Jakou jste dostali nejlepší životní radu? Takhle odpovídají terapeuti
Nejlepší rady, které dostali odborníci na lidskou duši a prospívají všem, kdo sedí v jejich terapeutovně nebo ordinaci.
Sedíme s kamarádkou v kavárně a povídáme si o plánech do budoucna. Obě máme rády psychologii a seberozvoj. Kamarádka říká, že její známý teď akorát dokončuje pětiletý psychoterapeutický výcvik. Obě dvě hodnotíme, že pět let je hodně dlouhá doba a pak taky… řešit a poslouchat denně problémy jiných lidí? To vyžaduje hodně úsilí a moudrosti, protože léčit lidskou duši není jen tak.
Alchymie pomoci
Žáci získávají rady od svých učitelů, terapeuti i od svých mentorů. Terapeutka Elizabeth Heaneyová ze Severní Karolíny vzpomíná na psychiatra Boba Shawa, který své chráněnce vyzýval, aby se rozvíjeli a snažili se být, jeho slovy „mistrovskými“ terapeuty. Když na týdenních schůzkách probírali své případy, Shaw je vždy upozornil na základní dynamiku nebo drobné nuance, které přehlédli – a pokaždé se tyto dříve neviděné detaily ukázaly jako základní kámen pro práci s klientem. Bylo to jako sledovat alchymistu, který proměňuje životní rány v organický růst.
Jednoho dne se kolega stážista zeptal, jak uspět u klienta: „Chci něco změnit, ale on pořád opakuje ty samé příběhy.“ Bob se nad případem zamyslel a pak řekl: „Pokud chcete mít skutečný dopad, pokud chcete dělat práci, která klienty změní, musíte pracovat na každém sezení, jako by to bylo naposledy, co toho člověka vidíte, jakoby to byla jediná šance, jak pro něj něco změnit.“ Sál ztichl. „Víte, většina našeho školení se soustředila na to, abychom byli vůči klientům poněkud opatrní. Učili mě, že mám být uklidňující – reagovat jemně, pomalu a bezpečně. Toto vedení bylo cenné a mám ho stále na paměti,“ poznamenává Elizabeth Heaneyová.
Někdy jenom být
Kalifrornská psychiatrička a terapeutka Ann Woo-Ming Parková zase vzpomíná na radu, kterou dostala od svého kolegy. Radil jí, aby pracovala s typem klientů, se kterým se cítí nejlépe. Radu si vzala k srdci, zaměřila se na pomoc ženám a může tak podle svých slov vydat to nejlepší.
Zkušení mentoři radí svým žákům, aby nikdy nepodceňovali vliv, který mají na lidi jen tím, že jsou s nimi v místnosti a dávají jim pozornost k vyprávění svého příběhu. „To, co lidem pomáhá změnit se, obvykle nejsou myšlenky, které od nás slyší, ale zkušenosti, které s námi prožívají – ať už, že jsou viděni, slyšeni a milováni; že jsme hlubším svědkem jejich zkušeností, místo abychom klouzali po povrchu, nebo že záměrně překračujeme hranice zvyku a pohodlí a jsme jiní způsobem, o kterém nevěděli, že je možný,“ říká Russell Siler Jones, terapeut z Asheville v Severní Karolíně.
Dobře mířené ticho
Přerušení klienta je soucitné, nikoli nezdvořilé. Klienti mohou někdy upadnout do negativních vzorců myšlení nebo chování, jako je například opakování stejných stížností bez hledání řešení. Terapeut by však měl klienta přerušovat citlivě a s respektem, aby se klient necítil ignorován nebo podceňován. „Klienti v tísni mají tendenci k rychlým myšlenkám, jejich řeč je často také rychlá. Proto může blouznění nebo ventilování odrážet klientovu ztrátu kontroly nad vnitřním prožíváním. Když k tomu dojde, přerušení jim pomůže s ovládáním se, s regulací myšlenek,“ říká kanadský klinický psycholog Levi Riven s tím, že klienti možná nakonec poděkují za přesměrování.
To nejlepší z Mojí psychologie poslouchejte jako audioverze. Všechny audiočlánky najdete zde.
Důležité je i mlčení. Říká se, že ticho léčí a očividně to platí i o tichu během terapeutického sezení. Na jeho důležitost poukazuje vícero odborníků. Jedna výpověď ale mluví za všechny. „Dříve mi bylo ticho na sezeních nepříjemné, a tak jsem ho neustále vyplňovaa slovy nebo otázkami. Rozumově jsem věděla, jak je ticho důležité, ale přesto jsem s ním bojovala. Jednoho dne mě můj mentor požádal, abych si představila, že já a klient rybaříme, každý na své lodi. Rybář přitom ví, že voda musí zůstat klidná, jinak se ryby vyplaší a odplují. Vysvětlil mi, že pokaždé, když přeruším ticho, udělám velké šplouchnutí a nedovolím klientovým myšlenkám a emocím vyplout na hladinu,“ nabízí zkušenost Yvonne Castañeda s titulem v oboru sociální práce na Boston College, která se ve své práci zaměřuje na propojení mysli a těla a na účinky traumatu na fyzické tělo i mozek.
Rady, jimiž se řídí naši terapeuté
„Během studia psychologie nám jeden z našich profesorů řekl, že tou nejpodstatnější věcí není rozumět všem odborným psychologickým termínům a teoriím, ale být schopen je vysvětlit na takových příkladech a příbězích, aby byly jednoduše pochopitelné pro každého. Tato rada ve mně ihned silně rezonovala – s přílišnou komplikovaností psychologické komunikace jsem měl vždy trochu problém. A i díky této radě se z hledání co nejsrozumitelnějších příkladů a analogií pro mě stala až posedlost, která má obrovský vliv na mou každodenní práci se sportovci, ale i na mé dvě sportovně-psychologické knihy, ve kterých zcela záměrně nenajdete téměř žádnou odbornou terminologii,“ nastiňuje sportovní psycholog Václav Petráš.
„Nejlepší rada, kterou jsem dostala, je, být tam, kde je klient. Když vám klient sděluje svůj příběh, myšlenky, pocity, můžete mít občas jako terapeut tendenci myslet dopředu, nebo se naopak zastavit v myšlenkách u toho, co bylo řečeno před chvílí. Když se vám ale podaří skutečně jít s klientem cestou, kterou vám právě sděluje, je pravděpodobnější, že se vám otázkami podaří vyvést ho z bodu, ve kterém právě je, a neděje se, že ve spolupráci bloudíte kolem,“ prozrazuje terapeutka Jana Neuwerthová Šmýdová.
„Brad Blanton, americký psychoterapeut a můj mentor, nám na workshopu radikální upřímnosti vštěpoval, že cestou k opravdové změně je poctivé prožívání emocí. Svých emocí se spousta lidí bojí, případně je rozdělují na dobré a špatné, přičemž mezi ty druhé typicky řadí hněv, strach nebo smutek. Přitom každá emoce něco vypovídá o našich nenaplněných potřebách a konkrétně zrovna přijetí smutku nebo hněvu může člověka vyvést z dlouhodobě deprese. Výhoda emocí oproti myšlenkám také je, že se s klienty netočím v bludném kruhu představ o tom, jaké by věci měly být, ale dostáváme se k jádru toho, jaké jsou. Díky porozumění svým emocím tak můžou v životě nastartovat tolik potřebné změny,“ upozorňuje psycholog, terapeut a lektor Sebastian James.
„Většinu krizí a překážek ve svém životě zvládneš a překonáš sama či s pomocí druhých, jen na to mnohdy zapomínáš. Jen si připomeň, kolik krizí jsi skutečně již zvládla. Není to nic, ve skutečnosti je to mnoho. V těch těžších proto můžeš posílit a připomenout silné stránky, které máš, a to s psychologem či krizovým interventem,“ radí psycholožka, psychoterapeutka a krizová interventka Karolína Peruth.
„Nejlepší rada, kterou jsem kdy jako terapeutka dostala, byla od mojí terapeutky, a dala mi ji vlastně mimoděk. Nebyla to ani tak rada, ale spíš ona samotná – její osobnost, pohled na svět a způsob uvažování. Její slova bych tesala do kamene tak nějak obecně, ale jeden střípek, který se mi vytesal přímo do hlavy i srdce by tu byl. Ani už nevím v jaké souvislosti mi popisovala situaci, kdy vedla terapii v jedno letní páteční odpoledne. Horko, všichni byli u vody s kamarády, s rodinou, a ona seděla v chladné místnosti s náročným klientem a pracovali na patnáct let staré křivdě. V jednu chvíli se ho zeptala: ,Co tady teď děláme?‘ A vtáhla ho do reality – venku třicet ve stínu, všichni žijí tento krásný den a my jsme zamrzli ve vaší historii. Je to opravdu potřeba? Tady a teď? Nebude lepší teď žít váš život, sbírat nové zážitky a posilovat skvělé vztahy, které máte teď? Nemluvit o tom, ale konat?
Ukázalo mi to, že terapeut by nikdy neměl ztrácet kontakt s realitou, být neustále jako provázkem propojený s tím, co se děje mimo terapeutickou místnost. Ono to velmi svádí v ordinaci, pracovně, terapeutovně či jakkoli si ten prostor nazveme, uniknout hluboko do klientovy duše a provádět naše terapeutické kejkle. Ale terapeut by měl stát nohama na zemi a neustále přemýšlet, co je pro toho, kdo sedí naproti, opravdu důležité. I když to znamená, abychom na chvíli odložili naše terapeutické dovednosti včetně ega a jednoduše poslali klienta s vnučkou na koupaliště. Vždyť cílem psychoterapie je léčba duše tak, aby člověk žil spokojený život tak, jak to jemu samotnému vyhovuje, a ne aby trávil čas na gauči u psychologa. Tak tato rada dala korunu celé mojí terapeutické práci a jsem za ní moc vděčná. Velmi často se mi vyplatilo zeptat se sama sebe: Co tady teď děláme? Jsme tu správně?“ říká klinická psycholožka a psychoterapeutka Renata Banášová.
„Aby v našem životě mohla přijít změna (a měli jsme na to potřebnou kapacitu a energii), je nejprve potřeba přijmout sebe sama tak, jací jsme zrovna teď. Je to paradoxní, ale bez toho není možné pohnout se dál. Pokud nejde změna samovolně zevnitř z místa sebepřijetí, pak není trvalá a opravdová. Je to jen hraní role, která nás stojí spoustu sil, ale nepřináší skutečný vnitřní klid. Pokud nejsme v bezpečí sami se sebou, nemůžeme se cítit bezpečně ani ve světě a v životě. Pokud bojujeme sami proti sobě, nemůžeme vyhrát. A tlak na změnu není nic jiného než boj sám proti sobě. Když přijmeme sami sebe, náš život se promění bez nějaké další velké snahy sám od sebe,“ nastiňuje porodní asistentka a psycholožka Kristina Zemánková.
„V hlavě mi běží ta řádka osobností, která mě v počátcích i v průběhu kariéry ovlivnila. Rad bylo hodně, a většina důležitých. Byla jsem nastavena jim naslouchat. Přála jsem si být jednou takový psycholog a psychoterapeut, jako mí idolové. Velmi rychle jsem pochopila, že naše vzdělání nikdy nekončí. Můj první profesní idol absolvoval široké spektrum výcviků – od KBT až po psychoanalýzu. Učil u nás na fakultě, pracoval samozřejmě i s klienty a hojně publikoval. Další osobnost mi, většinou mimoděk, předala mnoho konkrétních rad ohledně manželského poradenství. Že ke svému partnerovi je dobré přistupovat jako k nejlepší kamarádce. Nebo že si navzájem do hlavy nevidíme – každý z nás kouká na svět svou optikou.
Je zřejmé, že některé rady se mi mohou propisovat jak do profesního, tak do osobního života. Jako každý z naší branže jsem absolvovala sebezkušenostní psychoterapeutický výcvik. Z něj jsem si mimo jiné odnesla, že se často celoživotně pokoušíme dosytit si, čeho se nám nedostalo (a potřebovali jsme to) od rodičů. Zádrhel je v tom, že ač toužíme po dosycení od partnera, dětí a dalších důležitých lidí v našem životě, nikdy se podobný defi cit stoprocentně dosytit nepovede. Můžeme s ním ale úspěšně pracovat v terapii, získat na něj náhled a ve vhodný okamžik od něj odstoupit, aby nám už dál v životě nedělal nedobrotu,“ prozrazuje psycholožka a psychoterapeutka Magdalena Dostálová.
„Měla jsem za sebou asi 11 let vlastní praxe, když jsem prožila vysněnou práci na svém vlastním hlase se zpěvačkou a pedagožkou Evelyn Tubb, jednou z největších světových specialistek na starou hudbu, známou pro své inovativní přístupy. Při společné práci jsme narazily na problém, se kterým mi dosud nikdo nedokázal pomoci. Všichni se totiž příliš zaměřovali na problematické místo. Evelyn ale poté, co pátrala po nečekaných souvislostech a využila svoje zkušenosti z úplně jiného oboru, nabídla překvapivé řešení. Z tohoto setkání jsem si odnesla důležitou praktickou sebezkušenost, která zásadně proměnila můj dosavadní přístup. Kdybych ji měla zkoncentrovat do jedné věty, použila bych slova Prof. MUDr. Karla Lewita: ,Kdo léčí pouze v místě bolesti, je ztracen.‘ Evelyn Tubb jsem vděčná za to, že mě svým přístupem inspirovala k větší odvaze při hledání nových souvislostí, k nadhledu a podpořila na mé cestě k holistickému přístupu k hlasu,“ říká hlasová terapeutka a pedagožka Pavla Fendrichová.
