prožívat výjimečné životy. To, že si dovolíme žít naši průměrnost běžného života, nás přibližuje k sobě i k druhým. S ostatními pak přirozeně sdílíme a prožíváme každodenní běžné situace, radosti i starosti. Dokážeme se více radovat z maličkostí, nehoníme se za přeludem nějaké výjimečnosti,“ říká Mgr. Rasochová.
Jak být průměrný
Být průměrný je často považováno za negativní, protože společnost klade velký důraz na úspěch, originalitu a výjimečnost. „Být průměrný může v některém z nás vyvolávat pocit, že je nudný a nezajímavý, že nemá druhým co nabídnout. Tímto přesvědčením na sobě vyvíjí tlak a začne žít pod diktátem někoho nebo něčeho. Tím se vzdaluje svému vlastnímu životu, začne žít neuspokojivý a nenaplňující život, začne prožívat frustraci, zklamání, úzkosti nebo deprese,“ upřesňuje terapeutka.
Avšak být průměrný znamená být součástí většiny, což je naprosto přirozené a zdravé. Většina lidí není na vrcholu ve všech oblastech života, a to je naprosto v pořádku. Tlak na neustálou výjimečnost může vést k frustraci a úzkosti, protože ne každý den budeme nejlepší a ne ve všem můžeme vynikat.
Průměrnost přináší klid a vyrovnanost. Když si uvědomíme, že nemusíme být vždy na vrcholu, uvolníme se a můžeme se soustředit na věci, které nás skutečně baví a naplňují. Být průměrný neznamená být neschopný nebo nezajímavý, znamená to, že v některých oblastech jsme prostě normální, což je pro většinu lidí naprosto přirozené. „Krása průměrného, normálního života spočívá v jeho svobodném a autentickém prožívání, přijetí jeho všednosti a každodennosti, pokojné obstarávání běžného dne, vnímavosti ke krásám života v obyčejných zážitcích a radostech, snech a plánech, které mohu realizovat, sdílení svého života s druhými, prožívat a žít svůj život tady a teď,“ dodává Mgr. Rasochová.
Konečně, průměrnost nám dává prostor k růstu a učení. Bez neustálé snahy o dokonalost můžeme klidně prožívat život, zkoušet nové věci, dělat chyby a učit se z nich. Být průměrný je lidské, a přijmout to je klíčem k vnitřnímu klidu a spokojenosti.
